úterý 20. května 2014

Navždy v srdci, napořád v paměti

Zdravím vás.
Určitě si většina z vás myslila, že na tomto blogu již další článek nepřibyde a že tu mé vzpomínky navždy zamrznou. Ale opak je pravdou. :-) Uběhly dva roky a já se do Švédska zajela opět podívat. Chtěla bych tu napsat o naší cestě do Stockholmu a do Umeå, o tom, co se tam od minula změnilo a  o tom, co mě překvapilo. Chtěla bych se vrátit o dva týdny nazpátek.

Tentokrát jsem jela do Švédska s mamkou. Mamka byla zásadní člověk. Vlastně jsem se tam vypravila hlavně proto, abych jí mohla ukázat místa, kde jsem dříve studovala, kudy jsem dřív chodila, kde jsem bydlela.. a také jsem jí chtěla seznámit s lidmi, kteří mi ve Švédsku přirostli k s srdci- především s Andersem a Gunillou. Ale začněme Stockholmem. Tam totiž směřovaly naše kroky nejdříve.

Do Švédska jsem odlétala ve čtvrtek 1. května 2014. Spoustě lidem bylo s podivem, že mamka odlétá až v pátek, ale letenku jsem objednala takto jen z jednoho důvodu. Byla o dost lacinější, než kdybych ji kupovala nám oběma společně. Nerozumím tomu, ale bylo tomu prostě tak. Zpátky 11. května jsme letěly už společně.
První noc jsem spala u Jamese, kterého jsem našla na couchsurfingu. Potěšilo mě, že se se mnou bavil hned ve švédštině, šokovalo mě, že se přestěhoval z teplé Havaje sem do studeného Stockholmu. Prý kvůli manželce, která tu získala práci ve zdravotnictví. Co jiného.. Společně jsme podnikli procházku podél přístavu. Ze Slussen jsme šli po Stadsgården až nahoru na velký travnatý kopec. Nutno podotknout, že jsem to celé podnikla se svou naloženou krosnou. Při výstupu z metra mě ochromil chlad, který se do mě zakousl tak, že jsem po pár minutách vylovila svou modrou bundu. Přeci jen u nás, když jsem odlítala, bylo 22 stupňů a ve Švédsku pouhých 6. Další věc, která mě překvapila, byl gauč, který mi James poskytl. Myslím, že to byl ten nejluxusnější gauč, který jsem kdy měla! Spali jsme totiž v hotelu. James v hotelu pracuje a jelikož dojíždí asi 5 hodin za prací, tak tam má pokoj a může tu i přespat. Ten hotel byl dost luxusní. Prý měl jen tři hvězdičky, ale já bych mu dala za tu čistotu a ten lesk určitě čtyři.

Zajímavý couchsurfer a královské ubytování odstartovaly mou pouť Švédskem.
Další den přiletěla mamka, takže jsem už zas mohla mluvit česky. Od té doby jsme byly spolu.. i když občas jsme měly každá svůj vlastní program.

Podrobný deníček den po dni mám napsaný v papírové formě. Sem na blog napíšu spíš takové novinky.

Ve Stockholmu jsem měla v sobotu sraz s Danielem. Je to Švéd, který má české kořeny. Nikdy předtím jsme se nepotkali. Poznali jsme se přes internet, přes jednu stránku, kde si můžete procvičovat jazyky. Psali jsme si e-maily. Když jsem měla jistotu, že pojedu do Švédska, navrhla jsem mu, že bychom se mohli sejít. Souhlasil. A tak jsem si poslechla zajímavé věci ze života Švédů tady ve Stockholmu. Prošli jsme se parkem a kolem Mälaren. Mälaren je něco mezi jezerem a mořem, voda se tu mísí sladká se slanou. V češtině pro to asi neexistuje nějaký název. Když začalo pršet, zašli jsme do kavárny. Část našeho setkání jsme mluvili švédsky a část česky. Překvapilo mě, že Daniel umí tak dobře česky, ačkoliv se pohybuje mezi tolika Švédy. Bylo to zajímavé setkání a jsem ráda, že jsme se mohli potkat i naživo. Ve Stockholmu jsem měla tedy čest poznat dva Stockholmany, kteří nejsou ani tak úplně praví Stockholmani.  ;-) I když Daniel spíš ano.

Co se ve Stockholmu změnilo od doby, co jsem tam nebyla?
- dalahäst je na Stadshuset na jiném místě než byl dřív, dříve stál v prostranství na nádvoří pod stromem, nyní blíž k moři, na straně pod jedním z oblouků, skoro bych si ho nevšimla
- jsou tu revizoři a to všude, několikrát jsme je potkali i v metru, v tramvaji nás kontrolovali průvodčí pokaždé-kontrolují všechny bez výjimky, v metru  namátkově.. navzdory tomu, že mají turnikety.. přemýšlšli jsme, co se děje, když někomu projde jízdenka během jízdy..při výlezu z metra totiž jízdenku už pípat nemusíte, tak jsme to nějak dřív neřešili, hlavně když jsme stihli do toho metra ještě zajít
- na radnici i ve skanzenu posunuli otevírací dobu, myslím, že dřív otevírali v půlce května, teď byl skanzen otevřený snad už od dubna a Stadshuset od začátku května


pokus o samospoušť na kopci s Jamesem



21.dubna 2012 jsem přesně na tomto místě stála s Terkou. Teď jsem tu s mamkou. :-)


 nejužší ulička v Gamla Stan


skandinávská kafka


relax u vody


Vydržely jsme ale jen chvilku, za chvíli se do nás dala zima.


Kůň u Stadshuset stál trochu jinde.


V té kose jsme zdálky spatřily přízraky na vodě. Nevěřily jsme vlastním očím. Ti lidí se plavili na prknech podobných serfu. Mají můj obdiv. Taky bych si to chtěla zkusit. Ale raději ve větším teplu.


Stockholmská Stadshustornet už měla otevřeno. Měly jsme štěstí, protože otvírali poprvé 1. května. Takže přijet o trochu dřív.. už bychom se nahoru nedostaly. 



Že by taky do Stockholmu přišlo jaro? Zdání klame.. jedná se jen o vzácnou chvilku, kdy mezi mraky vykouklo sluníčko. Tulipány tu mají sice nasázený docela hodně, ale chudinky, drží se zuby nehty. Přesto se mi ten pohled na květiny velmi líbil.



čínský pavilon v Hagaparken aneb objevujem Stockholm pěšky a navečer


 Ptáka na nádraží jsem pozdravovala a pohladila i za Terku. S mamkou jsme si pak důkladněji prohlížely ono zábradlí a uznaly jsme, že je to mistrovské dílo plné zvláštních výjevů. Dřív jsem si tu mříž tak dobře neprohlédla.



Do Umeå jsme se s mamkou rozjely v neděli ve 21.15. Koupila jsem ve Stockholmu lístky na žlutý autobus Ybuss. Překvapilo mě, že ten bus nakonec měl barvu bílou, ale mamka zůstala klidná. No jo, pro ni tu bylo všechno nové, kdežto já jen pozorovala rozdíly. V autobuse mamka začala zezačátku trochu panikařit, asi to bylo tím, že jsme se najednou začaly vzdalovat od civilizace a mířily dál na sever. :-) A nebo to bylo tím, že se mamka potýkala se švédskou větou, kterou jsem jí nadiktovala. Učila se ji nazpaměť. "Tack så mycket att ni har tagit hand om min dotter två år sedan." Mamka ji chtěla říct Andersovi a Gunille, až se shledáme. Chtěla jim poděkovat za to, že se tu o mě před dvěma lety starali. A každý mi dá určitě za pravdu, že nejlépe se to přeci jen poslouchá, když vám někdo něco takového řekne ve své mateřštině.

Mamka tu větu nakonec řekla krásně, bez zádrhelu a bez chyby. Ale ne na prvním setkání. V Umeå naštěstí nebylo o tolik chladněji než ve Stockholmu. Dokonce svítilo sluníčko. Při cestě tam i zpátky jsme důkladně poznali autobusové nádraží a úschovné skříňky. Nachvíli se z nás stali bezdomovci. Do hostelu se totiž přicházelo až k večeru a check out byl už ráno.
Naše první shledání s Andersem a Gunillou proběhlo u YMCA hostelu. Přišli jsme takřka ve stejnou chvíli. Vzpoměnal jsem si na situaci z Åland, když si oblékli dobové čepice. Měli podobný vznešený výraz. Vůbec se za ty dva roky nezměnili. Připadali mi úplně stejní. Mamka se jim představila a šli jsme do bufetu v YMCE. Mohli jsme si nabrat jídla, kolik chceme, jednalo se o "švédský stoly". Povídali jsme si o tom, co nám život nadělil, o novinkách a věcech nám dobře známých. Hlava mi šla z toho trochu kolem, protože Anders se snažil na mamku mluvit německy, když zjistil, že mamka a angličtina nejsou moc dobré kamarádky. Gunilla zas neuměla německy, tak mluvila anglicky, občas sem tam německé slovíčko. A já jsem s nimi mluvila švédsky, přičemž jsem mamce překládala ze švédštiny a ona odpovídala v němčinině. Takže z toho byl hotový jazykový dýchánek. Ale myslím, že jsme si celkem rozuměli. A mamka dokonce s Gunillou zavedla řeč o dyslexii na vysoké škole.

Další naše setkání proběhlo hned následující den v úterý ráno. Anders s Gunillou nás pozvali na snídani. Předali jsme jim dárky, které jsme přivezli z Čech a oni obdivovali mamku, že se s tím táhla takovou dálku. Řekla jsem, že moje mamka je silná žena. :-D 
Posnídali jsme přesně tak, jak jsem posnídala já před dvěma lety, když jsem k nim přijela jako couchsurfer a vyjukaný nastávající student Umeå universitet. Místo talířků používají ozdobená prkýnka a Anders si opět dával na chleba s máslem a sýrem marmeládu. Hned jsem ho napodobila. A Gunilla mi řekla, že na ten druh chleba, který jsem si vzala, se to nedává. Měla jsem totiž takový ten pita chleba. Ale Anders prý, že je to jedno, že taky můžu. :) Takové jsou švédské chutě. Mamka se naučila používat zvláštní nůž na sýr. Já už věděla z dřívějška jak na to. Málem jsem si nevšimla, že u nich doma přibylo menší piáno. Gunilla se začala učit hrát na piáno. Má i učitele. Vyprávěli jsme si o představení, na které nás Anders pozval. Říkal mi trochu, o čem to bude. Taky nám oznámili tu obrovskou novinu, že se budou defintivně stěhovat z Umeå do Uppsaly. Prý hlavně kvůli tomu, že to budou mít blíž na chalupu na Ålandy. Pořád tu ale budou mít za kým se vracet, jejich děti žijí v Umeå a jistě tu mají i přátele. Jen Anders bude muset skončit se zpíváním ve sboru. Snad si v Uppsale zas nějaký najde. Sbory jsou ve Švédsku hodně populární, tak tam jistě nějaký je.

A v chodbě mamka konečně dostala příležitost říct tu svoji větu. Řekla to krásně a Anderse s Gunillou to moc potěšilo :-) Objali nás. Rozloučili jsme se. A bylo to vlastně poslední naše společné rozloučení. Pak už jsme viděly s mamkou jen Anderse, jak zpívá ve sboru během představení.

Dalším důvodem, proč jsme se vydaly s mamkou do Umeå, bylo to, že je toto město letos hlavním kulturním městem Evropy. Koná se tu spoustu doprovodných akcí a slavností. Jednou z nich bylo Norrländsk passion. Odehraje se postupně na několika místech ve Švédsku. Jen doprovodný sbor se změní, každé město má totiž svůj vlastní, a tak se toho využije.
Hra trvala víc než tři hodiny. Obsahem byly tři na sobě nezávislé příběhy- v call centru, v malé vesničce nedaleko polárního kruhu a ve Stockholmu. Rozuměla jsem tak 70%. Ale vlastně ani Švédi nepochopili ten konec, vlastně to ani nebylo tak důležité. Podle mě byl důležitý situační humor, a pak také hudba. Kromě sboru se tam také zpívaly sámské písničky a přišli i samotní Sámové, kteří nám je zazpívali. Zpíval se i tzv. joik z Laponska. Bylo to jedinečný zážitek, poprvé jsem zašla do divadla ve Švédsku. Mamce jsem se to snažila o předstávce překládat. Ona se spíš soustředila na výrazy a pohyby herců a jestli nespadnou do díry mezi pódiem. Snažila jsem se jí přiblížit švédštinu k němčině, spousta výrazů je tam stejná, akorát se jinak vyslovují.
S Andersem jsme o přestávce postály a dozvěděly jsme se, že následující den odjíždí na Ålandy.  Už v pět ráno, aby stihnul trajekt.! Jede tam zasázet první sazenice a rostlinky. Gunilla pojede za ním příští pátek. Poděkovaly jsme mu za skvělý kulturní zážitek. Anders říkal, že to bylo jeho poslední vystoupení se sborem v Umeå.. Rozloučily jsme se a vydaly se mrazivou bílou nocí na hostel.

Ve středu jsem se potkala s Janou. Je to Češka studující v Umeå mezinárodní obchod. Dodělává si bakaláře a plánuje si tu udělat i magistra. Měly jsme na sebe štěstí a potkávaly jsme se na univerzitě náhodně, i když jsme měly na sebe i čísla. Jana je v Umeå už dávno zabydlená, jako doma.. Říkala mi, že píše bakalářku ve dvojici s klukem ze Srí Lanky. Hustý! Něco takového u nás by nebylo možné. A tady to od nich prý dokonce vyžadují! Daly jsme si sraz a hoďku povídaly v café Lindell. O stážích, o studiu.. Jana je člověk, který se v životě určitě neztratí. Je podnikavá a se vším si ví rady. Aspoň tak na mě působí. Před dvěma lety jsme se ani tolik nebavily. Dala mi spoustu tipů, kam v Umeå zajít, na různé stránky ohledně švédštiny a Švédů.. a taky mi nabídla, že mi půjčí kolo. Další den mi ho přivezla ke škole. Nakonec to kolo využila mamka, já si půjčila v půjčovně větší, takové kochací. Nemusela jsem se vůbec hrbit. Úplně jsem se do něj zamilovala. Mělo světle žlutou barvu.

Mamce jsem ukázala Mariehem, univerzitu a ve čtvrtek jsme podnikly okružní jízdu kolem Nydalasjön. To jsem mimochodem nikdy kolem dokola neobjela. Až teď. Foukal celkem vítr, ale měly jsme slunečno. Náš poslední český chleba dostaly kachny. Mamka je do všech švédských kachen blázen. Jen kdyby tu nebyli ještě ti otravní rackové.

Mimochodem se musím pochlubit, že jsem v Umeå našla 6 kešek. Takže jsem svou sbírku zaokrouhlila na krásných 20. Vím, je to málo, ale stejně mám velkou radost, že se mi úlovky rozrostly. I mamka pomáhala hledat. Jedna keš byla rozbitá, to se mi stalo poprvé. Asi díky nedaleké stavbě. Na kolech jsme s mamkou zajely také do úžasného obchodu jménem Willy:s a do sekáčů. Willy:s.. to je švéský ráj, kde můžete zasytit svůj hlad po dnech strádání. :-) Nakonec jsme objevily čtyři sekáče. Dva nové pod Ålidhemem. Libovaly jsme si v tom, že se tam dá najít opravdu úplně všechno.! Něco takového u nás nemáme. Švédi tak tráví i volné víkendy, berou to jako společenskou událost. My jsme si dokonce daly s mamkou v jednom sekáči i fíku. :) Jeden měl totiž otevřeno jen 3 dny v týdnu, a tak jsme se do něj vypravily v sobotu, když bylo ošklivo. A vyplatilo se.

Ze Švédska jsem si přinesla hned několik úlovků. Všechny za hubičku. U nás by stály podstatně víc. Ve Švédsku platí jedno pravidlo: co je nové, to je drahé. Co je starší a použité, je hodně levné. Mamka taky neodolala a pár věcí si přivezla. A jaké že to jsou mé úlovky? :-)
Knižní: Hur ska det gå för- Pelle Svanslös
           Dödens hus- Lisa Taylor
           Snömannen - Jo Nesbo(u nás by to klidně bylo za 400,- .. v Umeå bazaru jsem to koupila   v   přepočtu  za 30,-!!)
           En man som heter Ove- Fredrick Backman(dárek od Marušky a Jana, prý je to dóst vtipná kniha)
Oblečení: 4 sukně s různými vzory(květovaná modrá, kostičkovaná modrá, červená s kytkami a oranžová s kytkami), mikina bílo-černo-filová
prstýnek
5 DVD se švédskými filmy( dárek od Daniela)
rukavice z amryshopu, stejné se mi povedlo před více než rokem ztratit

Ve čtvrtek jsme se vydaly s mamkou do Västerbottens museum. Před dvěma lety bylo zavřené, a tak jsem se těšila, že si ho konečně prohlídnu. Asi nejvíc mě zaujala místnost, kde bylo vystaveno nepřeberné množství lyží. Mezi nimi i prý údajně nejstarší lyže na světě- staré víc jak 5000 let. Pak jsem se taky protahla tunelem, který znázorňoval, jak to vypadá v podzemí Umeå. Moc se mi tam líbilo, muzeum je udělané interaktivně. Taky jsme s mamkou shlédly film o pravěkkých malbách na skalách. Jak je možné, že ty barvy jsou doteď taky syté? Žádného mamuta jsme na obrázcích neviděly, zato sobů tam byla spousta.

Pátek byl ve znamení vody. S mamkou jsme si šly dopoledne zaplavt do IKSU. Přesně tak, jak jsem chodila tehdá, když mi Michael půjčoval svou kartu. Ten bazén je největší plavecká rozkoš široko daleko. Plavali jsme tam všehovšudy jen čtyři, a pak i tři. Neodolaly jsme ani bubbelpolen a vlezly jsme i do sauny, která se od minula trochu zmenšila. V samotném bazénu jsem plavala hodinu a čtvrt. Měla jsem úplně zrohovatělou kůži, ale tak strašně se mi nechtělo ven.. Hrála tam jako dříve hudba.. a venku padal déšť. Bazén patří rozhodně k těm nejkrásnějším zážitkům, které jsme tam měly.

Ten samý den jsme se sešli také s Maruškou a Janem. Kousek od našeho hostelu je řecká restauračka, kde jsme si daly symbolicky ten nejmenší kousíček koláče, který tam byl. Stejně to bylo drahé. Ale kde jinde se sejít, když leje? Už tam seděli. Poznala jsem je hned přes sklo. Ani oni se od minula vůbec nezměnili. Možná se trochu ještě víc Švédům oddálili než dříve. Jan jako vždy hodně kritický ke Švédsku a všemu švédskému, Maruška  ho trochu umírňuje, ale i ona nám odhaluje úskalí, které tu pobyt na severu zajisté má. Jan prý už nemluví skoro vůbec švédsky. Od té doby, co mají satelit, tak zavře dveře od bytu a tím u nich doma končí Švédsko. :-) Maruška přijde do kontaktu se Švédy v nemocnici často. Vypráví nám o zdravotnictví, o školách.. o tom, jak se ze swingu stal byznys a jak už na něj nechodí, protože je nehorázně drahý. Překvapuje mě to. Takže teď už bych si asi jen tak nezatancovala jako tehdá. Škoda, že jsem se trefila zrovna do doby, kdy se v Umeå nekonala žádná tančírna. Aspoň vstup na tančírnu je prý snad trochu levnější. Na druhou stranu jsou Maruška a Jan rádi, že tu mají čas i na svoje koníčky a že nepadají "na hubu", jak se říká u nás v Čechách. Paradoxně se vyplatí pracovat ve Švédsku méně, tak na 75%. Když pracujete hodně, máte vysoké daně. Navíc Švédi prý jsou toho názoru, že když se pracuje pomalu, tak se pracuje dobře. Otázka je, jestli je to správný postup i třeba při zachraňování života.
Každopádně nám Maruška s Janem říkali, jak to chodí tady v Umeå, ve Stockholmu je to zase jiné. Umeå je prý poslední město, kde se např. nachází neurochirurgie. Dál na sever už nejsou tak dobře vybavené nemocncie. Praktický lékař tam musí ovládat spoustu dalších výkonů.. a nejtěžší případy se svážejí na jih vrtulníkem. Drsné.

Moc nepršelo. Původně jsme chtěli piknikařit u moře, ale kvůli zimě jsme to odložili. Maruška s Janem nás ale přeci jen k tomu moři vzali. Ucítili nejspíš tu naši touhu spatřit moře. Šli jsme asi půlhodinový okruh v lese. Jeli jsme do části, která se jmenovala Strömback. Moře jsme tedy spatřily, i když za deště, na některých místech to fakt hodně fičelo. Pláž byla opuštěná, prý je odtud jen 60km vzdálené Finsko. Je to nejužší místo mezi Švédskem a Finskem. Prošli jsme se i k domku pro rybářský klub a k sauně. Ani jsem neslyšela moc šumění moře. Spíš jen déšť. Voda v moři taky nebyla vůbec slaná. Ale to jsem ani nečekala. :-) Když jsme procházeli divokým lesem, bylo to lepší, tolik nefoukalo. Krajina mi zas připomněla film Ronja, dcera loupežníka. Jan nás upozornil na podivně narostlý strom. Zřejmě se zlomil, ale pokračoval v růstu dál, a pak se znovu narovnal. Zvláštní, co příroda všechno dokáže..
Maruška a Jan se shodli, že je lepší zima, protože v létě je v Umeå strašně moc komárů. Oba jsou rádi, když můžou jet ale na dovolenou i někam jinam..v Umeå si teď našli nový koníček- rybaření.
Byla to fakt od nich oběť s námi k tomu moři jet. Moc si toho vážíme. Mamka byla velmi ráda, že jsem ji s nima seznámila. Maruška si v poslední chvíli vzpomněla na knihu, kterou mi chtěla dát. Prý je psaná v jednoduché švédštině a je fakt dobrá. Rozloučili jsme se s nimi, poděkovali.. doufám, že se někdy zas uvidíme. Nevím, jestli spolu půjdem ještě někdy na swing. Třeba u nás v ČR. A nebo zas někde u moře. Vidět ty dva v ČR by byl pro mě velký nezvyk. Do Umeå tak nějak patří. I když se prý nechystají natrvalo v tomto kraji usadit. Spíš na jihu Švédska. I na ně je tu moc velká zima..

Mamka si popovídala ještě pěkně s Janou, taky měly spolu hodně společného ohledně učitelství. Popřály jsme Janě, ať se jí daří dál ve škole. Doufám, že se uvidíme na Vánoce. To jezdí Jana domů do Prahy. Už loni byl sraz lidí, kteří byli v Umeå. Hlavní org byla Jana.

Z lidí ze školy jsem se viděla s vedoucí germanistiky. Potkaly jsme se náhodně na chodbě a mluvily jsme spolu, světe, div se, švédsky. Sice jsem její švédštině ne úplně rozuměla, mluví hodně rychle, ale bylo to milé. Opět se mi připomnělo ono zadržení dechu, které není k vidění na jihu Švédska. :-D U této paní je to ohromně poznat. Pak jsem také napsala e-mail své učitelce na literaturu, kterou jsem měla moc ráda. Do druhého dne mi odpověděla a sešly jsme se v café Lindell, kde jsme vzpomínaly na školu a na studentky, které chodily na kurz tehdá se mnou.  Jedna němčinu nedokončila a šla pracovat do Norska jako zdravotní sestřička. Bydlí ale ve Švédsku, aby ušetřila za nájem. Druhá studia dokončila a stala se z ní učitelka. Nebydlí ale v Umeå, tuším, že Öviku. Na třetí jsme si nemohli vůbec vzpomenout. Dozvěděla jsem se, že ta má dřívější lektorka pochází z Bonnu, že se do Německa každý rok vrací za příbuznými. V Praze byla asi před 30 lety.. stejně jak Anders. Říkala jsem, že se určitě spousta věcí změnilo, připadá mi, že tu vidí hodně Švédi ČR jako pořád dřívější Československo. Ptala jsem se na bakalářku a na germanistice se učitě nesmí psát ve dvojici, takže pravidla jsou na každé fakultě v Umeå jiné. Povídaly jsme si v němčině. Říkala jsem jí o svém plánu jet studovat do Magdeburgu. Při loučení mi řekla, že až zas pojedu do Umeå, tak u ní klidně můžu přespat, má doma pokoj pro hosty. To je báječná nabídka, velmi si toho vážím, že na mě tato lektorka nezapomněla. Přála bych si, abychom zůstaly pořád v kontaktu. Je vidět, že na mě na germanistice nezapomněly. I učitelka na jazykovědu si na mě vzpomněla, s tou jsem se ale jen pozdravila, s tou jsem moc nemluvila. Nyní mají na němčině asi 10 studentů. Což je na Umeå prý celkem dost. No jo, kdo by se ze Švédů chtěl učit německy? Švédsku vládne angličtina.

           S Gunillou jsme se chtěly pak rozloučit ještě v sobotu večer. Jenže nebyla doma. Šla jsem tam za ní sama těsně před odjezdem našeho autobusu, ale pořád nikdo nebyl doma. Škoda, ale chápu, že kvůli nám nemohla měnit svůj program. A tak jsem se otočila, naposledy si prohlédla teplou malbu uvnitř jejich domku, naposledy jsem otevřela zelená minivrátka a řekla zelenému domku, kde to všechno před dvěma lety začalo, sbohem.

Co se změnilo v Umeå od té doby, co jsem tam nebyla?
- přestavba Humanisthusetu, ještě nedoděláno, dříve jsem tam měla výuku, teď je z velké většiny zavřený a kabinety učitelů přesěthovány do KBC domu
-Västerbottens museum je otevřené
-bydlení přes řeku na Vintergatan:-ten dům byl přestavěn a uzpůsoben tak, aby se tam mohly pohybovat děti, stala se z něj školka, takže už bychom tam bydlet nemohli, modrá barva domu zůstala, ale vchod je trochu jinde a jedna stěna je bílá, dále je kolem celého domu plot
-spousta lidí v Ybusse cestou ze Stocholmu do Umeå, byla jsem překvapena, protože vždycky když jsem jezdila, tak byl bus poloprázdný a mohla jsem si zabrat 2 sedačky na spaní
- u jezera Nydala je dlouhé molo a vede skoro až "doprostřed"(u pozorovatelny polární záře)
- v centru se hodně staví nových budov, jedna budova byla stržena- před kostelem, přibyl např. nový obchodní dům UTOPIA
- prý swing hodně podražil, za 2x3hodiny lekce 800SEK.. to je nevídané!!!!
- sauna v IKSU je menší, původní vchod uzavřen, asi proto, že se nevyplatí vytápět tak velkou místnost, možná tam nechodí tolik lidí
- Anders s Gunillou se stěhují v září natrvalo do Uppsaly, už nebudou bydlet v Umeå



můj "dům snů"vypadal poněkud neupraveně


Tady jsme s Katharinou běžkovaly. Ten potok byl celý pod sněhem. Teď jsme tam neviděly ani žádnou kachnu.


moje okno :) .. teď tam bydlel někdo jiný.. ta ubytovna se ale nezměnila, vše nejspíš při starém.. i když vevnitř jsem nebyla..


 Pohled z mého okna. Vždy tam bývala hrouda sněhu..


 Humanisthuset se přestavuje.



 kolem kampusu


 Že by náznak jara? Vzadu znak univerzity-polární záře. Na té dřevěné rampě se dalo krásně slunit.


 Mně dobře známá cesta z centra na univerzitu.(Storgatan)


plakát na divadlení představení


u Nydalasjön


nové molo u pozorovatelny polární záře









o den později, to už bylo slunečno


Takhle jsme jezdily. 


kolem Nydalasjön


 Chyběly nám jen plavky.. :)


 naše vozítka



 kachny si pošušňaly na českym chlebu a mamka je spokojená, že udělala dobrý skutek :)


 Konečně jídlo!




z Västerbottens muzea


mé druhé bydlení v Tegu, nyní je tu školka..



  s Maruškou a Janem u moře


s mamkou







 podivně zahnutý strom


 máma dělá zápis do logbooku..ale tu keš jsem našla já ;)


 Jednoho jarního dne před dvěma lety se tu konala swingová tančírna.. bude i letos?


Stadsliden a nemalé zbytky sněhu



les jako z pohádky



Mávám Ti, Švédsko!



Ačkoliv byl květen, zažily jsme s mamkou ve Švédsku snad všechno možné počasí.. od sluníčka přes mrholení, slejvák, sněžení ..až po mráz. Myslím, že nám počasí až na dva dny přálo. Musely jsme trochu vrstvit, ale zima nám ani nebyla.  
Jsem tak ráda, že jsem se opět mohla do této země podívat. Je to jako bych se vracela do svého druhého domova. Měli jsme štěstí, že jsme ještě potkali Anderse a Gunillu, že už nejeli na Ålandy. Viděla jsem Janu a Marušku s Janem a své učitelky. Na druhou stranu jsem se nepotkala s Erika ze swingu(minuli jsme se jen o týden- pracuje v Norsku), ale aspoň jsme si zavolali. Nepotkala jsem se také s dalšími lidmi jako je Matiss, Katharina, Loic..Suina, Ryu, Judith, Tanja, Johan, Mohsen, a taky chlapík z Bolívie, Eva.. a další.. Tito lidé mi v Umeå chyběli. Vím, že jsem tam byla teď jen na krátkou dobu, ale stejně. Už to nikdy nebude takové, jako před dvěma lety. Není možné, aby se minulost na vlas stejně opakovala. Umeå bude pokaždé jiná. Jiní lidé, jinak to tam bude vypadat. Už teď za dva roky jsem si všimla několika rozdílů. Uvědomila jsem si, jak asi bude vypadat i mé současné bydliště za pár let. Třeba se taky mění, jen mi to nepřijde, protože tu neustále žiju a neuvědomuju si ty změny. Jsem na ně navyklá. Bez všech těch lidí mi připadala Umeå trochu prázdnější a teď, když odejdou i Anders s Gunillou, to bude ještě víc znát. Naštěstí svět není tak velký a většina lidí, které jsem poznala ve Švédsku žije v Evropě. Za to jsem nesmírně ráda. Suinu jsem v Číně loni navštívila a s Ryum z Japonska si píšu e-maily. Jsem ráda, že navzdory vzdálenosti naše přátelštví vydrželo. Kdo ví, třeba se sejde naše skupinka za pět let v Umeå, tak jak to již uskutenčili mí známí,co byli jinde na Erasmu.

Jedno je jisté. Příště do Umeå pojedu v červenci, a nebo na začátku srpna. Abych měla záruku, že tam bude pořádný teplo :-D


pondělí 2. července 2012

Konec? Ale kdepak..

     Tento článek jsem začala psát už měsíc před svým odjezdem ze Švédska. Napsat něco takového z fleku by bylo nemyslitelné. Původně jsem chtěla mít více kategorií, ale nakonec jsem jednoduše zvolila pozitiva a negativa- jak Švédska obecně, tak nějaké vlastní postřehy a přínosy.


Pozitiva
-    Cyklisti tu mají opravdu ideální podmínky, kde jinde by se vám omlouval na chodníku chodec za to, že vám brání v průjezdu, u nás v Čechách, když si dovolíte vjet na chodník, tak se dočkáte akorát sprostých slov
-    Materiály, skripta a texty dostáváme od učitelů zdarma, každý pro sebe jeden exemplář, nemusíme si je mezi sebou složitě posílat a rozmnožovat
-    Zjistila jsem, že první setkání s novým člověkem je zásadní a co se týče jazyka, tak ovlivňuje další rozhovory v budoucnosti, chce to hned si ujasnit, jakým jazykem budete společně mluvit, později se to už těžko mění. Zároveň jsem zjistila, že je dobré mluvit s jedním člověkem jedním jazykem, abyste v tom neměli guláš, výjimka je pak, když je vás ve skupině víc a někdo z té skupiny neovládá ten daný jazyk, pak je lepší přepnout do jazyka, který ovládají všichni(většinou angličtiny)… i přesto je ale pro mě těžké mluvit s lidmi anglicky, když se spolu sami běžně bavíme jiným jazykem(německy, švédsky)… u Čechů mi je to jedno 
-    Dělit se o 25 metrový bazén nanejvýš se čtyřmi lidmi je luxus, který si u nás v Čechách mohu dopřávat nanejvýš jen první tři minuty po otevíračce
-    Potvrdilo se to, co jsem si už dávno říkala.. Češi jsou prostě všude! Neznamená to, že by všichni byli vstřícní, ochotní a že by se k vám všichni chtěli v cizině nějak vehementně hlásit,  přesto vesměs dobré zážitky s Čechy tady ve Švédsku hodně převažují a je příjemné si čas od času popovídat v rodné řeči
-    Ohleduplní řidiči, člověk je ještě deset metrů od zebry a už vám zastaví
-    Studenti jsou tu hodně zvyklí učit se ve skupinkách, vůbec mi připadá, že tu více studují, jak hromadně, tak samostatně..myslím, že studování ve více lidech by mohlo být fajn,  člověk vidí i pohled někoho jiného a když je vás víc, je to i lepší motivace( ale nesmí to sklouznout k tomu, že se začnete bavit o jiném tématu :-))
-    Ochotní, usměvaví řidiči autobusů, prodavačů lístků a vstupenek,  nic pro ně není problém, dokážou vás uklidnit, když vám ujel autobus přímo před nosem, rádi vám poradí
-    V obchodě, v půjčovnách apod. vám bez debat všude vrátí peníze, pokud nejste se zbožím spokojeni nebo pokud jste si na vypůjčených lyžích vyvrátili palec a musíte je předčasně odevzdat zpátky
-    Na testy tu máme dostatek času, takže se zamezí tomu, že někdo nestíhá. Vždycky jsem měla nejméně čtyři hodiny, což je fakt dobře. Člověk si tak může spoustu věcí rozmyslet a nemusí si furt hlídat čas.
-    Naučila jsem se trochu lépe vařit, dřív jsem to tak nepotřebovala, protože jsem chodila v Brně do menzy, ale cena švédských potravin mě donutila postavit se ke sporáku. Neříkám, že by se ze mě stala nějaká dobrá kuchařka, to vážně ne, ale několik jídel jsem se tu naučila..třeba kuře :-)
-    Opravdu hodně intenzivní výuka němčiny, do kurzu Tyska B jsme chodily čtyři, k tomu nás vyučovaly dvě rodilé mluvčí, dvě dívky z naší malé skupinky byly navíc z německy mluvících, zemí, ke slovu se v hodině tedy dostane opravdu každý. V Brně člověk jen spíš pasivně poslouchá a studenti jsou málo zapojeni do výuky. Donutilo mě to číst všechny zadané texty a knihy, díky tomu jsem se v četbě zlepšila natolik, že už nyní můžu číst beletrii v normální verzi-ne pouze zjednodušené texty.
-    Obchod Willy: s, jsem strašně ráda, že mi o něm kamarád řekl. Dají se tam koupit potraviny někdy i lacinější než u nás v ČR. Bohužel byl na kraji města, ale přeci jen jsem si každý týden udělala výlet a nakoupila větší zásoby. Tady jsem už nemusela počítat každou korunu a vracet zboží do police, spíš jsem musela dávat pozor na to, abych to má záda a kolo domů unesly.
-    Uvědomila jsem si, jak málo mi tu stačí ke spokojenosti, pravá limonáda, sušenky, sladké pečivo, kousek masa, ovoce, chipsy.. to všechno mi tu bylo hodně vzácné, když jsem nějakou takovou potravinu náhodou koupila, byly to pro mě hody. U nás v Čechách mi to přišlo úplně běžné, ale teď, až se vrátím, budu si toho jinak vážit.
-    U nás v Čechách bych si sama pozdě večer nikdy do parku a do lesa vyrazit netroufla, tady, nevím proč, se cítím víc bezpečně a noční procházky nejen za polární září pro mě byly vždycky dobrodrůžo.
-    Uvědomila jsem si, jak hodně jsem závislá na své rodině.  Bez její podpory bych to jen těžko zvládla.  Vlastně jsem závislá na svém notebooku, nebýt notebooku, nemohla bych mluvit se svou rodinou přes skype. Nedokážu si to představit. Díky notebooku, že jsi mě nezklamal. Člověk může mít spoustu kamarádů, ale až když je někde v zahraničí, pozná, jak je to přátelství s nimi strašně relativní. Hádám, že ještě dalšího půl roku pobytu tady a nejméně půlka z nich by se ke mně nehlásila. Myslím, že pohled na svou rodinu se po Švédsku dost změnil. Až když ji člověk opustí, uvědomí si, jak moc je pro něj důležitá.  Neustálý kontakt (kromě rodiny) jsem měla vlastně jen se dvěma svými přáteli, kteří na mě často mysleli. Psali mi sami své novinky, po kterých jsem tolik prahla, dotazovali se mě, jak mi je, co dělám a nemusela jsem se jim sama připomínat, ba skoro doprošovat, aby mi napsali. Jsou to Terka a Entony. Zvláštní dík pro ně =)
-    Bazary, secondhandy: dají se tam najít hotové poklady za dobrý peníz, určitě lepší výběr než u nás
-    Po pěti měsících strávených v Umea jsem našla potěšení v jízdě na kole. Nikdy mě to nějak zvlášť extra nebavilo, ale Švédsko je vůči cyklistům velmi přátelské. Noční i denní jízdy v Umea  pro mě zůstanou navždy úžasným zážitkem. Jízda na kole mě tu baví a není to jen o tom dostat se z místa A do místa B. Po po kole se mi bude v Čechách moc stýskat.
-    Někdy je prostě potřeba neusnout na vavřínech a vzít iniciativu do vlastních rukou.
-    Dřevěné chatky určené zdarma pro unavené poutníky, dokonale vybavené, neponičené.. něco takového by v Čechách jen stěží pár dní vydrželo.
-    Švédská architektura je prostě báječná, ačkoliv jsou si ty domečky často dost podobné, nemůžu je přestat obdivovat.  Červenobílé, modré, žluté, zelené.. myslím, že jsem tu našla nejeden dům, ve kterém bych chtěla bydlet.
-    Švédové nad 35.. možná nad 40 jsou v pohodě, s většinou z nich se dá v pohodě bavit, jsou přátelští, zajímají se o vás, dobře si s nimi rozumím. Nechápu moc dobře, proč tomu tak je, ale jsem ráda, že tomu tak je. Mezi mladšími se najdou jen malé výjimky, snad jen dvě jsem potkala.  Chce to prostě neustále potkávat lidi, tak poznáte větší varietu Švédů. Samozřejmě, že je tu velké množství lidí, kteří představují  jistý stereotyp, ale záleží  často i na individuálním člověku.
-    Lindy hop v Umea je jednou z aktivit, která mě tu držela nad vodou. Jinak to tancují a zdá se mi, že to není tak těžké, po hoďce a půl si myslím, že i úplný začátečník zvládne slušně tancovat. Nedělají z toho takovou vědu a nechávají volnou ruku inspiraci. Lindy hopu vděčím za to, že jsem tu potkala spoustu skvělých lidí. Tanec hodně sbližuje :-)
-    Cizí jazyk přeci jen vždycky do jisté míry omezuje. Já jsem měla problémy občas se švédštinou. To, že jsem si zvolila jako komunikační jazyk švédštinu, mě vlastně tak trochu zapovědělo člověka víc poznat. Mohli jsme se spolu sice relativně dobře bavit, ale tápání po slovíčkách bylo nepříjemné.  Měla jsem tedy občas dilema, mluvit anglicky, či švédsky?  (Např. u Eszter, s kterou jsme se viděly jen den). Švédština u mě většinou zvítězila, chtěla jsem si ji tu přeci procvičit. Někdy si ale ten druhý prosadil svou a bavili jsme se anglicky( např. Johan). Pak jsem měla větší šanci dozvědět se (porozumět) víc. Záviselo to ale i hodně na čase, kolik jste s daným člověkem strávili, třeba s Erikem jsme si rozuměli ve švédštině báječně.
-    Čím je Švédsko tak výjimečné, proč si ho někdy ostatní berou za vzor? Na tohle jsem ještě tak úplně nepřišla, ale poznala jsem, že my Češi tu nacházíme lepší životní podmínky.  Tady na severu není skoro nic, Umea jako největší město široko daleko tolik možností nenabízí. Když  tu má ale člověk práci, věřím, že si může lépe užívat(když tedy moc nerozhazuje). Jak mi tu říkal jeden Čech:  „Z té „pustiny“ se odtud dá do civilizace dostat poměrně lehko, ale pro nás pro Čechy je takový výlet nahoru do Švédska o dost náročnější.“ Švédsko umožňuje lidem víc cestovat, v ČR je člověk rád, že má na nájem a na jídlo, jednou za rok na nějakou dovolenou.. Myslím, že ve Švédsku se dá lépe ušetřit( i když i to je relativní, když máte třeba děti, je to zas úplně o něčem jiném..)
-    Na jazyky bylo Švédsko pro mě ideální země. Procvičila jsem si tu jak němčinu a švédštinu, tak i angličtinu. Němčinu a švédštinu jsem tu používala dost vyváženě, angličtinu trochu méně, ale když už, tak třeba půl dne konverzace:-)  Tohle pro mě mělo obrovský přínos střídat jazyky během dne, při každém setkání!!!
-    Ve Švédsku jednají s každým stejně, připadá mi, že je tu větší rovnost mezi lidmi. Nikomu nemůže být udělena výjimka apod., což je vlastně i malé negativum.
-    Švédsko má jedinečný ráz krajiny, příroda tu tvoří téměř všechno. Až tady jsem si uvědomila, jak moc je s ní člověk spjat. Naše nálady se většinou řídily podle přírody, všechno záleželo jen na tom, jak se k nám chovala. To, jaké je venku počasí, je jednou z nejdůležitější ch věcí každého dne. Kolem toho se všechno točí.  Ve Švédsku jsem si uvědomila, že příroda není jen sbírka pěkných pohledů, ale že je to vlastně jeden velmi komplikovaný živý tvor, jehož tvář můžeme spatřit zdaleka nejen ve zvířatech, ale i ve spoustě objektech-  ve stromech, kamenech, vodě, sněhu, ledu, tmě, světle..  To vše tady před vašimi zraky doslova ožívá a vy mezi tím vším jste rovněž jedna z jeho podob. Ve Švédsku jsem byla svědkem několika zázraků.  Aspoň pro mě to zázraky byly. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila. Nevím, jestli se v našich krajích taky nějaké dějí, možná jo, ale člověk je musí asi víc hledat.  Možná taky ne, třeba na to, abyste si je uvědomili,  musíte být tady a teď.. ve správný čas, na  správném místě, s těmi pravými lidmi.
-    Celý můj pobyt byl založen především na důvěře, musela jsem často odhadnout, jak moc danému člověku mohu věřit, bylo to pro mě dost těžké, nikdy jste nemohli věřit všem stoprocentně, ale postupem času, jak jste lidi více poznávali, důvěra nabývala větších rozměrů. Třeba mi to do budoucna k něčemu bude.. umět  zdravě důvěřovat (být vstřícný a přirozený, ale pořád zůstávat ve střehu).
-    Za pět měsíců jsem přečetla víc jak 30 knih! Toho bych se u nás v Čechách stěží dočkala, pořád by mě něco rozptylovalo.  A co je nejdůležitější.. Naučila jsem se plynule číst v němčině,  je to vlastně jakýsi druh prohlédnutí, člověku se s ovládáním dalšího jazyka otevírají nové světy.. úžasný to pocit!
-    Když už ve Švédsku svítí sluníčko, tak teda pořádně ostře, ne jako v Čechách, kde je slabší.. zastřené


Negativa
-švédská zima je opravdu velmi VELMI dlouhá, právě taky kvůli tomu bych tu žít nechtěla
- zima v mém pokoji a vlastně ve všech místnostech v Mariehem.. s pořádnou vrstvou svetrů a pokrývek, slivovicí a horkým čajem se to dá nějak přečkat
- i přes to, že být ve čtyřech je na výuku lepší než být v osmdesáti, jsem ráda, že studuju v Brně a že je nás tolik, je super, že potkáváte velkou varietu lidí, můžete se každou chvíli bavit s někým jiným, ano, nedostane se na vás často slovo, můžete se v pohodě za někoho v hodině „schovat“, ale učitelé se s vámi v Brně tak jako tady ve Švédsku zdaleka nebabrají, nediskutují s vámi každou část.. každou větu ve vaší seminárce,  v Brně se hraje prostě na zelené políčko, možná mají ty seminárky horší kvalitu, ale neustálé rozpitvávání jedné a té samé věci mě tu občas docela rozčilovalo
-Švédi jsou oproti Finům docela bordeláři, odpad netřídí tak poctivě jako ve Finsku a není výjimkou příkop u silnice plný odpadků, plechovky a pet lahve sice mají taky na vratnou zálohu, ale spousta lidí na to třídění kašle. Nechápu to, vždycky, když si tu koupím něco ve vratném obalu, tak ho pak později vrátím, místo té lahve si představím peníz.. peníze bych nikdy nevyhodila, tak proč  petku ano? Ve Švédsku nad tím přemýšlím, ale v Čechách to taky moc neřeším. Škoda, že to takhle nefunguje i u nás.
- Švédi  jsou  celkem nešikovní, najít Švéda, který by vám opravil kolo.. na to byste potřebovali lupu. Raději si koupí novou věc, než aby ji opravovali. A to mi připadá škoda. Věc zdaleka ještě nemusí být zralá na vyhození a po opravě může přeci ještě klidně dlouho sloužit. Jsem ráda, že u nás máme  šikovnější chlapy:-)
- Dokud neprší, je pořád hezké počasí… ano, bohužel to tak ve Švédsku je… teda aspoň v tom severním..počasí si  tu dělá co chce a během krátké chvíle se může radikálně změnit, déšť  je nejhorší, to člověk nemůže prostě venku nic dělat..
- Ve škole (a nejen tam) chybí zpětná vazba, když jsem něco v Brně odprezentovala, vždycky třída a následně i učitel zhodnotil, co se mi povedlo a co by chtělo změnit a zlepšit, ačkoliv my jsme  německém kurzu byly jen čtyři, přesto se zpětná vazba nikdy neuskutečnila, nevěděla jsem tak, na čem jsem, jestli se mi to povedlo, či ne.. co si o tom ti lidi myslí apod. , často mám pocit, že nevím, jestli věci, na kterých pracuju, dělám správně, či nikoliv.. naše brněnská zpětná vazba je možná druhý extrém( člověk si opravdu někdy připadá po kritice některých lektorů menší než mravenec), ale nemít zpětnou vazbu je rovněž špatné.
-kreditky, všude jen kreditky, na všechno potřebuju speciální kartu..někdy mě to jejich věčné hledání štve, jsem ráda, že máme všechno v Čechách na ISICa
- Když máte jakýkoliv problém, je velmi těžké najít správnou osobu, která by vám mohla pomoci, ať se jedná o prkotinu jako je hledání knihy v knihovně po shánění nějakých dokumentů, problémem s ubytováním apod. , buď se od vás všichni naprosto distancují a dělají, že s tím nemají absolutně nic společného, nebo vás odkážou na jinou osobu, ta vás odkáže zas na jinou.. ta zas na jinou.. musíte mít štěstí, abyste nakonec uspěli, nebo si raději pomůžete sami , takhle složitě to tu např. chodí ve zdravotnictví, vše se vyřizuje přes sestry a než se člověk dostane třeba k nějakému specialistovi, trvá to klidně i rok a půl! – to jsem slyšela od naší lektorky- raději se objednala k doktorovi v Německu, po roce opravdu ten termín u švédského specialisty dostala :-D ale to už byl problém dávno vyřešen, specialisty můžete ve Švédsku potkat rovněž na pohotovosti, bohužel toho zneužívá hodně lidí, a tak ti, kteří akutní pomoc opravdu potřebují, musí čekat třeba i víc jak 7 hodin!!!
- Ačkoliv jsou tu přísné zákony ohledně alkoholu, tak to nepomáhá. Právě naopak. O víkendech je spousta mladých namol, někdy už i ráno. Je to fakt hnusné, jak je spousta Švédů závislá na alkoholu. Je to pro ně naprostá senzace a na párty se dokážou pěkně zřídit. Shodli jsme se s Němkami, že tohle se nám hodně nelíbí. 
- Ano, podivných zákonů tu mají ve Švédsku celkem hodně. Přesto si najde mládež vždycky nějaký způsob, jak je obejít (teď mám na mysli to s tím alkoholem). Další zákon třeba je, že freemovrům se nesmí pomáhat hledat ubytování. Prostě to má tak univerzita předepsané a sbohem, máte smůlu, nemůžeme vám pomoci. Kamarádka Češka mi tu říkala, že ztratila v jednom klubu kreditku. Uvědomila si to už venku, ale ostraha ji dovnitř nechtěla pustit. Přitom párty už byla u konce a oni věděli, že u vstupu již platila. Přesto jí tam nedovolili se vrátit. Když zašla za policajty, ti jen pokrčili rameny a řekli, že nemůžou nic dělat, ostraha má pravdu. Kamarádka byla zoufalá, naprosto jí věřím.. naštěstí tu její kreditku našel náhodou na zemi její kamarád, takže Jana nakonec nezůstala bez peněz. Zákony jsou tady a nesmí se za žádnou cenu porušovat, přece jen se v Čechách najdou situace, kdy se dokáže přivřít oko, kdy se tak přísně nedodržují. Přeci jenom jsme jen lidi a dělati chyby je lidské. Jakmile ve Švédsku jde o zákon, jsou všichni jak studení kámen.
-památky mají otevřeno jeden, nanejvýš dva měsíce v roce
- jestli najdete infocentrum ve městě podle mapy, je to zázrak.. většinou jsou totiž  úplně někde jinde..
- Potraviny jsou tu dvakrát až třikrát dražší než u nás, člověk by tedy očekával, že budou lepší kvality, ale opak je pravdou, někdy je ta kvalita fakt mizerná(rychle kazící se cibule, mrkev.., málo pálivý česnek)
-předpověď počasí je tu opravdu hodně nespolehlivá, což můžu připsat vlastně i do pozitiv
- kavárny, hospody.. to všechno je tu ve Švédsku v malé míře, tady v Umea především.. čajovny tu vůbec nemají, a když, tak jen ve Stockholmu ( a tam ani nenarazíte na ty klasické, kde se dá sedět na zemi na polštářcích, ale v té stockholmské se sedí u stolu), jinak tu existují čajové obchody, ale tam se dá čaj jen koupit, uvařit a vypít si ho musíte doma :-( Co je nejhorší, restaurace a kavárny jsou tu tak drahé, že na ně normální člověk prostě nemá!
- Je těžké spřátelit se se švédskými mladými lidmi, připadá mi to skoro nemožné, jsou úplně někde jinde než my (zahraniční studenti), do jejich party jen tak nezapadnete, jsou na vás milí, ale blíž vás k sobě nepustí
- Umea je po pár měsících velká necivilizace, pro mě jako studentku to bylo ještě celkem snesitelné, na univerzitě se přece jen koná dost akcí, ale co lidi, kteří tu pracují? Za každý koncert, festival.. který se tu konal, jsem byla nesmírně ráda. V Brně máme o hodně větší výběr.
-S tím souvisí málo lidí. Zjistila jsem, že mám ráda, když je se mnou pohromadě víc lidí. Ne, že bych si libovala v davech, ale něco jako takovou procházku po Svoboďáku, natožpak Staromáku, tu nezažijete. Ráda se procházím tam, kde to žije :-)
- Když v obchodě náhodou platíte hotově, prodavač před vámi peníze nepřepočítá, ale dá vám je všechny v hrsti do ruky, takže nemáte přehled, jestli vám vrací dobře (je to risk i pro toho prodavačce, fakt nechápu, že ještě nepřišli na tento způsob kontroly)
- Jako velké negativum, s kterým jsem ale už počítala, když jsem sem jela, je to, že se mi bude stýskat.  Občas to bylo opravdu děsné přežívat sama na pokoji, zvláště když jsem s nikým za celý den nepromluvila.  Z tohohle bych za chvíli zešílela. Stesk byl někdy opravdu velký, ale většinou se to táhlo i s dalšími problémy(zkoušky, bydlení..) Občas mi taky chyběl lidský či zvířecí dotyk. Člověk si uvědomí, co to pro něj znamená, až když to ztratí.
-krátká otevírací doba snad úplně všeho (obchodů, restaurací, různých institucí..)


Jó, jó, teď je to přesně tak, jak jsem čekala, že to bude. Čtrnáct dní po mém příjezdu do ČR, euforie z návratu už dávno opadla a po Umeå se mi pomalu začíná stýskat. Ve Švédsku jsem dostala ještě větší chuť cestovat a poznávat svět. Tak to chci teď rozjet ve velkém. V hlavě už mám několik plánů na příští rok, uvidím, jaká mi vyjde nakonec varianta. Zjistila jsem, že jak člověk cestuje, tak v každé té zemi zanechá kousíček sebe. Aspoň já to tak mám. V Umeå jsem nechala kus svého srdce a vím, že se tam dříve či později vrátím.


pátek 29. června 2012

Křížem krážem Uppsalou

Ahoj!
   Poslední den mého cestování byl opravdu hodně nabitý. Tak se do toho pustím :-) Budík mě vzbudil v osm, ostatní ještě spali, jen ten kamarád, co pobýval v kuchyni, byl už pryč. Po dlouhé době jsem otevřela kelímkový jogurt, vlastně to byl studený puding se šlehačkou, nevím proč, ale tam u nás nahoře ho měli předražený a jogurty v malých kelímcích se tam moc ani neprodávaly. Kouknu se z okna, venku to vypadá dost zamračeně. Vezmu si na sebe mikinu a pro jistotu ještě bundu. S Eszter jsme domluvené, že se sejdeme kolem poledne u kostela. Ukáže mi část Uppsaly.
    Když vyjdu z baráku, jsem nemile překvapena, leje. Není to průtrž mračen, ale bunda s kapucí se mi hodí. Podle mapy by měl být poblíž jeden kostel, St.Peters kyrka, jdu se tam podívat. Je to samozřejmě jeden z moderních kostelů, takže stavba nic moc, dovnitř se nedostanu, je zavřeno. Jdu tedy do centra, tam hledám zastávku autobusu, který jede do Gammla Uppsala. Pořád leje, říkám si, kéž by přestalo. Gammla Uppsala leží úplně na okraji města, v autobuse nás sedí hodně málo, když vystupuji na zastávce Kungshögarna, zjišťuji, že přestalo pršet. Jupí. Vydávám se podle plánku ke třem kopcům. Jsou vidět už zdálky, podél jednoho sestupují dva lidé. Čtu si první tabulku o těch hrobech. Chci vyšplhat až nahoru, ale vzápětí zjišťuji, že je tam vstup zakázán. Člověk se může pohybovat jen dole po vyznačených cestách. Dál je páska. Štve mě to.
         Obejdu to aspoň teda zezdola, není to nic moc zajímavého, prostě jen tři nezvyklé kopce. Občas si přečtu, co píší na informačních tabulích. Potkávám pár běžců, kteří si sem chodí udržovat kondičku, kolem vidím už jen louky. Přiblížím se ke skupince německých turistů a chvíli poslouchám, co jim vypráví průvodkyně. Nakonec odcházím do Gammla Uppsala kyrka. Ten kostel si prohlížím zevnitř dost podrobně, hledám předměty, které jsou popsané v letáčku. Výzdoba je docela prostá, líbí se mi vyřezáváný dřevěný oltář. Obcházím hřbitov, na jedné straně oblohy vidím světle modrý pruh, že by naděje na lepší počasí? Kéž by se ten pruh rozšiřoval. Gammla Uppsala muzeum, které zvenku vypadá jako nějaká stará bouda, využívám jen k návštěvě toalety. Na prohlídku už nejdu, musela bych spěchat kvůli našemu srazu s Eszter. A tak jedu zpátky do centra. Jízdenka mě stojí 30 SEK. Zajdu ještě jednou do infocentra, pátrám po nějakých dárcích(suvenýrech). Moc vhodných krámků nenacházím. Eszter píše, že se sraz přesouvá ke Stadsbibliotek. Podle mapy to není daleko.
        V knihovně si čtu nástěnku, nějaký cizinec si tam stěžuje na to, že v knihovně nezaměstnávají emigranty.Dole stojí i odpověď, ale tu si nestihnu dočíst až do konce. S Eszter pak jdeme do parku před univerzitou, jsou tam runové náhrobky. Eszter prý nějaké runy znala, ale teď už je zapomněla. Vypadá to fakt hodně starobyle. Univerzita v Uppsale mi připomíná spíše divadlo, v prvním patře najdete obrovské bílé antické sochy, Eszter mi ukazuje, kde se konají její přednášky. Když vyjdeme ven, sluníčko začne vykukovat z mraků. Jupí! Přesuneme se do Caroliny Redivivy, v malém muzeu v přízemí si prohlížíme staré dokumenty, ne že by to bylo pro mě tak zajímavé, zůstanu delší dobu jen před onou Stříbrnou biblí, která původně byla v Praze. Není stříbrná, ona je ve skutečnosti růžová. Stříbrné je jen písmo. Čekala jsem, že Bible bude větší. Dále si dlouho prohlížíme starodávnou mapu severní Evropy a staré názvy švédských měst. Na okrajích jsou různé mořské příšery.
       Nakonec navštívíme spolu Domkyrkan, největší skandinávskou stavbu pocházející ze 13. století. Je to gotika, evangelicko-luteránský kostel, uvnitř najdete spoustu hrobek významných osobností, např. krále Gustava Vasy. Procházíme pod protáhlými sloupy a obdivujeme dvoje varhany. Mě šokují ty modré. Takové varhany jsem v životě neviděla. Když vyjdeme z kostela, setkává se v centru Eszter s přítelem a jdou do nějaké restaurace na oběd. Já mám svůj chleba a je mi líto vyhazovat další peníze za jídlo. A tak se rozdělíme, sednu si kousek dál na lavičku v jednom mini parku u řeky. Pak se jdu podívat po knihkupectví, v jednom obchodním domě narážím konečně na nějaký dobrý obchod, hledám kalendáře, ale nemají zas takový výběr a jsou navíc předražené. Nevím, jestli už Eszter s přítelem nejsou najedení, ale brzy je potkávám v tom samém obchodním domě. Tam se loučíme, Eszter večer odlétá do Umea, já si dojdu ještě k nim později domů pro batoh. Abych vám pověděla něco o Eszter.. Studuje religionistiku, prý šla na VŠ později(už nevím, proč), v Uppsale nejezdí moc na kole, ani tu nechodí na koncerty ( navzdory tomu, že Uppsala je hudební město). Prý tu nehrají její oblíbené žánry. Chodí na thajský box 4x týdně a moc si to užívá. O prázdninách bude studovat v Uppsale letní školu, nemá práci, proto musí prý studovat. To je vše, co jsem si zapamatovala.
          V tom obchodním domě nakonec nic nekoupím, jdu se podívat na Vaksaltorg, kde se konají trhy. Jenže i tam to stají za starou belu, prodává tam hodně cikánů. Jdu tedy zpět hlouběji do centra, kde objevuji pěkné knihkupectví. Koupím si tam nakonec sešit s domečky, které jsou typické pro Uppsalu. Pak to vezmu na zámek Uppsala Slott. Všude je spousta zeleně, zámek je překvapivě celý růžový a světe div se, na nádvoří stojí palma. Když přijdu blíž, zjišťuji, že patří botanické zahradě. Vylézám i na vyhlídku k dělům, pak potkávám svatbu, sednu si na lavičku s vyhlídkou na zámecký park. Prohlížím si mapu a vychutnávám si sluníčka. Už mě docela bolí nohy, ale chci ten zámek obejít. V tom mi pípne mobil, Pavel, Zdeňkův kamarád žijící v Uppsale, mi píše že jsou na krátké procházce, ale v 18 hodin budou opět doma, takže je můžu navštívit. Obcházím zámek a fotím si barevné květiny, stíny se prodlužují, sejdu dolů z opačné strany, než jsme přišla. Chci si projít ještě kousek Stadsträdgården, kde si čtu o Glunten Promenaderna a o studentovi Gluntenovi, po kterém je ten park pojmenován.Uprostřed je rybníček, jdu si prohlédnout dřevěnou knihu se stojanem(nebo byla kamenná?). Na kraji najdu cizí foťák. Nějaký zapomnětlivec ho tam nechal.  U nás v Čechách by ho už někdo dávno čmajznul. Třeba se pro něj jeho původní majitel ještě vrátí. Procházím cestičkou, kolem je spousta hřišť. Vracím se podél úzké řeky zpátky, po mostě se vydávám pomalu k Pavlovi. Po šesté hodině se setkáváme venku, akorát se vrací z procházky. Poznávám celou jeho rodinu, manželku Annu pocházející z Německa, jejich syna Sama, kterému jsou dva roky a taky babičku. Ta je v Uppsale jen deset dní na návštěvě. Ačkoliv mě Pavel zval nakafe, pijeme čaj, shodneme se totiž že kafe nepijeme :) Babička mi nabízí svůj koláč, mňam, fakt dobrota. Cítím se trochu jako doma u té své babičky.
             Udivuje mě jedna věc. Anna mluví na Sama Německy, Pavel česky. A to dítě to chápe. Ve školce prý na něj mluví zas švédsky. Vím, že když se na dítě mluví takhle odmalička, tak si zvykne. Ale stejně mi to připadá ohromující. My se tu pachtíme, abychom uměli další cizí jazyky a to dítě bude umět tři jazyky úplně přirozeně. Pavel je spolužák Zdeňka z gymplu, prý se ale už dloooouho neviděli. Ptá se mě i na další lidi, spousta z nich totiž dělá Instruktory. Některé znám. Sám Pavel mi říká, že do Instruktorů Brno moc zapálený nebyl. V Uppsale už žije od roku 2003, prý tu nejdřív studoval. Teď pracuje ve Stockholmu, Anna studuje v Uppsale postgraduál- biologii. Až dostuduje, uvidí se, jestli ve Švédsku zůstanou. Možná pojedou do Čech, nebo do Německa. Pavel mi vyprávěl o svém studiu, prý tu chodili dřív do studentských hospůdek, kde pivo stálo třeba i jen 35 SEK. Taky tu byly restaurace, kde vařili učni, takže jídlo tam často bylo nepovedené, ale levné. Tohle vše mohli využívat, protože měli studentskou kartu. Jinak tam další lidi nepouštěli. Teď se občas taky scházejí, ale spíš u někoho doma, navíc po studiu spousta lidí odjelo a málokdo zůstal. Zima v Uppsale prý začíná koncme října, světla v zimě je tu taky dost málo, prý člověk potřebuje v pravé poledne lampičku na to, aby si přečetl knížku. Shodujeme se, že Upssala je takové poloviční Brno.
          Pavel mi taky vyprávěl, jak byl 7 měsíců na mateřské, já jemu zas o Brně, o Zdeňkovi, o studiu a cestování. Sama uložili brzo do postýlky, už byl unavený, ale pořád se snažil oddálit ten odchod tím, že jedl děsně pomalu. Asi po osmé se s nimi rozloučím, popřeju jim, ať se jim všem daří. Třeba se někdy v Brně potkáme. Je vidět, že mají se Samem o zábavu postaráno. Vracím se k domu, kde jsem spala, cestou hledám ještě zelenější místa a narážím na jeden malý park. Vyzvedávám si batoh a loučím se s přítelem od Eszter. Přeju mu hodně štěstí v postcrossingu. Podle mapy se dostávám až k Willy:su, ten už je zavřený, ale já tam stejně nemám namířeno. Najdu zastávku, jízdní řád tam samozřejmě není, ale uklidní mě, že je tam aspoň žlutý znak Ybussu. Přejdu silnici a sednu si na lavičku poblíž nějaké školy. Má před sebou víc jak hodinu, a tak si začnu psát deník. Autobus přijíždí na čas ve 22:25, tentokrát mám celou cestu pro sebe dvousedačku. Přesto nemohu usnout, občas sleduji krajinu, ale i to mě unavuje. Cesta se mi zdá nekonečná. Navzdory tomu, že se říká, že nazpátek to vždycky rychleji utíká. Když dorážím na byt v Umea, nemám sílu ani napsat domů do Čech, že jsem v pořádku, zalezu do postele a hned usnu.

Za deště


Úzká řeka Fyris


           Líbil se mi prostě ten dům..


Tady to máte černé na bílym (nebo spíš bílé na zelenym?)..


Nikdo tam nebyl, tak jsem ten provaz přelezla.. Daleko jsem si ale netroufla.


 Gammla Uppsala kyrka


Podivná kašna v centru


Tenisky visící na drátech elektrického vedení nesmí prostě chybět. Možná by stálo za to založit si sbírku. Už jsem viděla nejmíň patery. Vzpomněla jsem si na Helsinki.


Uppsala Domkyrka


Trochu mi to připomínalo Kampu


 S Eszter u Domkyrkan


Palma na zámku


hokus pokus samospoušť..


Mám ráda žlutou


Stát se to může každému..


Na konec Sestry


 a velký vodní vír.