Tento článek jsem začala psát už měsíc před svým odjezdem ze Švédska. Napsat něco takového z fleku by bylo nemyslitelné. Původně jsem chtěla mít více kategorií, ale nakonec jsem jednoduše zvolila pozitiva a negativa- jak Švédska obecně, tak nějaké vlastní postřehy a přínosy.
Pozitiva
- Cyklisti tu mají opravdu ideální podmínky, kde jinde by se vám omlouval na chodníku chodec za to, že vám brání v průjezdu, u nás v Čechách, když si dovolíte vjet na chodník, tak se dočkáte akorát sprostých slov
- Materiály, skripta a texty dostáváme od učitelů zdarma, každý pro sebe jeden exemplář, nemusíme si je mezi sebou složitě posílat a rozmnožovat
- Zjistila jsem, že první setkání s novým člověkem je zásadní a co se týče jazyka, tak ovlivňuje další rozhovory v budoucnosti, chce to hned si ujasnit, jakým jazykem budete společně mluvit, později se to už těžko mění. Zároveň jsem zjistila, že je dobré mluvit s jedním člověkem jedním jazykem, abyste v tom neměli guláš, výjimka je pak, když je vás ve skupině víc a někdo z té skupiny neovládá ten daný jazyk, pak je lepší přepnout do jazyka, který ovládají všichni(většinou angličtiny)… i přesto je ale pro mě těžké mluvit s lidmi anglicky, když se spolu sami běžně bavíme jiným jazykem(německy, švédsky)… u Čechů mi je to jedno
- Dělit se o 25 metrový bazén nanejvýš se čtyřmi lidmi je luxus, který si u nás v Čechách mohu dopřávat nanejvýš jen první tři minuty po otevíračce
- Potvrdilo se to, co jsem si už dávno říkala.. Češi jsou prostě všude! Neznamená to, že by všichni byli vstřícní, ochotní a že by se k vám všichni chtěli v cizině nějak vehementně hlásit, přesto vesměs dobré zážitky s Čechy tady ve Švédsku hodně převažují a je příjemné si čas od času popovídat v rodné řeči
- Ohleduplní řidiči, člověk je ještě deset metrů od zebry a už vám zastaví
- Studenti jsou tu hodně zvyklí učit se ve skupinkách, vůbec mi připadá, že tu více studují, jak hromadně, tak samostatně..myslím, že studování ve více lidech by mohlo být fajn, člověk vidí i pohled někoho jiného a když je vás víc, je to i lepší motivace( ale nesmí to sklouznout k tomu, že se začnete bavit o jiném tématu :-))
- Ochotní, usměvaví řidiči autobusů, prodavačů lístků a vstupenek, nic pro ně není problém, dokážou vás uklidnit, když vám ujel autobus přímo před nosem, rádi vám poradí
- V obchodě, v půjčovnách apod. vám bez debat všude vrátí peníze, pokud nejste se zbožím spokojeni nebo pokud jste si na vypůjčených lyžích vyvrátili palec a musíte je předčasně odevzdat zpátky
- Na testy tu máme dostatek času, takže se zamezí tomu, že někdo nestíhá. Vždycky jsem měla nejméně čtyři hodiny, což je fakt dobře. Člověk si tak může spoustu věcí rozmyslet a nemusí si furt hlídat čas.
- Naučila jsem se trochu lépe vařit, dřív jsem to tak nepotřebovala, protože jsem chodila v Brně do menzy, ale cena švédských potravin mě donutila postavit se ke sporáku. Neříkám, že by se ze mě stala nějaká dobrá kuchařka, to vážně ne, ale několik jídel jsem se tu naučila..třeba kuře :-)
- Opravdu hodně intenzivní výuka němčiny, do kurzu Tyska B jsme chodily čtyři, k tomu nás vyučovaly dvě rodilé mluvčí, dvě dívky z naší malé skupinky byly navíc z německy mluvících, zemí, ke slovu se v hodině tedy dostane opravdu každý. V Brně člověk jen spíš pasivně poslouchá a studenti jsou málo zapojeni do výuky. Donutilo mě to číst všechny zadané texty a knihy, díky tomu jsem se v četbě zlepšila natolik, že už nyní můžu číst beletrii v normální verzi-ne pouze zjednodušené texty.
- Obchod Willy: s, jsem strašně ráda, že mi o něm kamarád řekl. Dají se tam koupit potraviny někdy i lacinější než u nás v ČR. Bohužel byl na kraji města, ale přeci jen jsem si každý týden udělala výlet a nakoupila větší zásoby. Tady jsem už nemusela počítat každou korunu a vracet zboží do police, spíš jsem musela dávat pozor na to, abych to má záda a kolo domů unesly.
- Uvědomila jsem si, jak málo mi tu stačí ke spokojenosti, pravá limonáda, sušenky, sladké pečivo, kousek masa, ovoce, chipsy.. to všechno mi tu bylo hodně vzácné, když jsem nějakou takovou potravinu náhodou koupila, byly to pro mě hody. U nás v Čechách mi to přišlo úplně běžné, ale teď, až se vrátím, budu si toho jinak vážit.
- U nás v Čechách bych si sama pozdě večer nikdy do parku a do lesa vyrazit netroufla, tady, nevím proč, se cítím víc bezpečně a noční procházky nejen za polární září pro mě byly vždycky dobrodrůžo.
- Uvědomila jsem si, jak hodně jsem závislá na své rodině. Bez její podpory bych to jen těžko zvládla. Vlastně jsem závislá na svém notebooku, nebýt notebooku, nemohla bych mluvit se svou rodinou přes skype. Nedokážu si to představit. Díky notebooku, že jsi mě nezklamal. Člověk může mít spoustu kamarádů, ale až když je někde v zahraničí, pozná, jak je to přátelství s nimi strašně relativní. Hádám, že ještě dalšího půl roku pobytu tady a nejméně půlka z nich by se ke mně nehlásila. Myslím, že pohled na svou rodinu se po Švédsku dost změnil. Až když ji člověk opustí, uvědomí si, jak moc je pro něj důležitá. Neustálý kontakt (kromě rodiny) jsem měla vlastně jen se dvěma svými přáteli, kteří na mě často mysleli. Psali mi sami své novinky, po kterých jsem tolik prahla, dotazovali se mě, jak mi je, co dělám a nemusela jsem se jim sama připomínat, ba skoro doprošovat, aby mi napsali. Jsou to Terka a Entony. Zvláštní dík pro ně =)
- Bazary, secondhandy: dají se tam najít hotové poklady za dobrý peníz, určitě lepší výběr než u nás
- Po pěti měsících strávených v Umea jsem našla potěšení v jízdě na kole. Nikdy mě to nějak zvlášť extra nebavilo, ale Švédsko je vůči cyklistům velmi přátelské. Noční i denní jízdy v Umea pro mě zůstanou navždy úžasným zážitkem. Jízda na kole mě tu baví a není to jen o tom dostat se z místa A do místa B. Po po kole se mi bude v Čechách moc stýskat.
- Někdy je prostě potřeba neusnout na vavřínech a vzít iniciativu do vlastních rukou.
- Dřevěné chatky určené zdarma pro unavené poutníky, dokonale vybavené, neponičené.. něco takového by v Čechách jen stěží pár dní vydrželo.
- Švédská architektura je prostě báječná, ačkoliv jsou si ty domečky často dost podobné, nemůžu je přestat obdivovat. Červenobílé, modré, žluté, zelené.. myslím, že jsem tu našla nejeden dům, ve kterém bych chtěla bydlet.
- Švédové nad 35.. možná nad 40 jsou v pohodě, s většinou z nich se dá v pohodě bavit, jsou přátelští, zajímají se o vás, dobře si s nimi rozumím. Nechápu moc dobře, proč tomu tak je, ale jsem ráda, že tomu tak je. Mezi mladšími se najdou jen malé výjimky, snad jen dvě jsem potkala. Chce to prostě neustále potkávat lidi, tak poznáte větší varietu Švédů. Samozřejmě, že je tu velké množství lidí, kteří představují jistý stereotyp, ale záleží často i na individuálním člověku.
- Lindy hop v Umea je jednou z aktivit, která mě tu držela nad vodou. Jinak to tancují a zdá se mi, že to není tak těžké, po hoďce a půl si myslím, že i úplný začátečník zvládne slušně tancovat. Nedělají z toho takovou vědu a nechávají volnou ruku inspiraci. Lindy hopu vděčím za to, že jsem tu potkala spoustu skvělých lidí. Tanec hodně sbližuje :-)
- Cizí jazyk přeci jen vždycky do jisté míry omezuje. Já jsem měla problémy občas se švédštinou. To, že jsem si zvolila jako komunikační jazyk švédštinu, mě vlastně tak trochu zapovědělo člověka víc poznat. Mohli jsme se spolu sice relativně dobře bavit, ale tápání po slovíčkách bylo nepříjemné. Měla jsem tedy občas dilema, mluvit anglicky, či švédsky? (Např. u Eszter, s kterou jsme se viděly jen den). Švédština u mě většinou zvítězila, chtěla jsem si ji tu přeci procvičit. Někdy si ale ten druhý prosadil svou a bavili jsme se anglicky( např. Johan). Pak jsem měla větší šanci dozvědět se (porozumět) víc. Záviselo to ale i hodně na čase, kolik jste s daným člověkem strávili, třeba s Erikem jsme si rozuměli ve švédštině báječně.
- Čím je Švédsko tak výjimečné, proč si ho někdy ostatní berou za vzor? Na tohle jsem ještě tak úplně nepřišla, ale poznala jsem, že my Češi tu nacházíme lepší životní podmínky. Tady na severu není skoro nic, Umea jako největší město široko daleko tolik možností nenabízí. Když tu má ale člověk práci, věřím, že si může lépe užívat(když tedy moc nerozhazuje). Jak mi tu říkal jeden Čech: „Z té „pustiny“ se odtud dá do civilizace dostat poměrně lehko, ale pro nás pro Čechy je takový výlet nahoru do Švédska o dost náročnější.“ Švédsko umožňuje lidem víc cestovat, v ČR je člověk rád, že má na nájem a na jídlo, jednou za rok na nějakou dovolenou.. Myslím, že ve Švédsku se dá lépe ušetřit( i když i to je relativní, když máte třeba děti, je to zas úplně o něčem jiném..)
- Na jazyky bylo Švédsko pro mě ideální země. Procvičila jsem si tu jak němčinu a švédštinu, tak i angličtinu. Němčinu a švédštinu jsem tu používala dost vyváženě, angličtinu trochu méně, ale když už, tak třeba půl dne konverzace:-) Tohle pro mě mělo obrovský přínos střídat jazyky během dne, při každém setkání!!!
- Ve Švédsku jednají s každým stejně, připadá mi, že je tu větší rovnost mezi lidmi. Nikomu nemůže být udělena výjimka apod., což je vlastně i malé negativum.
- Švédsko má jedinečný ráz krajiny, příroda tu tvoří téměř všechno. Až tady jsem si uvědomila, jak moc je s ní člověk spjat. Naše nálady se většinou řídily podle přírody, všechno záleželo jen na tom, jak se k nám chovala. To, jaké je venku počasí, je jednou z nejdůležitější ch věcí každého dne. Kolem toho se všechno točí. Ve Švédsku jsem si uvědomila, že příroda není jen sbírka pěkných pohledů, ale že je to vlastně jeden velmi komplikovaný živý tvor, jehož tvář můžeme spatřit zdaleka nejen ve zvířatech, ale i ve spoustě objektech- ve stromech, kamenech, vodě, sněhu, ledu, tmě, světle.. To vše tady před vašimi zraky doslova ožívá a vy mezi tím vším jste rovněž jedna z jeho podob. Ve Švédsku jsem byla svědkem několika zázraků. Aspoň pro mě to zázraky byly. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila. Nevím, jestli se v našich krajích taky nějaké dějí, možná jo, ale člověk je musí asi víc hledat. Možná taky ne, třeba na to, abyste si je uvědomili, musíte být tady a teď.. ve správný čas, na správném místě, s těmi pravými lidmi.
- Celý můj pobyt byl založen především na důvěře, musela jsem často odhadnout, jak moc danému člověku mohu věřit, bylo to pro mě dost těžké, nikdy jste nemohli věřit všem stoprocentně, ale postupem času, jak jste lidi více poznávali, důvěra nabývala větších rozměrů. Třeba mi to do budoucna k něčemu bude.. umět zdravě důvěřovat (být vstřícný a přirozený, ale pořád zůstávat ve střehu).
- Za pět měsíců jsem přečetla víc jak 30 knih! Toho bych se u nás v Čechách stěží dočkala, pořád by mě něco rozptylovalo. A co je nejdůležitější.. Naučila jsem se plynule číst v němčině, je to vlastně jakýsi druh prohlédnutí, člověku se s ovládáním dalšího jazyka otevírají nové světy.. úžasný to pocit!
- Když už ve Švédsku svítí sluníčko, tak teda pořádně ostře, ne jako v Čechách, kde je slabší.. zastřené
Negativa
-švédská zima je opravdu velmi VELMI dlouhá, právě taky kvůli tomu bych tu žít nechtěla
- zima v mém pokoji a vlastně ve všech místnostech v Mariehem.. s pořádnou vrstvou svetrů a pokrývek, slivovicí a horkým čajem se to dá nějak přečkat
- i přes to, že být ve čtyřech je na výuku lepší než být v osmdesáti, jsem ráda, že studuju v Brně a že je nás tolik, je super, že potkáváte velkou varietu lidí, můžete se každou chvíli bavit s někým jiným, ano, nedostane se na vás často slovo, můžete se v pohodě za někoho v hodině „schovat“, ale učitelé se s vámi v Brně tak jako tady ve Švédsku zdaleka nebabrají, nediskutují s vámi každou část.. každou větu ve vaší seminárce, v Brně se hraje prostě na zelené políčko, možná mají ty seminárky horší kvalitu, ale neustálé rozpitvávání jedné a té samé věci mě tu občas docela rozčilovalo
-Švédi jsou oproti Finům docela bordeláři, odpad netřídí tak poctivě jako ve Finsku a není výjimkou příkop u silnice plný odpadků, plechovky a pet lahve sice mají taky na vratnou zálohu, ale spousta lidí na to třídění kašle. Nechápu to, vždycky, když si tu koupím něco ve vratném obalu, tak ho pak později vrátím, místo té lahve si představím peníz.. peníze bych nikdy nevyhodila, tak proč petku ano? Ve Švédsku nad tím přemýšlím, ale v Čechách to taky moc neřeším. Škoda, že to takhle nefunguje i u nás.
- Švédi jsou celkem nešikovní, najít Švéda, který by vám opravil kolo.. na to byste potřebovali lupu. Raději si koupí novou věc, než aby ji opravovali. A to mi připadá škoda. Věc zdaleka ještě nemusí být zralá na vyhození a po opravě může přeci ještě klidně dlouho sloužit. Jsem ráda, že u nás máme šikovnější chlapy:-)
- Dokud neprší, je pořád hezké počasí… ano, bohužel to tak ve Švédsku je… teda aspoň v tom severním..počasí si tu dělá co chce a během krátké chvíle se může radikálně změnit, déšť je nejhorší, to člověk nemůže prostě venku nic dělat..
- Ve škole (a nejen tam) chybí zpětná vazba, když jsem něco v Brně odprezentovala, vždycky třída a následně i učitel zhodnotil, co se mi povedlo a co by chtělo změnit a zlepšit, ačkoliv my jsme německém kurzu byly jen čtyři, přesto se zpětná vazba nikdy neuskutečnila, nevěděla jsem tak, na čem jsem, jestli se mi to povedlo, či ne.. co si o tom ti lidi myslí apod. , často mám pocit, že nevím, jestli věci, na kterých pracuju, dělám správně, či nikoliv.. naše brněnská zpětná vazba je možná druhý extrém( člověk si opravdu někdy připadá po kritice některých lektorů menší než mravenec), ale nemít zpětnou vazbu je rovněž špatné.
-kreditky, všude jen kreditky, na všechno potřebuju speciální kartu..někdy mě to jejich věčné hledání štve, jsem ráda, že máme všechno v Čechách na ISICa
- Když máte jakýkoliv problém, je velmi těžké najít správnou osobu, která by vám mohla pomoci, ať se jedná o prkotinu jako je hledání knihy v knihovně po shánění nějakých dokumentů, problémem s ubytováním apod. , buď se od vás všichni naprosto distancují a dělají, že s tím nemají absolutně nic společného, nebo vás odkážou na jinou osobu, ta vás odkáže zas na jinou.. ta zas na jinou.. musíte mít štěstí, abyste nakonec uspěli, nebo si raději pomůžete sami , takhle složitě to tu např. chodí ve zdravotnictví, vše se vyřizuje přes sestry a než se člověk dostane třeba k nějakému specialistovi, trvá to klidně i rok a půl! – to jsem slyšela od naší lektorky- raději se objednala k doktorovi v Německu, po roce opravdu ten termín u švédského specialisty dostala :-D ale to už byl problém dávno vyřešen, specialisty můžete ve Švédsku potkat rovněž na pohotovosti, bohužel toho zneužívá hodně lidí, a tak ti, kteří akutní pomoc opravdu potřebují, musí čekat třeba i víc jak 7 hodin!!!
- Ačkoliv jsou tu přísné zákony ohledně alkoholu, tak to nepomáhá. Právě naopak. O víkendech je spousta mladých namol, někdy už i ráno. Je to fakt hnusné, jak je spousta Švédů závislá na alkoholu. Je to pro ně naprostá senzace a na párty se dokážou pěkně zřídit. Shodli jsme se s Němkami, že tohle se nám hodně nelíbí.
- Ano, podivných zákonů tu mají ve Švédsku celkem hodně. Přesto si najde mládež vždycky nějaký způsob, jak je obejít (teď mám na mysli to s tím alkoholem). Další zákon třeba je, že freemovrům se nesmí pomáhat hledat ubytování. Prostě to má tak univerzita předepsané a sbohem, máte smůlu, nemůžeme vám pomoci. Kamarádka Češka mi tu říkala, že ztratila v jednom klubu kreditku. Uvědomila si to už venku, ale ostraha ji dovnitř nechtěla pustit. Přitom párty už byla u konce a oni věděli, že u vstupu již platila. Přesto jí tam nedovolili se vrátit. Když zašla za policajty, ti jen pokrčili rameny a řekli, že nemůžou nic dělat, ostraha má pravdu. Kamarádka byla zoufalá, naprosto jí věřím.. naštěstí tu její kreditku našel náhodou na zemi její kamarád, takže Jana nakonec nezůstala bez peněz. Zákony jsou tady a nesmí se za žádnou cenu porušovat, přece jen se v Čechách najdou situace, kdy se dokáže přivřít oko, kdy se tak přísně nedodržují. Přeci jenom jsme jen lidi a dělati chyby je lidské. Jakmile ve Švédsku jde o zákon, jsou všichni jak studení kámen.
-památky mají otevřeno jeden, nanejvýš dva měsíce v roce
- jestli najdete infocentrum ve městě podle mapy, je to zázrak.. většinou jsou totiž úplně někde jinde..
- Potraviny jsou tu dvakrát až třikrát dražší než u nás, člověk by tedy očekával, že budou lepší kvality, ale opak je pravdou, někdy je ta kvalita fakt mizerná(rychle kazící se cibule, mrkev.., málo pálivý česnek)
-předpověď počasí je tu opravdu hodně nespolehlivá, což můžu připsat vlastně i do pozitiv
- kavárny, hospody.. to všechno je tu ve Švédsku v malé míře, tady v Umea především.. čajovny tu vůbec nemají, a když, tak jen ve Stockholmu ( a tam ani nenarazíte na ty klasické, kde se dá sedět na zemi na polštářcích, ale v té stockholmské se sedí u stolu), jinak tu existují čajové obchody, ale tam se dá čaj jen koupit, uvařit a vypít si ho musíte doma :-( Co je nejhorší, restaurace a kavárny jsou tu tak drahé, že na ně normální člověk prostě nemá!
- Je těžké spřátelit se se švédskými mladými lidmi, připadá mi to skoro nemožné, jsou úplně někde jinde než my (zahraniční studenti), do jejich party jen tak nezapadnete, jsou na vás milí, ale blíž vás k sobě nepustí
- Umea je po pár měsících velká necivilizace, pro mě jako studentku to bylo ještě celkem snesitelné, na univerzitě se přece jen koná dost akcí, ale co lidi, kteří tu pracují? Za každý koncert, festival.. který se tu konal, jsem byla nesmírně ráda. V Brně máme o hodně větší výběr.
-S tím souvisí málo lidí. Zjistila jsem, že mám ráda, když je se mnou pohromadě víc lidí. Ne, že bych si libovala v davech, ale něco jako takovou procházku po Svoboďáku, natožpak Staromáku, tu nezažijete. Ráda se procházím tam, kde to žije :-)
- Když v obchodě náhodou platíte hotově, prodavač před vámi peníze nepřepočítá, ale dá vám je všechny v hrsti do ruky, takže nemáte přehled, jestli vám vrací dobře (je to risk i pro toho prodavačce, fakt nechápu, že ještě nepřišli na tento způsob kontroly)
- Jako velké negativum, s kterým jsem ale už počítala, když jsem sem jela, je to, že se mi bude stýskat. Občas to bylo opravdu děsné přežívat sama na pokoji, zvláště když jsem s nikým za celý den nepromluvila. Z tohohle bych za chvíli zešílela. Stesk byl někdy opravdu velký, ale většinou se to táhlo i s dalšími problémy(zkoušky, bydlení..) Občas mi taky chyběl lidský či zvířecí dotyk. Člověk si uvědomí, co to pro něj znamená, až když to ztratí.
-krátká otevírací doba snad úplně všeho (obchodů, restaurací, různých institucí..)
Jó, jó, teď je to přesně tak, jak jsem čekala, že to bude. Čtrnáct dní po mém příjezdu do ČR, euforie z návratu už dávno opadla a po Umeå se mi pomalu začíná stýskat. Ve Švédsku jsem dostala ještě větší chuť cestovat a poznávat svět. Tak to chci teď rozjet ve velkém. V hlavě už mám několik plánů na příští rok, uvidím, jaká mi vyjde nakonec varianta. Zjistila jsem, že jak člověk cestuje, tak v každé té zemi zanechá kousíček sebe. Aspoň já to tak mám. V Umeå jsem nechala kus svého srdce a vím, že se tam dříve či později vrátím.
Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit. (Paulo Coelho)
pondělí 2. července 2012
pátek 29. června 2012
Křížem krážem Uppsalou
Ahoj!
Poslední den mého cestování byl opravdu hodně nabitý. Tak se do toho pustím :-) Budík mě vzbudil v osm, ostatní ještě spali, jen ten kamarád, co pobýval v kuchyni, byl už pryč. Po dlouhé době jsem otevřela kelímkový jogurt, vlastně to byl studený puding se šlehačkou, nevím proč, ale tam u nás nahoře ho měli předražený a jogurty v malých kelímcích se tam moc ani neprodávaly. Kouknu se z okna, venku to vypadá dost zamračeně. Vezmu si na sebe mikinu a pro jistotu ještě bundu. S Eszter jsme domluvené, že se sejdeme kolem poledne u kostela. Ukáže mi část Uppsaly.
Když vyjdu z baráku, jsem nemile překvapena, leje. Není to průtrž mračen, ale bunda s kapucí se mi hodí. Podle mapy by měl být poblíž jeden kostel, St.Peters kyrka, jdu se tam podívat. Je to samozřejmě jeden z moderních kostelů, takže stavba nic moc, dovnitř se nedostanu, je zavřeno. Jdu tedy do centra, tam hledám zastávku autobusu, který jede do Gammla Uppsala. Pořád leje, říkám si, kéž by přestalo. Gammla Uppsala leží úplně na okraji města, v autobuse nás sedí hodně málo, když vystupuji na zastávce Kungshögarna, zjišťuji, že přestalo pršet. Jupí. Vydávám se podle plánku ke třem kopcům. Jsou vidět už zdálky, podél jednoho sestupují dva lidé. Čtu si první tabulku o těch hrobech. Chci vyšplhat až nahoru, ale vzápětí zjišťuji, že je tam vstup zakázán. Člověk se může pohybovat jen dole po vyznačených cestách. Dál je páska. Štve mě to.
Obejdu to aspoň teda zezdola, není to nic moc zajímavého, prostě jen tři nezvyklé kopce. Občas si přečtu, co píší na informačních tabulích. Potkávám pár běžců, kteří si sem chodí udržovat kondičku, kolem vidím už jen louky. Přiblížím se ke skupince německých turistů a chvíli poslouchám, co jim vypráví průvodkyně. Nakonec odcházím do Gammla Uppsala kyrka. Ten kostel si prohlížím zevnitř dost podrobně, hledám předměty, které jsou popsané v letáčku. Výzdoba je docela prostá, líbí se mi vyřezáváný dřevěný oltář. Obcházím hřbitov, na jedné straně oblohy vidím světle modrý pruh, že by naděje na lepší počasí? Kéž by se ten pruh rozšiřoval. Gammla Uppsala muzeum, které zvenku vypadá jako nějaká stará bouda, využívám jen k návštěvě toalety. Na prohlídku už nejdu, musela bych spěchat kvůli našemu srazu s Eszter. A tak jedu zpátky do centra. Jízdenka mě stojí 30 SEK. Zajdu ještě jednou do infocentra, pátrám po nějakých dárcích(suvenýrech). Moc vhodných krámků nenacházím. Eszter píše, že se sraz přesouvá ke Stadsbibliotek. Podle mapy to není daleko.
V knihovně si čtu nástěnku, nějaký cizinec si tam stěžuje na to, že v knihovně nezaměstnávají emigranty.Dole stojí i odpověď, ale tu si nestihnu dočíst až do konce. S Eszter pak jdeme do parku před univerzitou, jsou tam runové náhrobky. Eszter prý nějaké runy znala, ale teď už je zapomněla. Vypadá to fakt hodně starobyle. Univerzita v Uppsale mi připomíná spíše divadlo, v prvním patře najdete obrovské bílé antické sochy, Eszter mi ukazuje, kde se konají její přednášky. Když vyjdeme ven, sluníčko začne vykukovat z mraků. Jupí! Přesuneme se do Caroliny Redivivy, v malém muzeu v přízemí si prohlížíme staré dokumenty, ne že by to bylo pro mě tak zajímavé, zůstanu delší dobu jen před onou Stříbrnou biblí, která původně byla v Praze. Není stříbrná, ona je ve skutečnosti růžová. Stříbrné je jen písmo. Čekala jsem, že Bible bude větší. Dále si dlouho prohlížíme starodávnou mapu severní Evropy a staré názvy švédských měst. Na okrajích jsou různé mořské příšery.
Nakonec navštívíme spolu Domkyrkan, největší skandinávskou stavbu pocházející ze 13. století. Je to gotika, evangelicko-luteránský kostel, uvnitř najdete spoustu hrobek významných osobností, např. krále Gustava Vasy. Procházíme pod protáhlými sloupy a obdivujeme dvoje varhany. Mě šokují ty modré. Takové varhany jsem v životě neviděla. Když vyjdeme z kostela, setkává se v centru Eszter s přítelem a jdou do nějaké restaurace na oběd. Já mám svůj chleba a je mi líto vyhazovat další peníze za jídlo. A tak se rozdělíme, sednu si kousek dál na lavičku v jednom mini parku u řeky. Pak se jdu podívat po knihkupectví, v jednom obchodním domě narážím konečně na nějaký dobrý obchod, hledám kalendáře, ale nemají zas takový výběr a jsou navíc předražené. Nevím, jestli už Eszter s přítelem nejsou najedení, ale brzy je potkávám v tom samém obchodním domě. Tam se loučíme, Eszter večer odlétá do Umea, já si dojdu ještě k nim později domů pro batoh. Abych vám pověděla něco o Eszter.. Studuje religionistiku, prý šla na VŠ později(už nevím, proč), v Uppsale nejezdí moc na kole, ani tu nechodí na koncerty ( navzdory tomu, že Uppsala je hudební město). Prý tu nehrají její oblíbené žánry. Chodí na thajský box 4x týdně a moc si to užívá. O prázdninách bude studovat v Uppsale letní školu, nemá práci, proto musí prý studovat. To je vše, co jsem si zapamatovala.
V tom obchodním domě nakonec nic nekoupím, jdu se podívat na Vaksaltorg, kde se konají trhy. Jenže i tam to stají za starou belu, prodává tam hodně cikánů. Jdu tedy zpět hlouběji do centra, kde objevuji pěkné knihkupectví. Koupím si tam nakonec sešit s domečky, které jsou typické pro Uppsalu. Pak to vezmu na zámek Uppsala Slott. Všude je spousta zeleně, zámek je překvapivě celý růžový a světe div se, na nádvoří stojí palma. Když přijdu blíž, zjišťuji, že patří botanické zahradě. Vylézám i na vyhlídku k dělům, pak potkávám svatbu, sednu si na lavičku s vyhlídkou na zámecký park. Prohlížím si mapu a vychutnávám si sluníčka. Už mě docela bolí nohy, ale chci ten zámek obejít. V tom mi pípne mobil, Pavel, Zdeňkův kamarád žijící v Uppsale, mi píše že jsou na krátké procházce, ale v 18 hodin budou opět doma, takže je můžu navštívit. Obcházím zámek a fotím si barevné květiny, stíny se prodlužují, sejdu dolů z opačné strany, než jsme přišla. Chci si projít ještě kousek Stadsträdgården, kde si čtu o Glunten Promenaderna a o studentovi Gluntenovi, po kterém je ten park pojmenován.Uprostřed je rybníček, jdu si prohlédnout dřevěnou knihu se stojanem(nebo byla kamenná?). Na kraji najdu cizí foťák. Nějaký zapomnětlivec ho tam nechal. U nás v Čechách by ho už někdo dávno čmajznul. Třeba se pro něj jeho původní majitel ještě vrátí. Procházím cestičkou, kolem je spousta hřišť. Vracím se podél úzké řeky zpátky, po mostě se vydávám pomalu k Pavlovi. Po šesté hodině se setkáváme venku, akorát se vrací z procházky. Poznávám celou jeho rodinu, manželku Annu pocházející z Německa, jejich syna Sama, kterému jsou dva roky a taky babičku. Ta je v Uppsale jen deset dní na návštěvě. Ačkoliv mě Pavel zval nakafe, pijeme čaj, shodneme se totiž že kafe nepijeme :) Babička mi nabízí svůj koláč, mňam, fakt dobrota. Cítím se trochu jako doma u té své babičky.
Udivuje mě jedna věc. Anna mluví na Sama Německy, Pavel česky. A to dítě to chápe. Ve školce prý na něj mluví zas švédsky. Vím, že když se na dítě mluví takhle odmalička, tak si zvykne. Ale stejně mi to připadá ohromující. My se tu pachtíme, abychom uměli další cizí jazyky a to dítě bude umět tři jazyky úplně přirozeně. Pavel je spolužák Zdeňka z gymplu, prý se ale už dloooouho neviděli. Ptá se mě i na další lidi, spousta z nich totiž dělá Instruktory. Některé znám. Sám Pavel mi říká, že do Instruktorů Brno moc zapálený nebyl. V Uppsale už žije od roku 2003, prý tu nejdřív studoval. Teď pracuje ve Stockholmu, Anna studuje v Uppsale postgraduál- biologii. Až dostuduje, uvidí se, jestli ve Švédsku zůstanou. Možná pojedou do Čech, nebo do Německa. Pavel mi vyprávěl o svém studiu, prý tu chodili dřív do studentských hospůdek, kde pivo stálo třeba i jen 35 SEK. Taky tu byly restaurace, kde vařili učni, takže jídlo tam často bylo nepovedené, ale levné. Tohle vše mohli využívat, protože měli studentskou kartu. Jinak tam další lidi nepouštěli. Teď se občas taky scházejí, ale spíš u někoho doma, navíc po studiu spousta lidí odjelo a málokdo zůstal. Zima v Uppsale prý začíná koncme října, světla v zimě je tu taky dost málo, prý člověk potřebuje v pravé poledne lampičku na to, aby si přečetl knížku. Shodujeme se, že Upssala je takové poloviční Brno.
Pavel mi taky vyprávěl, jak byl 7 měsíců na mateřské, já jemu zas o Brně, o Zdeňkovi, o studiu a cestování. Sama uložili brzo do postýlky, už byl unavený, ale pořád se snažil oddálit ten odchod tím, že jedl děsně pomalu. Asi po osmé se s nimi rozloučím, popřeju jim, ať se jim všem daří. Třeba se někdy v Brně potkáme. Je vidět, že mají se Samem o zábavu postaráno. Vracím se k domu, kde jsem spala, cestou hledám ještě zelenější místa a narážím na jeden malý park. Vyzvedávám si batoh a loučím se s přítelem od Eszter. Přeju mu hodně štěstí v postcrossingu. Podle mapy se dostávám až k Willy:su, ten už je zavřený, ale já tam stejně nemám namířeno. Najdu zastávku, jízdní řád tam samozřejmě není, ale uklidní mě, že je tam aspoň žlutý znak Ybussu. Přejdu silnici a sednu si na lavičku poblíž nějaké školy. Má před sebou víc jak hodinu, a tak si začnu psát deník. Autobus přijíždí na čas ve 22:25, tentokrát mám celou cestu pro sebe dvousedačku. Přesto nemohu usnout, občas sleduji krajinu, ale i to mě unavuje. Cesta se mi zdá nekonečná. Navzdory tomu, že se říká, že nazpátek to vždycky rychleji utíká. Když dorážím na byt v Umea, nemám sílu ani napsat domů do Čech, že jsem v pořádku, zalezu do postele a hned usnu.
Poslední den mého cestování byl opravdu hodně nabitý. Tak se do toho pustím :-) Budík mě vzbudil v osm, ostatní ještě spali, jen ten kamarád, co pobýval v kuchyni, byl už pryč. Po dlouhé době jsem otevřela kelímkový jogurt, vlastně to byl studený puding se šlehačkou, nevím proč, ale tam u nás nahoře ho měli předražený a jogurty v malých kelímcích se tam moc ani neprodávaly. Kouknu se z okna, venku to vypadá dost zamračeně. Vezmu si na sebe mikinu a pro jistotu ještě bundu. S Eszter jsme domluvené, že se sejdeme kolem poledne u kostela. Ukáže mi část Uppsaly.
Když vyjdu z baráku, jsem nemile překvapena, leje. Není to průtrž mračen, ale bunda s kapucí se mi hodí. Podle mapy by měl být poblíž jeden kostel, St.Peters kyrka, jdu se tam podívat. Je to samozřejmě jeden z moderních kostelů, takže stavba nic moc, dovnitř se nedostanu, je zavřeno. Jdu tedy do centra, tam hledám zastávku autobusu, který jede do Gammla Uppsala. Pořád leje, říkám si, kéž by přestalo. Gammla Uppsala leží úplně na okraji města, v autobuse nás sedí hodně málo, když vystupuji na zastávce Kungshögarna, zjišťuji, že přestalo pršet. Jupí. Vydávám se podle plánku ke třem kopcům. Jsou vidět už zdálky, podél jednoho sestupují dva lidé. Čtu si první tabulku o těch hrobech. Chci vyšplhat až nahoru, ale vzápětí zjišťuji, že je tam vstup zakázán. Člověk se může pohybovat jen dole po vyznačených cestách. Dál je páska. Štve mě to.
Obejdu to aspoň teda zezdola, není to nic moc zajímavého, prostě jen tři nezvyklé kopce. Občas si přečtu, co píší na informačních tabulích. Potkávám pár běžců, kteří si sem chodí udržovat kondičku, kolem vidím už jen louky. Přiblížím se ke skupince německých turistů a chvíli poslouchám, co jim vypráví průvodkyně. Nakonec odcházím do Gammla Uppsala kyrka. Ten kostel si prohlížím zevnitř dost podrobně, hledám předměty, které jsou popsané v letáčku. Výzdoba je docela prostá, líbí se mi vyřezáváný dřevěný oltář. Obcházím hřbitov, na jedné straně oblohy vidím světle modrý pruh, že by naděje na lepší počasí? Kéž by se ten pruh rozšiřoval. Gammla Uppsala muzeum, které zvenku vypadá jako nějaká stará bouda, využívám jen k návštěvě toalety. Na prohlídku už nejdu, musela bych spěchat kvůli našemu srazu s Eszter. A tak jedu zpátky do centra. Jízdenka mě stojí 30 SEK. Zajdu ještě jednou do infocentra, pátrám po nějakých dárcích(suvenýrech). Moc vhodných krámků nenacházím. Eszter píše, že se sraz přesouvá ke Stadsbibliotek. Podle mapy to není daleko.
V knihovně si čtu nástěnku, nějaký cizinec si tam stěžuje na to, že v knihovně nezaměstnávají emigranty.Dole stojí i odpověď, ale tu si nestihnu dočíst až do konce. S Eszter pak jdeme do parku před univerzitou, jsou tam runové náhrobky. Eszter prý nějaké runy znala, ale teď už je zapomněla. Vypadá to fakt hodně starobyle. Univerzita v Uppsale mi připomíná spíše divadlo, v prvním patře najdete obrovské bílé antické sochy, Eszter mi ukazuje, kde se konají její přednášky. Když vyjdeme ven, sluníčko začne vykukovat z mraků. Jupí! Přesuneme se do Caroliny Redivivy, v malém muzeu v přízemí si prohlížíme staré dokumenty, ne že by to bylo pro mě tak zajímavé, zůstanu delší dobu jen před onou Stříbrnou biblí, která původně byla v Praze. Není stříbrná, ona je ve skutečnosti růžová. Stříbrné je jen písmo. Čekala jsem, že Bible bude větší. Dále si dlouho prohlížíme starodávnou mapu severní Evropy a staré názvy švédských měst. Na okrajích jsou různé mořské příšery.
Nakonec navštívíme spolu Domkyrkan, největší skandinávskou stavbu pocházející ze 13. století. Je to gotika, evangelicko-luteránský kostel, uvnitř najdete spoustu hrobek významných osobností, např. krále Gustava Vasy. Procházíme pod protáhlými sloupy a obdivujeme dvoje varhany. Mě šokují ty modré. Takové varhany jsem v životě neviděla. Když vyjdeme z kostela, setkává se v centru Eszter s přítelem a jdou do nějaké restaurace na oběd. Já mám svůj chleba a je mi líto vyhazovat další peníze za jídlo. A tak se rozdělíme, sednu si kousek dál na lavičku v jednom mini parku u řeky. Pak se jdu podívat po knihkupectví, v jednom obchodním domě narážím konečně na nějaký dobrý obchod, hledám kalendáře, ale nemají zas takový výběr a jsou navíc předražené. Nevím, jestli už Eszter s přítelem nejsou najedení, ale brzy je potkávám v tom samém obchodním domě. Tam se loučíme, Eszter večer odlétá do Umea, já si dojdu ještě k nim později domů pro batoh. Abych vám pověděla něco o Eszter.. Studuje religionistiku, prý šla na VŠ později(už nevím, proč), v Uppsale nejezdí moc na kole, ani tu nechodí na koncerty ( navzdory tomu, že Uppsala je hudební město). Prý tu nehrají její oblíbené žánry. Chodí na thajský box 4x týdně a moc si to užívá. O prázdninách bude studovat v Uppsale letní školu, nemá práci, proto musí prý studovat. To je vše, co jsem si zapamatovala.
V tom obchodním domě nakonec nic nekoupím, jdu se podívat na Vaksaltorg, kde se konají trhy. Jenže i tam to stají za starou belu, prodává tam hodně cikánů. Jdu tedy zpět hlouběji do centra, kde objevuji pěkné knihkupectví. Koupím si tam nakonec sešit s domečky, které jsou typické pro Uppsalu. Pak to vezmu na zámek Uppsala Slott. Všude je spousta zeleně, zámek je překvapivě celý růžový a světe div se, na nádvoří stojí palma. Když přijdu blíž, zjišťuji, že patří botanické zahradě. Vylézám i na vyhlídku k dělům, pak potkávám svatbu, sednu si na lavičku s vyhlídkou na zámecký park. Prohlížím si mapu a vychutnávám si sluníčka. Už mě docela bolí nohy, ale chci ten zámek obejít. V tom mi pípne mobil, Pavel, Zdeňkův kamarád žijící v Uppsale, mi píše že jsou na krátké procházce, ale v 18 hodin budou opět doma, takže je můžu navštívit. Obcházím zámek a fotím si barevné květiny, stíny se prodlužují, sejdu dolů z opačné strany, než jsme přišla. Chci si projít ještě kousek Stadsträdgården, kde si čtu o Glunten Promenaderna a o studentovi Gluntenovi, po kterém je ten park pojmenován.Uprostřed je rybníček, jdu si prohlédnout dřevěnou knihu se stojanem(nebo byla kamenná?). Na kraji najdu cizí foťák. Nějaký zapomnětlivec ho tam nechal. U nás v Čechách by ho už někdo dávno čmajznul. Třeba se pro něj jeho původní majitel ještě vrátí. Procházím cestičkou, kolem je spousta hřišť. Vracím se podél úzké řeky zpátky, po mostě se vydávám pomalu k Pavlovi. Po šesté hodině se setkáváme venku, akorát se vrací z procházky. Poznávám celou jeho rodinu, manželku Annu pocházející z Německa, jejich syna Sama, kterému jsou dva roky a taky babičku. Ta je v Uppsale jen deset dní na návštěvě. Ačkoliv mě Pavel zval nakafe, pijeme čaj, shodneme se totiž že kafe nepijeme :) Babička mi nabízí svůj koláč, mňam, fakt dobrota. Cítím se trochu jako doma u té své babičky.
Udivuje mě jedna věc. Anna mluví na Sama Německy, Pavel česky. A to dítě to chápe. Ve školce prý na něj mluví zas švédsky. Vím, že když se na dítě mluví takhle odmalička, tak si zvykne. Ale stejně mi to připadá ohromující. My se tu pachtíme, abychom uměli další cizí jazyky a to dítě bude umět tři jazyky úplně přirozeně. Pavel je spolužák Zdeňka z gymplu, prý se ale už dloooouho neviděli. Ptá se mě i na další lidi, spousta z nich totiž dělá Instruktory. Některé znám. Sám Pavel mi říká, že do Instruktorů Brno moc zapálený nebyl. V Uppsale už žije od roku 2003, prý tu nejdřív studoval. Teď pracuje ve Stockholmu, Anna studuje v Uppsale postgraduál- biologii. Až dostuduje, uvidí se, jestli ve Švédsku zůstanou. Možná pojedou do Čech, nebo do Německa. Pavel mi vyprávěl o svém studiu, prý tu chodili dřív do studentských hospůdek, kde pivo stálo třeba i jen 35 SEK. Taky tu byly restaurace, kde vařili učni, takže jídlo tam často bylo nepovedené, ale levné. Tohle vše mohli využívat, protože měli studentskou kartu. Jinak tam další lidi nepouštěli. Teď se občas taky scházejí, ale spíš u někoho doma, navíc po studiu spousta lidí odjelo a málokdo zůstal. Zima v Uppsale prý začíná koncme října, světla v zimě je tu taky dost málo, prý člověk potřebuje v pravé poledne lampičku na to, aby si přečetl knížku. Shodujeme se, že Upssala je takové poloviční Brno.
Pavel mi taky vyprávěl, jak byl 7 měsíců na mateřské, já jemu zas o Brně, o Zdeňkovi, o studiu a cestování. Sama uložili brzo do postýlky, už byl unavený, ale pořád se snažil oddálit ten odchod tím, že jedl děsně pomalu. Asi po osmé se s nimi rozloučím, popřeju jim, ať se jim všem daří. Třeba se někdy v Brně potkáme. Je vidět, že mají se Samem o zábavu postaráno. Vracím se k domu, kde jsem spala, cestou hledám ještě zelenější místa a narážím na jeden malý park. Vyzvedávám si batoh a loučím se s přítelem od Eszter. Přeju mu hodně štěstí v postcrossingu. Podle mapy se dostávám až k Willy:su, ten už je zavřený, ale já tam stejně nemám namířeno. Najdu zastávku, jízdní řád tam samozřejmě není, ale uklidní mě, že je tam aspoň žlutý znak Ybussu. Přejdu silnici a sednu si na lavičku poblíž nějaké školy. Má před sebou víc jak hodinu, a tak si začnu psát deník. Autobus přijíždí na čas ve 22:25, tentokrát mám celou cestu pro sebe dvousedačku. Přesto nemohu usnout, občas sleduji krajinu, ale i to mě unavuje. Cesta se mi zdá nekonečná. Navzdory tomu, že se říká, že nazpátek to vždycky rychleji utíká. Když dorážím na byt v Umea, nemám sílu ani napsat domů do Čech, že jsem v pořádku, zalezu do postele a hned usnu.
Za deště
Úzká řeka Fyris
Líbil se mi prostě ten dům..
Tady to máte černé na bílym (nebo spíš bílé na zelenym?)..
Nikdo tam nebyl, tak jsem ten provaz přelezla.. Daleko jsem si ale netroufla.
Gammla Uppsala kyrka
Podivná kašna v centru
Tenisky visící na drátech elektrického vedení nesmí prostě chybět. Možná by stálo za to založit si sbírku. Už jsem viděla nejmíň patery. Vzpomněla jsem si na Helsinki.
Uppsala Domkyrka
Trochu mi to připomínalo Kampu
S Eszter u Domkyrkan
Palma na zámku
hokus pokus samospoušť..
Mám ráda žlutou
Stát se to může každému..
Na konec Sestry
a velký vodní vír.
pondělí 25. června 2012
Zpátky do Švédska a první průzkum Uppsaly
Pátek 8.6. byl pro mě ve znamení cestování. Probudila jsem se v devět a Anders Gunillou brzy po mně. Snídali jsme vajíčko, Anders se mi-jako už jednou, nabídl, že mi urazí špičku. Nechtěla jsem, ale bylo už pozdě. Já vždycky vajíčko nahoře naklepnu lžičkou, a pak skořápku odloupnu. Nu, je to jen detail. Po snídani si sbalím všechny věci a jdu ještě ven. Slyším zase kukačku, tohoto ptáka je slyšet na Ålandech často. Projdu se k malému domečku a k mlýnu, brzy je čas vyrazit na zastávku. Bus mi tentokrát nesmí ujet. První autobus, který jede, je školní, až druhý je ten správný. Během čekání děkuji Andersovi a Gunille za všechno a říkám jim, že kdyby se chystali do Čech, ať mi určitě napíšou, zvu je k nám. Anders přemluví řidiče, aby mě vysadil až u přístavu. Je poslední den, kdy bus jezdí podle zimního jízdního řádu. K přístavu zajíždí jen v létě, ale tentokrát udělal výjimku. Během chvilky už sedím v buse a sleduji ubíhající krajinu.
Na pokladně si vyzvednu jízdenku na trajekt, je ještě čas, tak se procházím po čekací hale. Na jedné židli tam spí kočka. Nechci ji rušit, jen ji sleduji, a pak jdu ven do malého parčíku. Sednu si na lavičku a čtu si. Kolem občas projdou další lidi, zřejmě taky cestující čekající na trajekt. Když nastane čas odjezdu, jdu zas zpět do té haly, nedá mi to, abych se ještě nepodívala na to místo, kde spí kočka. Už se vrtí, už nespí, tak ji pohladím, ona se slastně protahne, hladím ji po hebkém kožíšku a říkám si, že lepší rozloučení s Ålandy jsem si ani nemohla přát. Kočka je to krásná, zrzavo černo bílá. Je vidět, že o ni někdo pečuje, je to asi číča přístavní.
Musím už jít, jinak mi trajekt ujede. Rychle na palubu, vylezu opět nahoru na terasu, odkud sleduji, jak se trajekt odpojuje od pevniny a jak se rozjíždí. Sednu si tam venku na židli, bufet už mají v provozu, a tak je tam se mnou víc lidí. Vítr fouká jako snad vždy, ale cítím, že už je tepleji. Sleduji moře, v nižším patře pod námi sedí nějaká slečna jen v plavkách a opaluje se. Blázen. Já jsem ráda, že mám mikinu.. Na chvíli se jdu dovnitř ohřát, sednu si poblíž pódia, kde hraje jakási skupina. Jsou to docela známé písničky, na parketě tančí dvě paní, jedna dělá muže. Pak tam taky občas hopsá malá holčička. To když hrají dětské písničky, poznávám jednu z Pippi Långstrump. Dostávám smsky od mamky, snažím se odepsat, ale nejde to. Nacházíme se někde na hranicích mezi Finskem a Švédskem a signál dost hapruje. Uvědomuji si, že jsem dosud přecházela hranice jen na pevnině, na moři nikdy. Zajímalo by mě, kudy vede ta hranice.. jestli někudy tedy vede. Z terasy se dívám, jestli uvidím oba dva břehy zároveň, myslím, že to možné je. Tedy pokud mě nešálil zrak.
V Kappleskäru pátrám po buse do Uppsaly, samozřejmě, že jede většina lidí do Stockholmu. Mám štěstí, podaří se mi stoupnout na ostrůvek, kam má přijet ten můj spoj. Ujišťuji se ještě u jednoho starého pána. Všude je mumraj, tentokrát je tam i dost mladších lidí, ne jako při mém odjezdu na ostrovy. Do Uppsaly to trvá hodinu a kousek. Vystupuji se všemi u Willy:su, jdu tam hned nakoupit a zjišťuju, že ho mají dražší než v Umea. Koupím tam víno pro své couchsurfry, mám pro ně obrázek s Prahou, ale říkám si, že by to chtělo ještě něco k snědku. Pak jdu pomalu do centra, na chvíli si sednu na lavičku u jednoho paneláku, abych snědla zmrzku. Kolem mě projíždí spousta cyklistů. Chci dojít až k infocentrum, za každým rohem už čekám velké Íčko, ale ono pořád nikde. Kolem mě je ale celkem dost lidí, hurá, civilizace! Musí přejít železniční most, přejít řeku, až pak ho spatřím. Raduji se z toho, že tam mají pěkné pohledy, hned nějaké kupuji. Chci napsat kamarádovi, ale uvědomuji si, že nemám v diáři jeho adresu. Naštěstí je k dispozici v infocentru zdarma internet, tak toho využívám, najdu si tu adresu a píšu domů, že jsem dojela v pořádku. Poblíž Domkyrkan si najdu lavičku a píšu pohled. Jsem unavená, ale zdejší zeleň a sluníčko do mě vlévají novou energii. Když jsem hotová, zamířím ke Carolině Redivivě, hned za ní nacházím Engelska parken. Tohle místo mi v Uppsale snad nejvíc učarovalo. Je tam stín, velké staré stromy, vysoká, dlouho nesekaná tráva. Park jak z jiného s věta, malé cestičky, občas tudy projel nějaký cyklista. To se musí jezdit! Jinak klid. Říkám si, že ve Švédsku jsou domy a zeleň koncipovány o dost jinak než u nás v ČR. Ve Švédsku jsou to domy zasazené mezi stromy, do té džungle.. kdežto u nás v Čechách sázíme spíš stromy mezi budovy. Je to fakt veký rozdíl. Procházím přes velký hřbitov, už je čas vrátit se k infocentru, kde mám sraz s Eszter.
Už tam na mě čeká. Představíme se a jdeme společně k ní domů. Je to asi 2-3 kilometry, ale mně to ani nevadí. Cestou si povídáme. Eszter se narodila v Umea, ale nemá to tam moc ráda, proto tam nežije. Prý tam nic není, každý o každým všechno ví apod. Dozvídám se, její přítel je z Libanonu. Doma mi ukazuje na mapě, kde všude byla. Když jí předávám obrázek Prahy, vysvětluji jí, co je na obrázku. ČR nikdy nenavštívila. Eszter mi říká, že zítra letí do Umea, kupuje si letenku. Divím se, že je docela levná, Švédi už to asi umí nějak vykoumat. Možná to je nějaká last minute letenka. Díváme se spolu na film Matylda, Eszter občas odbíhá a vyřizuje něco ohledně zítřejší cesty.
V kuchyni nad gaučem mají připevněno spoustu pohledů z různých koutů světa, to mě překvapilo. Dozvěděla jsem se od Eszter o postcrossingu. Je to takový řetězec, do kterého se může přidat každý, kdo rád píše a dostává pohledy. Když přišel i její přítel, ukazoval mi další pohlednice v albu. Našla jsem tam i jednu pohlednici z ČR od jedné dívky z Prahy. Hned jsem si řekla, že až přijedu domů, zkusím nějaký ten pohled přes postcrossing napsat. Seznamuji se s kamarádem od přítele Eszter, je to taky Libanonec. Eszter se baví se svým přítelem švédsko-anglicky. Jsem dost unavená, a tak si jdu kolem jedenácté hodiny lehnout.
Na pokladně si vyzvednu jízdenku na trajekt, je ještě čas, tak se procházím po čekací hale. Na jedné židli tam spí kočka. Nechci ji rušit, jen ji sleduji, a pak jdu ven do malého parčíku. Sednu si na lavičku a čtu si. Kolem občas projdou další lidi, zřejmě taky cestující čekající na trajekt. Když nastane čas odjezdu, jdu zas zpět do té haly, nedá mi to, abych se ještě nepodívala na to místo, kde spí kočka. Už se vrtí, už nespí, tak ji pohladím, ona se slastně protahne, hladím ji po hebkém kožíšku a říkám si, že lepší rozloučení s Ålandy jsem si ani nemohla přát. Kočka je to krásná, zrzavo černo bílá. Je vidět, že o ni někdo pečuje, je to asi číča přístavní.
Musím už jít, jinak mi trajekt ujede. Rychle na palubu, vylezu opět nahoru na terasu, odkud sleduji, jak se trajekt odpojuje od pevniny a jak se rozjíždí. Sednu si tam venku na židli, bufet už mají v provozu, a tak je tam se mnou víc lidí. Vítr fouká jako snad vždy, ale cítím, že už je tepleji. Sleduji moře, v nižším patře pod námi sedí nějaká slečna jen v plavkách a opaluje se. Blázen. Já jsem ráda, že mám mikinu.. Na chvíli se jdu dovnitř ohřát, sednu si poblíž pódia, kde hraje jakási skupina. Jsou to docela známé písničky, na parketě tančí dvě paní, jedna dělá muže. Pak tam taky občas hopsá malá holčička. To když hrají dětské písničky, poznávám jednu z Pippi Långstrump. Dostávám smsky od mamky, snažím se odepsat, ale nejde to. Nacházíme se někde na hranicích mezi Finskem a Švédskem a signál dost hapruje. Uvědomuji si, že jsem dosud přecházela hranice jen na pevnině, na moři nikdy. Zajímalo by mě, kudy vede ta hranice.. jestli někudy tedy vede. Z terasy se dívám, jestli uvidím oba dva břehy zároveň, myslím, že to možné je. Tedy pokud mě nešálil zrak.
V Kappleskäru pátrám po buse do Uppsaly, samozřejmě, že jede většina lidí do Stockholmu. Mám štěstí, podaří se mi stoupnout na ostrůvek, kam má přijet ten můj spoj. Ujišťuji se ještě u jednoho starého pána. Všude je mumraj, tentokrát je tam i dost mladších lidí, ne jako při mém odjezdu na ostrovy. Do Uppsaly to trvá hodinu a kousek. Vystupuji se všemi u Willy:su, jdu tam hned nakoupit a zjišťuju, že ho mají dražší než v Umea. Koupím tam víno pro své couchsurfry, mám pro ně obrázek s Prahou, ale říkám si, že by to chtělo ještě něco k snědku. Pak jdu pomalu do centra, na chvíli si sednu na lavičku u jednoho paneláku, abych snědla zmrzku. Kolem mě projíždí spousta cyklistů. Chci dojít až k infocentrum, za každým rohem už čekám velké Íčko, ale ono pořád nikde. Kolem mě je ale celkem dost lidí, hurá, civilizace! Musí přejít železniční most, přejít řeku, až pak ho spatřím. Raduji se z toho, že tam mají pěkné pohledy, hned nějaké kupuji. Chci napsat kamarádovi, ale uvědomuji si, že nemám v diáři jeho adresu. Naštěstí je k dispozici v infocentru zdarma internet, tak toho využívám, najdu si tu adresu a píšu domů, že jsem dojela v pořádku. Poblíž Domkyrkan si najdu lavičku a píšu pohled. Jsem unavená, ale zdejší zeleň a sluníčko do mě vlévají novou energii. Když jsem hotová, zamířím ke Carolině Redivivě, hned za ní nacházím Engelska parken. Tohle místo mi v Uppsale snad nejvíc učarovalo. Je tam stín, velké staré stromy, vysoká, dlouho nesekaná tráva. Park jak z jiného s věta, malé cestičky, občas tudy projel nějaký cyklista. To se musí jezdit! Jinak klid. Říkám si, že ve Švédsku jsou domy a zeleň koncipovány o dost jinak než u nás v ČR. Ve Švédsku jsou to domy zasazené mezi stromy, do té džungle.. kdežto u nás v Čechách sázíme spíš stromy mezi budovy. Je to fakt veký rozdíl. Procházím přes velký hřbitov, už je čas vrátit se k infocentru, kde mám sraz s Eszter.
Už tam na mě čeká. Představíme se a jdeme společně k ní domů. Je to asi 2-3 kilometry, ale mně to ani nevadí. Cestou si povídáme. Eszter se narodila v Umea, ale nemá to tam moc ráda, proto tam nežije. Prý tam nic není, každý o každým všechno ví apod. Dozvídám se, její přítel je z Libanonu. Doma mi ukazuje na mapě, kde všude byla. Když jí předávám obrázek Prahy, vysvětluji jí, co je na obrázku. ČR nikdy nenavštívila. Eszter mi říká, že zítra letí do Umea, kupuje si letenku. Divím se, že je docela levná, Švédi už to asi umí nějak vykoumat. Možná to je nějaká last minute letenka. Díváme se spolu na film Matylda, Eszter občas odbíhá a vyřizuje něco ohledně zítřejší cesty.
V kuchyni nad gaučem mají připevněno spoustu pohledů z různých koutů světa, to mě překvapilo. Dozvěděla jsem se od Eszter o postcrossingu. Je to takový řetězec, do kterého se může přidat každý, kdo rád píše a dostává pohledy. Když přišel i její přítel, ukazoval mi další pohlednice v albu. Našla jsem tam i jednu pohlednici z ČR od jedné dívky z Prahy. Hned jsem si řekla, že až přijedu domů, zkusím nějaký ten pohled přes postcrossing napsat. Seznamuji se s kamarádem od přítele Eszter, je to taky Libanonec. Eszter se baví se svým přítelem švédsko-anglicky. Jsem dost unavená, a tak si jdu kolem jedenácté hodiny lehnout.
řepka olejka roste i na Ålandech
kočka během své oblíbené činnosti :)
Tohoto ptáka jsem fotila už předchozí den. Vyskytuje se jak ve Švédsku, tak na Ålandech, ale nevím, co je to zač. Je mezi vámi nějaký ornitolog? Tenhle pták je mi docela sympatický, další pozitivum Švédska a malých ostrovů je to, že zde nenajdete zdaleka tolik holubů..
Kappelskär
z parku, kde jsme psala pohled
Carolina Rediviva-univerzitní knihovna
Engelska parken
Tak si říkám, co je to růžové tam poblíž mě na zemi.. možná nějací ufoni.. fakt záhada. Ani bych se nedivila, kdyby se v tom parku scházeli nějaké nadpřirozené bytosti :-)
pátek 22. června 2012
Konečně jsem se dočkala!
Ahoj, ahoj!
Nyní bych se chtěla vrátit ke čtvrtku 6.6. 2012. Musím řici, že jsem si ten den naplánovala dost dopředu, ale skutečnost pak byla úplně jiná. Tady vidíte, že to plánování někdy nemá vůbec cenu. Probudila jsem se v 7.10, rychle se nasnídala, vzala si trochu jídla a vyrazila přesně v 7.45 na autobusovou zastávku, která byla od Andersova domu asi 150 metrů vzdálená. Jenže ouha! Stačila jsem vyjít sotva na zahradu, když tu vidím, jak kolem sviští bus Viking Line. Nevěřím vlastním očím, jdu se podívat na zastávku. Stoprocentně jsem byla totiž přesvědčená, že to má jet v 7.50. Mrknu na jízdní řád, jsem překvapena. Fakt tam stojí Geta 7.45. Je to divný, dvakrát jsem se musela překouknout. V 7.50 to staví v sousední vesnici. Jsem docela naštvaná, další bus jede před jedenáctou. Sednu si na jednu ze židlí na zahradu a začnu si číst. Asi kolem deváté se probudí Anders s Gunillou, ptají se mě, co tam dělám. Říkám jim svou patálii s autobusem. Gunilla se mě ptá, jestli jsem zkoušela stopovat. Prý ráno jezdí dost lidí do Mariehamnu. Zeptala jsem se jí, jestli to není trochu nebezpečné. Prý ne tady na Ålandech. Nu možná bych si tady i troufla, ale už to nemělo cenu. Oni se nasnídají, odkrýváme plachtu na zahrádce a Anders navrhuje, že pojedeme do Mariehamnu společně. Gunilla prý taky ještě neviděla loď Pommern. Právě na tuhle loď jsem byla moc zvědavá a především kvůli ní jsem se do toho města chtěla podívat.
Vyrážíme před půl jedenáctou. Náš první cíl ale není Mariehamn nýbrž hrad Kastelholm, který se nachází v oblasti Sund. Vstupné chci zaplatit sama, ale Gunilla se nedá přemluvit. Hrad vypadá zvenku dost zachovale, je obklopený skoro ze všech stran vodou. Pochází ze 14. století. Ptala jsem se, jestli je to moře, prý ano. Hrad je sice oficiálně zříceninou, ale dvě části jsou normálně zastřešeny. Mohli jsme si ho podrobně prohlédnout, vyšplhat po schůdkách až nahoru, z hradební zdi byl krásný výhled do kraje. Některá podlaží se nedochovala, a tak tam na zdi visí obrovské plátno, které zobrazuje, co se v kterém patře dělo. Z výšky vidíme i nikde nekončící studnu, zaujaly mě také výklenky pro lučištníky. Co mě šokovalo, byla obrovská skleněná krabice plná kostí(naštěstí jen zvířecích... snad), když jste zaklonili hlavu, tak jste spatřili barevné erby. V poslední přízemní místnosti mě čekalo překvapení. Anders s Gunillou si to totiž prohlíželi trochu rychleji než já, šli tedy dolů napřed. Když jsem konečně sestoupila dolů po schodech, stáli tam oba dva v červených čepicích jako král a královna :-) To bylo pro mě překvapení. Vyfotila jsem je, a pak jsme si zkoušeli další středověké čepice. Mně se tedy líbily spíš ty pro bojovníky a pro muže, ty dámské byly trochu nestabilní. Nikdy jsem ještě nic podobného na žádném hradě neviděla. Když jsme si těch čepic dosytosti užili, vyšli jsme z hradu a zamířili na kopec, kde stála restaurace. Abych nezapomněla, ten den svítilo sluníčko, ale občas ho překryl mrak. Jakmile jsem přestala cítit sluneční paprsky, začala mi být docela zima.
Ne, že by se mi chtělo jít do restaurace, měla jsem v kabelce ještě své chleby. Ale Anders s Gunillou byli hladoví a nad mými chleby mávli rukou. Objednají si rybí polévku a mně kötbullar. Mít opět rybu jsem už nechtěla. Ptali se mě, jestli jsem někdy masové kuličky jedla. Jasně, že ano, v IKEA přeci. Nejdřív mi nerozuměli, tak jsem to zopakovala, konečně jim to došlo. Slovo IKEA vyslovují trochu jinak než my Češi- místo "e" tam snad říkají "ej". Pro mě to navždy ale stejně zůstane IKEA, tak jak ji znám Česka. Sedli jsme si ven, když mi to jídlo přinesli, překvapilo mě, jak to vypadalo. Místo malinkých kötbullar jak je znám z naší IKEA, jsem měla na talíři tři obrovské koule, brambory, omáčku a na zvláštním talířku brusinky a okurkovou hořčici. Téda! Něco takového jsem vážně nečekala. Moc jsem si pochutnala a olizovala jsem se až za ušima :-) Zato Gunilla požádala číšnici, aby jí polivku vyměnili. Na tabuli měli napsáno, že je polévka s rybími kousky, ale Gunilla v té své nenašla ani památky po té rybě. U jídla mi pořád vrtá jedna věc hlavou. Jan III., syn krále Gustava Vasy, věznil na hradě svého bratra Erika XIV. Ale proč? Co udělal špatného? Nedá mi to a zeptám se na to Anderse, ten mi řekne, že bratři soupeřili o moc a navzájem si dělali peklo. Takhle to tedy bylo. Když jsme dojedli, šli jsme se podívat do jednoho skanzenu, který stál naproti restauraci. Nahlídli jsme do některých místností s palandami, starými výšivkami a houpačkou pro děti. Na dvorku uprostřed skanzenu stál vůz s koněm, ani by mě to samotnou nenapadlo, ale Anders říkal, ať si do toho vozu vlezu, že me vyfotí. Nejdřív jsem se zdráhala, ale pak.. co bych pro legraci neudělala. Problém byl se do toho vozu nasoukat. Měla jsem totiž docela úzkou sukni, takže jsem nemohla dát nohu tak vysoko. Nakonec jsem se tam ale nějak nasoukala :-D Člověk si mohl sednout i na toho koně, ale to už jsem vážně nezkoušela.
Nasedli jsme do auta a jeli do Mariehamnu, stavěli jsme se v námořnické čtvrti, zatímco Anders s Gunillou zavítali do obchodu, rozhlédla jsem se po okolí. Kotvily tam pěkné lodě, jedna byla ještě zazimovaná a teprve čekala na to, až ji páníček odkryje. Ty lodě mi připadaly jako z nějakých dobrodružných příběhů, možná i trochu z fantasy knížek. Úplně se na nich vidím, jak pluji po moři a objevuji neznámý svět. Anders s Gunillou mě nakonec dovezli k muzeu lodi Pommern, ale se mnou tam nakonec nešli. Asi byli unavení, a ta jeli zpátky do Gety. Dřív než vkročím na samotnou loď, mě čeká prohlídka muzea, kde se můžete dočíst o životě námořníků. Jsou zde vystaveny jejich předměty denní potřeby, celé první patro je vlastně taková imitace lodi. Dočtete se tam o slavných lodích, o motorech, o historii lodní dopravy na Åalandech apod. Námořníci mají opravdu těžký život.. a jejich ženy ještě těžší. Právě některé příběhy jejich žen mě dost zasáhly. Chudáci děti, vyrůstaly takřka bez otce. Dočetla jsem se taky o jedné ženě, která se plavila na lodích a byla námořníkem v ženském provedení. Ráda cestovala a muži si jí na palubě vážili. Aby žena velela námořníků, to byla ale veliká výjimka. Taky mě zaujali mořští živočichové a panel věnující se ženě, která zřídila na Ålandech něco jako domov pro námořníky. Starala se o ně, když byli nemocní a zesláblí. Sama ztratila svého muže na moři.
Vyšla jsem ven směrem k Pommern. Vystoupala jsem po schůdkách, slečna v okénku mi utrhla vstupenku a mohla jsem začít prohlížet loď. Skoro nikdo tam na ní nebyl. Jen nějací řemeslníci. Připadalo mi to divné se tam procházet, ale pak jsem narazila na další návštěvníky "muzea" a to mě uklidnilo.Loď jste si mohli sami prošmejdit, jak jste chtěli. Vystoupala jsem po žebříku na příď, odtamtud byly vidět krásně stožáry. Loď Pommern je čtyřstěžňová plachetnice, prý jediná na světě, která je takto zachovalá. Každé místo, každý pokoj, je popsané, takže se dozvíte o životě na lodi. Kuchař měl svůj vlastní pokoj, asi aby nikoho nevzbudil, až se bude brzy ráno plížit do kuchyně. Taky truhlář měl svoji pracovnu, ten byl na lodi dost důležitý. Loď měla několik pater, ty spodní jsem si neprohlížela tak do detailu. Jednak mě spíš zajímaly hlavně pokoje, kde pobývali lidé, jednak dole byla neskutečná zima. Podrobně jsem si prošla místnosti, kde spali admirálové, kapitán, návštěvy a další.. Kapitán měl k dispozici i svoji vlastní vanu a záchod. Někdo se musel tísnit v pokoji po třech, někdo měl své soukromí. Samozřejmě, že nižší pracanti museli spát společně, každý měl oddělené lůžko závěsem. Kapitán měl samozřejmě největší luxus, pokoj, kde se radil a popíjel, byl potažený červenou látkou. Vypadalo to fakt vznešeně. Taky tam stálo zrcadlo. Vlezla jsem ještě do místnůstky, kde pobývala hlídka. Byl zde vyhrazen prostor na mapu. Prohlédla jsem si ještě dva kompasy a kormidlo. Pommern pěkně nablýskali, zajímalo by mě, jestli ta loď by byla ještě dnes provozuschopná.
Rozloučila jsem se s Pommern, a protože jsem měla ještě dost času, vydala jsem se přes Norra Esplanadgatan ke kostelu sv. Jiří. Všude kolem rostly lípy. Umea je město bříz, Mariehamn zas město lip. Sluníčko už trvale pálilo, kostel má starobylý vzhled- navzdory tomu, že pochází ze začátku 20.století. Podívala jsem se i k radnici, vede k ní v kopci menší park, ve kterém mě zaujala socha tlusté dámy. Pak jsem to otočila do centra, tam jsem nakoupila nějaké pohledy a jeden magnet na ledničku- červený domeček. Jinak měli ostatní magnety docela ošklivé. Harmonikář vyhrával na lavičce.. kousek od značky pozor na berany :-D Přitom jsem tam potkala jen několik kamenných exemplářů..Asi je to nějaká recese. Vrátila jsme se kousek zpátky, abych našla infocentrum. Nakonec tam ale nic moc zajímavého neměli. A tak jsem aspoň využila toho, že jsem poblíž ulička Södergatan, kde jsou tamější domy postavené podle slavné stavební inženýrky Hildy Hongell. Mně ty domky připadají ale všude podobné. Rozlišuji tu dva typy domů: buď červenobílé, nebo růžovo/modro/zeleno/fialovo bílé.
Cestou na autobusovou zastávku nacházím ålandský domeček s kavárnou, o kterém píší v průvodci. Ne, že bych se řídila podle průvodce, ale je milé, když vás občas překvapí, že to, o čem tam píší, stojí právě před vámi. Prošla jsem se ještě trochu k moři a kolem knihovny, autobus mi měl jet v 17.05 , ale na nástupišti nebyla ani noha. Zato o tři ostrůvky dál jsme spatřila několik lidí a autobus. Říkala jsem si, že je asi blbost k němu jít, vždyť cedule s nápisem Mariehamn-Geta stála přímo vedle mě. Jak čas postupoval, začala jsem být čím dál neklidnější. Nakonec jsem se k tomu autobusu přeci jen vydala a to mě zachránilo od dalšího nejméně tříhodinového čekání, či přidělávání problémů Andersovi s dopravou do Gety. Ten autobus jel sice někam jinam, ale v půli cesty měl člověk přestoupit v Godby na jiný spoj, který mířil do Gety. Jak jsem to ale měla ježkovy voči vědět? Na internetu to nepsali, v jízdním řádu taky ne.... Měla jsem štěstí, že jsem se zeptala. Překvapilo mě, že v Godby pršelo, spoj tam opravdu čekal. Cesta trvala necelou hodinku. Ke konci jsem dávala bedlivý pozor. Zastávky tu jsou totiž na každém rohu, ale autobus nestaví..nikdo nic nehlásí.. jede hodně rychle a vy musíte zmačknout červené tlačítko nad hlavou, když chcete vystoupit. Pořád jsem sledovala krajinu, říkala jsem si, že až uvidím název toho jezera, kde jsme se včera s Andersem koupali, tak to zmačknu. Naštěstí jsem nepřejela a za chvilku jsem byla doma.
Anders s Gunillou něco čtou, pak jíme večeři, maso(ne rybu), chřest a zeleninu. Gunilla píše od sedmi na počítači test z řečtiny. S Andersem odcházíme pryč, abychom ji nerušili.Chvíli si čtu, a pak si chystám plavky a ručník. Jedeme na pláž Knutnäs. Je to asi pět kilometrů, překvapivě tam jsme sami :) V převlékárně zjišťuji, že sezóna začíná až 15. června. Pláž ještě není úplně připravená, ale že by byla nějak rozbagrovaná jako třeba pláž, kterou jsem zažila v Černé Hoře, to ne. Na konci mola je skokanská věž. Na schůdkách je uvázaný provázek, skákat se nesmí a já bych si ani netroufla. Chci se kochat sluníčkem, vodou, dokud je mi teplo. Ale Anders je netrpělivý, pořád mi říká, abych šla do vody.Ptám se proč tak rychle? Prý nemá cenu to zbytečně prodlužovat :) Asi to je pro něj trochu utrpení tam se mnou lézt;) Ale obětuje se. Já jsem zezačátku taky mírně v šoku. Voda je fakt ledárna. Anders už je celý namočený a plave, ale já jdu tentokrát docela pomalu. Když se ponořím celá do vody, zmůžu se jen na drkotavé nej, a pak zas nej..hýbu rychle rukama a nohama, konečně ten ledový pocit odchází, je to lepší. Anders brzy leze z vody, já tam jsem tak deset minut. Plavu až za molo, tam už na dno nedosáhnu. Všude moře.. ne širé, protože jsou všude kolem ostrovy, ale je to moře. Slaná chuť je téměř zanedbatelná, ale je to moře. Je to adrenalin. Občas se položím na záda. V jednom okamžiku mám stříbrnou hladinu na dosah, jako by mi sluníčko vytvářelo pozdrav a pozvánku na další koupání. Je to ani ne vteřina, ale přesto mám ten okamžik doteď jasně v hlavě. Pak se hned otáčím a plavu zpátky, nechce se mi z vody, ale vím, že dýl už to prostě nejde. Převlékneme se a lehnem si na druhý kraj, je to tam vybetonované, ale vlnky tam šplouchají na břeh. Položím ruce na zem a nechám si omývat prsty, pak si zuji sandále a ponořím do vody i nohy. Anders leží opodál. Společně relaxujeme, posloucháme řeč ptáků(v hlavních rolích husa a labuť). Povídáme si o svých plánech, o tom, že by chtěl navštívit Thajsko, já mu říkám o sestřenčině svatbě. Pak už ani nemluvíme, nechávám si nohy na krajíčku ve vodě, sluníčko intenzivně září a já bych chtěla přesně v tuhle dobu zastavit čas.
Bohužel všechno jednou končí, takže i tenhle parádní okamžik se stal minulostí. My jeli zpátky, Anders mi ukázal, kde bydlí různí jeho přátelé, vzali jsme to delší cestou. Viděli jsme srnku. Když se vrátíme, Gunilla dokončuje test, vařím český čaj a sledujeme chvíli televizi. Čeká mě poslední noc u svých přátel, poslední noc tady na Åalandech.
Nyní bych se chtěla vrátit ke čtvrtku 6.6. 2012. Musím řici, že jsem si ten den naplánovala dost dopředu, ale skutečnost pak byla úplně jiná. Tady vidíte, že to plánování někdy nemá vůbec cenu. Probudila jsem se v 7.10, rychle se nasnídala, vzala si trochu jídla a vyrazila přesně v 7.45 na autobusovou zastávku, která byla od Andersova domu asi 150 metrů vzdálená. Jenže ouha! Stačila jsem vyjít sotva na zahradu, když tu vidím, jak kolem sviští bus Viking Line. Nevěřím vlastním očím, jdu se podívat na zastávku. Stoprocentně jsem byla totiž přesvědčená, že to má jet v 7.50. Mrknu na jízdní řád, jsem překvapena. Fakt tam stojí Geta 7.45. Je to divný, dvakrát jsem se musela překouknout. V 7.50 to staví v sousední vesnici. Jsem docela naštvaná, další bus jede před jedenáctou. Sednu si na jednu ze židlí na zahradu a začnu si číst. Asi kolem deváté se probudí Anders s Gunillou, ptají se mě, co tam dělám. Říkám jim svou patálii s autobusem. Gunilla se mě ptá, jestli jsem zkoušela stopovat. Prý ráno jezdí dost lidí do Mariehamnu. Zeptala jsem se jí, jestli to není trochu nebezpečné. Prý ne tady na Ålandech. Nu možná bych si tady i troufla, ale už to nemělo cenu. Oni se nasnídají, odkrýváme plachtu na zahrádce a Anders navrhuje, že pojedeme do Mariehamnu společně. Gunilla prý taky ještě neviděla loď Pommern. Právě na tuhle loď jsem byla moc zvědavá a především kvůli ní jsem se do toho města chtěla podívat.
Vyrážíme před půl jedenáctou. Náš první cíl ale není Mariehamn nýbrž hrad Kastelholm, který se nachází v oblasti Sund. Vstupné chci zaplatit sama, ale Gunilla se nedá přemluvit. Hrad vypadá zvenku dost zachovale, je obklopený skoro ze všech stran vodou. Pochází ze 14. století. Ptala jsem se, jestli je to moře, prý ano. Hrad je sice oficiálně zříceninou, ale dvě části jsou normálně zastřešeny. Mohli jsme si ho podrobně prohlédnout, vyšplhat po schůdkách až nahoru, z hradební zdi byl krásný výhled do kraje. Některá podlaží se nedochovala, a tak tam na zdi visí obrovské plátno, které zobrazuje, co se v kterém patře dělo. Z výšky vidíme i nikde nekončící studnu, zaujaly mě také výklenky pro lučištníky. Co mě šokovalo, byla obrovská skleněná krabice plná kostí(naštěstí jen zvířecích... snad), když jste zaklonili hlavu, tak jste spatřili barevné erby. V poslední přízemní místnosti mě čekalo překvapení. Anders s Gunillou si to totiž prohlíželi trochu rychleji než já, šli tedy dolů napřed. Když jsem konečně sestoupila dolů po schodech, stáli tam oba dva v červených čepicích jako král a královna :-) To bylo pro mě překvapení. Vyfotila jsem je, a pak jsme si zkoušeli další středověké čepice. Mně se tedy líbily spíš ty pro bojovníky a pro muže, ty dámské byly trochu nestabilní. Nikdy jsem ještě nic podobného na žádném hradě neviděla. Když jsme si těch čepic dosytosti užili, vyšli jsme z hradu a zamířili na kopec, kde stála restaurace. Abych nezapomněla, ten den svítilo sluníčko, ale občas ho překryl mrak. Jakmile jsem přestala cítit sluneční paprsky, začala mi být docela zima.
Ne, že by se mi chtělo jít do restaurace, měla jsem v kabelce ještě své chleby. Ale Anders s Gunillou byli hladoví a nad mými chleby mávli rukou. Objednají si rybí polévku a mně kötbullar. Mít opět rybu jsem už nechtěla. Ptali se mě, jestli jsem někdy masové kuličky jedla. Jasně, že ano, v IKEA přeci. Nejdřív mi nerozuměli, tak jsem to zopakovala, konečně jim to došlo. Slovo IKEA vyslovují trochu jinak než my Češi- místo "e" tam snad říkají "ej". Pro mě to navždy ale stejně zůstane IKEA, tak jak ji znám Česka. Sedli jsme si ven, když mi to jídlo přinesli, překvapilo mě, jak to vypadalo. Místo malinkých kötbullar jak je znám z naší IKEA, jsem měla na talíři tři obrovské koule, brambory, omáčku a na zvláštním talířku brusinky a okurkovou hořčici. Téda! Něco takového jsem vážně nečekala. Moc jsem si pochutnala a olizovala jsem se až za ušima :-) Zato Gunilla požádala číšnici, aby jí polivku vyměnili. Na tabuli měli napsáno, že je polévka s rybími kousky, ale Gunilla v té své nenašla ani památky po té rybě. U jídla mi pořád vrtá jedna věc hlavou. Jan III., syn krále Gustava Vasy, věznil na hradě svého bratra Erika XIV. Ale proč? Co udělal špatného? Nedá mi to a zeptám se na to Anderse, ten mi řekne, že bratři soupeřili o moc a navzájem si dělali peklo. Takhle to tedy bylo. Když jsme dojedli, šli jsme se podívat do jednoho skanzenu, který stál naproti restauraci. Nahlídli jsme do některých místností s palandami, starými výšivkami a houpačkou pro děti. Na dvorku uprostřed skanzenu stál vůz s koněm, ani by mě to samotnou nenapadlo, ale Anders říkal, ať si do toho vozu vlezu, že me vyfotí. Nejdřív jsem se zdráhala, ale pak.. co bych pro legraci neudělala. Problém byl se do toho vozu nasoukat. Měla jsem totiž docela úzkou sukni, takže jsem nemohla dát nohu tak vysoko. Nakonec jsem se tam ale nějak nasoukala :-D Člověk si mohl sednout i na toho koně, ale to už jsem vážně nezkoušela.
Nasedli jsme do auta a jeli do Mariehamnu, stavěli jsme se v námořnické čtvrti, zatímco Anders s Gunillou zavítali do obchodu, rozhlédla jsem se po okolí. Kotvily tam pěkné lodě, jedna byla ještě zazimovaná a teprve čekala na to, až ji páníček odkryje. Ty lodě mi připadaly jako z nějakých dobrodružných příběhů, možná i trochu z fantasy knížek. Úplně se na nich vidím, jak pluji po moři a objevuji neznámý svět. Anders s Gunillou mě nakonec dovezli k muzeu lodi Pommern, ale se mnou tam nakonec nešli. Asi byli unavení, a ta jeli zpátky do Gety. Dřív než vkročím na samotnou loď, mě čeká prohlídka muzea, kde se můžete dočíst o životě námořníků. Jsou zde vystaveny jejich předměty denní potřeby, celé první patro je vlastně taková imitace lodi. Dočtete se tam o slavných lodích, o motorech, o historii lodní dopravy na Åalandech apod. Námořníci mají opravdu těžký život.. a jejich ženy ještě těžší. Právě některé příběhy jejich žen mě dost zasáhly. Chudáci děti, vyrůstaly takřka bez otce. Dočetla jsem se taky o jedné ženě, která se plavila na lodích a byla námořníkem v ženském provedení. Ráda cestovala a muži si jí na palubě vážili. Aby žena velela námořníků, to byla ale veliká výjimka. Taky mě zaujali mořští živočichové a panel věnující se ženě, která zřídila na Ålandech něco jako domov pro námořníky. Starala se o ně, když byli nemocní a zesláblí. Sama ztratila svého muže na moři.
Vyšla jsem ven směrem k Pommern. Vystoupala jsem po schůdkách, slečna v okénku mi utrhla vstupenku a mohla jsem začít prohlížet loď. Skoro nikdo tam na ní nebyl. Jen nějací řemeslníci. Připadalo mi to divné se tam procházet, ale pak jsem narazila na další návštěvníky "muzea" a to mě uklidnilo.Loď jste si mohli sami prošmejdit, jak jste chtěli. Vystoupala jsem po žebříku na příď, odtamtud byly vidět krásně stožáry. Loď Pommern je čtyřstěžňová plachetnice, prý jediná na světě, která je takto zachovalá. Každé místo, každý pokoj, je popsané, takže se dozvíte o životě na lodi. Kuchař měl svůj vlastní pokoj, asi aby nikoho nevzbudil, až se bude brzy ráno plížit do kuchyně. Taky truhlář měl svoji pracovnu, ten byl na lodi dost důležitý. Loď měla několik pater, ty spodní jsem si neprohlížela tak do detailu. Jednak mě spíš zajímaly hlavně pokoje, kde pobývali lidé, jednak dole byla neskutečná zima. Podrobně jsem si prošla místnosti, kde spali admirálové, kapitán, návštěvy a další.. Kapitán měl k dispozici i svoji vlastní vanu a záchod. Někdo se musel tísnit v pokoji po třech, někdo měl své soukromí. Samozřejmě, že nižší pracanti museli spát společně, každý měl oddělené lůžko závěsem. Kapitán měl samozřejmě největší luxus, pokoj, kde se radil a popíjel, byl potažený červenou látkou. Vypadalo to fakt vznešeně. Taky tam stálo zrcadlo. Vlezla jsem ještě do místnůstky, kde pobývala hlídka. Byl zde vyhrazen prostor na mapu. Prohlédla jsem si ještě dva kompasy a kormidlo. Pommern pěkně nablýskali, zajímalo by mě, jestli ta loď by byla ještě dnes provozuschopná.
Rozloučila jsem se s Pommern, a protože jsem měla ještě dost času, vydala jsem se přes Norra Esplanadgatan ke kostelu sv. Jiří. Všude kolem rostly lípy. Umea je město bříz, Mariehamn zas město lip. Sluníčko už trvale pálilo, kostel má starobylý vzhled- navzdory tomu, že pochází ze začátku 20.století. Podívala jsem se i k radnici, vede k ní v kopci menší park, ve kterém mě zaujala socha tlusté dámy. Pak jsem to otočila do centra, tam jsem nakoupila nějaké pohledy a jeden magnet na ledničku- červený domeček. Jinak měli ostatní magnety docela ošklivé. Harmonikář vyhrával na lavičce.. kousek od značky pozor na berany :-D Přitom jsem tam potkala jen několik kamenných exemplářů..Asi je to nějaká recese. Vrátila jsme se kousek zpátky, abych našla infocentrum. Nakonec tam ale nic moc zajímavého neměli. A tak jsem aspoň využila toho, že jsem poblíž ulička Södergatan, kde jsou tamější domy postavené podle slavné stavební inženýrky Hildy Hongell. Mně ty domky připadají ale všude podobné. Rozlišuji tu dva typy domů: buď červenobílé, nebo růžovo/modro/zeleno/fialovo bílé.
Cestou na autobusovou zastávku nacházím ålandský domeček s kavárnou, o kterém píší v průvodci. Ne, že bych se řídila podle průvodce, ale je milé, když vás občas překvapí, že to, o čem tam píší, stojí právě před vámi. Prošla jsem se ještě trochu k moři a kolem knihovny, autobus mi měl jet v 17.05 , ale na nástupišti nebyla ani noha. Zato o tři ostrůvky dál jsme spatřila několik lidí a autobus. Říkala jsem si, že je asi blbost k němu jít, vždyť cedule s nápisem Mariehamn-Geta stála přímo vedle mě. Jak čas postupoval, začala jsem být čím dál neklidnější. Nakonec jsem se k tomu autobusu přeci jen vydala a to mě zachránilo od dalšího nejméně tříhodinového čekání, či přidělávání problémů Andersovi s dopravou do Gety. Ten autobus jel sice někam jinam, ale v půli cesty měl člověk přestoupit v Godby na jiný spoj, který mířil do Gety. Jak jsem to ale měla ježkovy voči vědět? Na internetu to nepsali, v jízdním řádu taky ne.... Měla jsem štěstí, že jsem se zeptala. Překvapilo mě, že v Godby pršelo, spoj tam opravdu čekal. Cesta trvala necelou hodinku. Ke konci jsem dávala bedlivý pozor. Zastávky tu jsou totiž na každém rohu, ale autobus nestaví..nikdo nic nehlásí.. jede hodně rychle a vy musíte zmačknout červené tlačítko nad hlavou, když chcete vystoupit. Pořád jsem sledovala krajinu, říkala jsem si, že až uvidím název toho jezera, kde jsme se včera s Andersem koupali, tak to zmačknu. Naštěstí jsem nepřejela a za chvilku jsem byla doma.
Anders s Gunillou něco čtou, pak jíme večeři, maso(ne rybu), chřest a zeleninu. Gunilla píše od sedmi na počítači test z řečtiny. S Andersem odcházíme pryč, abychom ji nerušili.Chvíli si čtu, a pak si chystám plavky a ručník. Jedeme na pláž Knutnäs. Je to asi pět kilometrů, překvapivě tam jsme sami :) V převlékárně zjišťuji, že sezóna začíná až 15. června. Pláž ještě není úplně připravená, ale že by byla nějak rozbagrovaná jako třeba pláž, kterou jsem zažila v Černé Hoře, to ne. Na konci mola je skokanská věž. Na schůdkách je uvázaný provázek, skákat se nesmí a já bych si ani netroufla. Chci se kochat sluníčkem, vodou, dokud je mi teplo. Ale Anders je netrpělivý, pořád mi říká, abych šla do vody.Ptám se proč tak rychle? Prý nemá cenu to zbytečně prodlužovat :) Asi to je pro něj trochu utrpení tam se mnou lézt;) Ale obětuje se. Já jsem zezačátku taky mírně v šoku. Voda je fakt ledárna. Anders už je celý namočený a plave, ale já jdu tentokrát docela pomalu. Když se ponořím celá do vody, zmůžu se jen na drkotavé nej, a pak zas nej..hýbu rychle rukama a nohama, konečně ten ledový pocit odchází, je to lepší. Anders brzy leze z vody, já tam jsem tak deset minut. Plavu až za molo, tam už na dno nedosáhnu. Všude moře.. ne širé, protože jsou všude kolem ostrovy, ale je to moře. Slaná chuť je téměř zanedbatelná, ale je to moře. Je to adrenalin. Občas se položím na záda. V jednom okamžiku mám stříbrnou hladinu na dosah, jako by mi sluníčko vytvářelo pozdrav a pozvánku na další koupání. Je to ani ne vteřina, ale přesto mám ten okamžik doteď jasně v hlavě. Pak se hned otáčím a plavu zpátky, nechce se mi z vody, ale vím, že dýl už to prostě nejde. Převlékneme se a lehnem si na druhý kraj, je to tam vybetonované, ale vlnky tam šplouchají na břeh. Položím ruce na zem a nechám si omývat prsty, pak si zuji sandále a ponořím do vody i nohy. Anders leží opodál. Společně relaxujeme, posloucháme řeč ptáků(v hlavních rolích husa a labuť). Povídáme si o svých plánech, o tom, že by chtěl navštívit Thajsko, já mu říkám o sestřenčině svatbě. Pak už ani nemluvíme, nechávám si nohy na krajíčku ve vodě, sluníčko intenzivně září a já bych chtěla přesně v tuhle dobu zastavit čas.
Bohužel všechno jednou končí, takže i tenhle parádní okamžik se stal minulostí. My jeli zpátky, Anders mi ukázal, kde bydlí různí jeho přátelé, vzali jsme to delší cestou. Viděli jsme srnku. Když se vrátíme, Gunilla dokončuje test, vařím český čaj a sledujeme chvíli televizi. Čeká mě poslední noc u svých přátel, poslední noc tady na Åalandech.
Kastelholm
S Gunillou
Pohled z hradu
V čepicích
V námořnické čtvrti
loď Pommern
Norra Esplanadgatan-lipová alej
kostel sv. Jiří
V centru Mariehamnu
Berany, berany, duc!
Knutnäs.. ráj na zemi
Na skokánek raději ne
Zvládla jsem to :)
pondělí 18. června 2012
Rybářkou,plavkyní i chodkyní v jednom dni
Zdravím!
Dostávám se ke druhému dni na Ålandech. Musím říct, že mě psaní blogu moc těší, vracím se nazpět do minulosti a prožívám tak vlastně všechno znovu.
Ráno 5.6. v 7.15 mě budí Anders mírným třesením za rameno. Je čas vyrazit na moře. Oblékám se, jím chleba se sýrem, piju čaj a hned vyrážíme. Už takhle ráno svítí sluníčko, máme štěstí na počasí, byla bych hloupá, kdybych nejela. Ve Västergeta vyzvedáváme Kima a jedeme k moři. Lezeme do člunu, ale co to? Nejde nastartovat. Kim se o to usilovně snaží, ale marně. Pak k tomu pustí Anderse a ten ho zázračně nastartuje. Sedím úplně na špičce člunu, létám :-) Je mi to s podivem, ale chlapi našli ten pidi kousíček polystirenu hodně rychle. Nechápu. Anders má zas na starost sítě a Kim řízení člunu. Já Andersovi s motáním sítí trochu pomáhám. Zezačátku to vypadá špatně, ale pak se začnou v síti třepotat stříbrné rybky. Dáváme je společně s tou sítí do krabice. Občas vytahujeme kusy, kde se chytilo třeba deset ryb, občas máme v rukou jen prázdné sítě. Trvá to docela dlouho, konečně máme plnou bednu. Je na řadě vytahnout kotvu. Některé ryby jsou už mrtvé, jiné ještě žijou. Míříme zpátky na břeh, tentokrát vystupujeme kousek dál od mola, bereme krabici na břeh. Čeká nás třídění ryb. Anders s Kimem vždycky rozprostřou tak čtyři metry té sítě, snaží se vyklepat ryby na zem. Některé jsou ale tak dobře zamotané, že to musíme udělat ručně. Kim mi ukazuje, že chytili dva druhy ryb. Jeden druh jsou sledi, druhý neznám. Kim s Andersem mi je prostě rozdělili na bílý a černý. Většinou ryby dávám do kbelíku, když se do nich nestrefí a ryba skončí na zemi. Občas i vyprošťuju ryby ze sítí. Ale trvá mi to dlouho. Nechci být totiž k rybám krutá. Někdy je potřeba trochu škubnout, stává se, že hlava ryby se roztrhne. Nebyla bych toho schopná. Na rukou mám spoustu šupin, někdy ty ryby pěkně kloužou, o to hůř je jde vytahovat z těch sítí. Myju se v moři.
Odněkud k nám přichází nějaká žena a ptá se, co děláme. Je to asi Kimova známá. S radostí jí kousek z kbelíku odsypou. Anders mě představí. U mola opět uvážeme člun a vydáváme se zpátky domů. Před Kimovým domem si oba kamarádi rozdělují úlovek, je toho celkově asi kbelík a půl. Těch rybiček chytili hodně, ale jsou malé- mají tak 13 cm. Na trávníku si hladím chlupatou Tiger, nemůžu se od ní odtrhnout. Když se vrátíme zpátky ke Gunille, pomáhám Andersovi vyndat ryby. Venku mi ukazuje, jak jim odstraňuje hlavy, to už nevydržím a jdu raději pryč.
Je ještě celkem brzy, taks e vydávám na procházku po Getě. Původně jsem neměla v plánu jít až k rozhledně, ale nohy mě nakonec zavedly ještě o kousek dál. Geta (čti [jeta]) je vlastně název oblasti, původně jsem si myslela, že je to název vesnice. V Getě najdete hned několik vesnic, jsou do sebe celkem dost daleko. Od Andersova domu ke kostelu a k obchůdku mi ty tři kilometry trvaly skoro 45 minut. Nejdříve si u jednoho stavení prohlížím větrný mlýn, hodně podobný tomu Andersovu, ale tento je o hodně větší. Konečně se předeme mnou objeví kostel sv Jiří. Prošla jsem se po hřbitově, prohlédla si interiér kostela, staré erby a malby. Ještě jednou jsem se otočila a spatřila jsem nad sebou zavěšenou loď. Není nad to se občas za sebou čas od času obrátit, vždycky se najde něco, co vám unikne. V kostele jsem tedy zůstala ještě o pár minut déle. Zaujalo mě, že v letáčku, který si každý mohl zdarma vzít u vchodu, v každém jazyce psali trochu něco jiného. Měla jsem tak výhodu, že jsem uměla všechny tři jazyky, celkově jsem se tedy dozvěděla spoustu informací.
Zašla jsem i do mini obchodu, kde prodávali potraviny, předměty denní potřeby, byla tam i pošta a turistické infocentrum. Koupila jsem si tam jeden pohled. Paní na mě byla milá. Sedla jsem si u obchodu na dřevěnou lavičku a snědla svůj chleba, který jsem si mazala ještě v Umea. Všimla jsem si samoobslužné benzínové stanice a musela jsem si ji hned vyfotit. Najednou z civilizovaného Švédska málem zpátky na stromy! :) Pak se rozhoduju: jít, či nejít na rozhlednu. Říkám si, že teď mám jedinečnou příležitost, kdo ví, co bude zítra. A tak vyrážím po červené cestě do mírného kopce. Nasazuju celkem rychlé tempo, nechci přijít moc pozdě k Andersovi a Gunille. Neřekla jsem jim ani, kdy se přibližně vrátím. Cestou nepotkám ani jednoho chodce. Jen dvě auta. Všude kolem je klid, jen ptáci zpívají. Cítím vůni lesa. Na rozhlednu je to jen 1,2 km. Vylezu až na kopec, kde jsme stáli minulý den s Andersem. Restaurace poblíž je otevřená, na parkovišti sedí dva kluci, na vzdálenějším parkovišti stojí dva stany! Nahoře se nacházejí chaty pro hosty. V dálce vidím moře. Chci se podívat na trolí stezku. Podle průvodce tam má být asi kilometrová trasa pro děti. Nacházím první informační tabuli vítající rodiče s dětmi. Vydávám se po kamenech dolů, míjím starý dům, pořád dál a dál, ale nikde po trolovi ani stopy. Mrzí mě to, jdu pořád dál a dál a říkám si, kdy už nějakého spatřím. Jenže nic. Jdu takovou zvláštní krajinou, není to les, ale ani holé skály, prostě kameny a sem tam nějaký ten jehličnan. Najednou si všimnu dřevěné šipky, jdu směrem, který ukazuje, nacházím další a další. Pořád si říkám, kdy tam bude nějaký ten trol. Pak ale nacházím další tabuli, na které je napsáno, že tato cesta vede až k moři a má 5 kilometrů. Narazila jsem tedy na stezku pro dospělé. Dolů jsem jít nechtěla, a tak jsem se musela obrátit. Vrtá mi hlavou, proč jsem neviděla žádného trola. Nemyslím si, že jsme šla špatným směrem, první tabule byla přeci správná. Možná je ještě příliš brzy na troli, třeba se ještě neprobudili ze zimního spánku.. třeba je mají schované někde v kůlně na letní sezónu. Ta tu na Ålandech začíná až ke konci června.
Naštěstí zdejší kopce nejsou vůbec žádná makačka, vydávám se cestou k rozhledně, po 300 metrech ji spatřím. Červená, stejně jako všechny zdejší domky, ne moc vysoká, ale bytelná. Dveře jsou otevřeny, tak stoupám nahoru. Je to zvláštní, protože snad všude dohlédnu na konec ostrova. Aspoň kousíček někde vzdadu je modrý. Stromy, moře, jen moře. Na rozhledně si člověk teprve uvědomí, jak je malý, nepatrný oproti tomu celé Zemi. Okénka nahoře byla zasklená, některá ale rozbitá. Když jsem se kolem dosytosti pokochala,s lezla jsem zase dolů a vydala se rychlým krokem zpátky k Andersovi a Gunille. Měla jsem to pět kilometrů. Z kopečka se šlo krásně, od obchůdku mi to trvalo jen 35 minut, cestou jsem trochu zmokla, ale nevadilo mi to. Ráda jsem na sebe nechala dopadat kapky deště, tady taková zima nebyla, přesto jsem všude raději nosila svoji mikinu. Anders mi říkal, že rozhledna je normálně zamčená, že se musí vždy klíč vypůjčit v restauraci. Já jsem měla ale ten den štěstí. Zvláštní, že se ve Švédsku rozhledny nijak nejmenují. Prostě jen "utsiktstorn". Mám ráda ten zvyk je u nás v Čechách pojmenovávat. Tahle rozhledna, kterou jsem navštívila, leží na nejvyšší hoře Åland, na Getaberg.
Když se vrátí do Östergety, Anders s Gunillou čtou. K obědu jím ruský chleba s vajíčkem a s máslem. V životě jsem nic takového neměla. Jsem sytá a spokojená. Anders s Gunillou mají nějakou práci, navíc počasí nevypadá úplně dobře, takže výlet na hrad Kastelholm odkládáme na další den. Já si čtu knížku Die Kinder aus Nr. 67. .Odpoledne se přece jen sluníčko ukáže, dáváme si fíku venku, jíme Gunillin kakaový koláč se šlehačkou, mňam. Povídáme si, Anders mi navrhuje, že se půjdeme koupat do jezera. Moře je prý daleko, ale jezero mají hned za humny. Zpočátku se trochu děsím, jak to bude teplé. Ale koupat jsem se přeci chtěla, sice raději v moři, toho se dočkám hned další den. Fouká trochu studený vír, ale sluníčko pořád svádí ke koupání. Takže se převléknu a jdeme na pláž. Gunilla nás při odchodu chce ještě postříkat hadicí, to se nedáme. Zkouším vodu nohou, připadá mi dost ledová. pak Anders vyjde z převlékárny, ptá se, jaké to je. Tak se snažím říci něco neutrálního. Ander strčí do vody nohy a slyším: Det är bra! Najednou to ve mně cvakne a jdu do vody. Přeci se nenechám zahanbit? První vteřiny jsou děsné, ale čím rychleji jdu, tím je to lepší. Pak přichází nejhorší moment, kdy se musím ponořit celá. Během okamžiku plavu v jezeře, snažím se dělat co nejrychleji tempa, abych se zahřála. První minutu je mi děsná zima,ale už tu další je to v pohodě. Anders mě fotí, pak jde brzy za mnou. Plaveme asi tak pět minut, já zůstávám ve vodě trochu déle, pak vylézám na chvíli, je mi teplo! Vzduch je totiž teplejší než voda. Po krátkém sezení na lavičce se ale teplo opět mění v chlad. Jdu ještě jednou do vody, plavu celkem daleko, určitě bych dokázala doplavat až na druhý břeh. Ale to by ta voda musela být teplejší. A někdo by třeba plaval se mnou, nebo by mě na tom druhém břehu čekal. Takhle jsem se neodvážila. Vrátila jsem se zpátky z vody a rychle se převléci do sucha.Poprosila jsem Andersem, abychom zůstali ještě na sluníčku, abychom se trochu ohřáli a uschli. Povídali jsme si na lavičkách o zpívání ve sboru, o ledu a o Vánocích. Vyprávěla jsem mu o švédském sboru v Brně. Představte si, že jsme začali zpívat v ten moment švédské vánoční písně. Přesně ty, které jsme trénovali na vánoční koncert v minulém roce. Připadala jsem si trochu jako blázen. Takový spokojený blázen:-)
Když dorážíme domů, informujeme Gunillu o koupačce. Čtu si a pozoruju přípravu sleďů. Smaží se na pánvi, připomíná mi to trochu řízky, ale nejsou to úplně řízky. Sledi jsou obaleni snad jen v mouce. Ty ryby mi chutnají, nemají ani kosti, jen páteř se vyhazuje. Sním jich hodně, ještě zůstane na další den. Švédi prostě ryby milují. Já už se začínám pomalu těšit na jiný druh masa. Po večeři si opět čtu u malého domečku, kde ještě svítí sluníčko. Prý je to jendo z posledních míst, kde se drží sluneční paprsky. V devět hodin večer Anders zavelí a jedeme ke Kimovi. Pomáháme mu orat brambory. Nejdříve je odkryjeme, vybereme plevel, pak Kim nastartuje traktor, já si stoupnu na pluh, ten se zaboří hlouběji do země. Pomalu se rozjdeme a půda se pod mýma nohama převrací. Na konci pole z pluhu slezu, Kim přejede opět na začátek a ořeme zas další řádky. Anders pomalu přikrývá hotové řádky plachtou. Vždycky, když Kim jede na začátek pole, tak se snažím Andersovi s přikrýváním pomoci. Mám pořád co dělat. Ta práce mě baví, akorát ke konci mě už docela žerou komáři. Na chvilku nás vyruší jedna žena, opět jsem jí představena. Je taková hodně komunikativní, z její řeči mám dojem, že mluví v nářečí. Její švédština je taková měkčí, skoro jako by obsahovala písmeno č. Ke konci si ještě hladím kočky, zjišťuji že Tiger má sestřičku a maminku Všechny tři kočky mají podobnou barvu, maminka je ještě víc huňatější než Tiger. Zato sestra je spíš krátkosrstá. Všechny se nechají hladit. Opět se nemůžu od koček odtrhnout. Kim je moc rád, že jsme mu s bramborama pomohli. Usmívá se, je to sympatický člověk. Přeje mi hezkou cestu domů.
Když přijedeme ke Gunille, sledujeme televizi. Nějaký chlápek v růžový košili tam má přednášku o tom, jak si správně uvázat motýlka :-D Připadá mi to trochu ujetý. Pak sledujeme desetiboj. Když si jdu lehnout, stihnu si ještě splést ve skříňce šampón s krémem na obličej, takže se jdu toho lepkavého pocitu zbavit do koupelny. Pak už jen spát.. spááááááát.
Dostávám se ke druhému dni na Ålandech. Musím říct, že mě psaní blogu moc těší, vracím se nazpět do minulosti a prožívám tak vlastně všechno znovu.
Ráno 5.6. v 7.15 mě budí Anders mírným třesením za rameno. Je čas vyrazit na moře. Oblékám se, jím chleba se sýrem, piju čaj a hned vyrážíme. Už takhle ráno svítí sluníčko, máme štěstí na počasí, byla bych hloupá, kdybych nejela. Ve Västergeta vyzvedáváme Kima a jedeme k moři. Lezeme do člunu, ale co to? Nejde nastartovat. Kim se o to usilovně snaží, ale marně. Pak k tomu pustí Anderse a ten ho zázračně nastartuje. Sedím úplně na špičce člunu, létám :-) Je mi to s podivem, ale chlapi našli ten pidi kousíček polystirenu hodně rychle. Nechápu. Anders má zas na starost sítě a Kim řízení člunu. Já Andersovi s motáním sítí trochu pomáhám. Zezačátku to vypadá špatně, ale pak se začnou v síti třepotat stříbrné rybky. Dáváme je společně s tou sítí do krabice. Občas vytahujeme kusy, kde se chytilo třeba deset ryb, občas máme v rukou jen prázdné sítě. Trvá to docela dlouho, konečně máme plnou bednu. Je na řadě vytahnout kotvu. Některé ryby jsou už mrtvé, jiné ještě žijou. Míříme zpátky na břeh, tentokrát vystupujeme kousek dál od mola, bereme krabici na břeh. Čeká nás třídění ryb. Anders s Kimem vždycky rozprostřou tak čtyři metry té sítě, snaží se vyklepat ryby na zem. Některé jsou ale tak dobře zamotané, že to musíme udělat ručně. Kim mi ukazuje, že chytili dva druhy ryb. Jeden druh jsou sledi, druhý neznám. Kim s Andersem mi je prostě rozdělili na bílý a černý. Většinou ryby dávám do kbelíku, když se do nich nestrefí a ryba skončí na zemi. Občas i vyprošťuju ryby ze sítí. Ale trvá mi to dlouho. Nechci být totiž k rybám krutá. Někdy je potřeba trochu škubnout, stává se, že hlava ryby se roztrhne. Nebyla bych toho schopná. Na rukou mám spoustu šupin, někdy ty ryby pěkně kloužou, o to hůř je jde vytahovat z těch sítí. Myju se v moři.
Odněkud k nám přichází nějaká žena a ptá se, co děláme. Je to asi Kimova známá. S radostí jí kousek z kbelíku odsypou. Anders mě představí. U mola opět uvážeme člun a vydáváme se zpátky domů. Před Kimovým domem si oba kamarádi rozdělují úlovek, je toho celkově asi kbelík a půl. Těch rybiček chytili hodně, ale jsou malé- mají tak 13 cm. Na trávníku si hladím chlupatou Tiger, nemůžu se od ní odtrhnout. Když se vrátíme zpátky ke Gunille, pomáhám Andersovi vyndat ryby. Venku mi ukazuje, jak jim odstraňuje hlavy, to už nevydržím a jdu raději pryč.
Je ještě celkem brzy, taks e vydávám na procházku po Getě. Původně jsem neměla v plánu jít až k rozhledně, ale nohy mě nakonec zavedly ještě o kousek dál. Geta (čti [jeta]) je vlastně název oblasti, původně jsem si myslela, že je to název vesnice. V Getě najdete hned několik vesnic, jsou do sebe celkem dost daleko. Od Andersova domu ke kostelu a k obchůdku mi ty tři kilometry trvaly skoro 45 minut. Nejdříve si u jednoho stavení prohlížím větrný mlýn, hodně podobný tomu Andersovu, ale tento je o hodně větší. Konečně se předeme mnou objeví kostel sv Jiří. Prošla jsem se po hřbitově, prohlédla si interiér kostela, staré erby a malby. Ještě jednou jsem se otočila a spatřila jsem nad sebou zavěšenou loď. Není nad to se občas za sebou čas od času obrátit, vždycky se najde něco, co vám unikne. V kostele jsem tedy zůstala ještě o pár minut déle. Zaujalo mě, že v letáčku, který si každý mohl zdarma vzít u vchodu, v každém jazyce psali trochu něco jiného. Měla jsem tak výhodu, že jsem uměla všechny tři jazyky, celkově jsem se tedy dozvěděla spoustu informací.
Zašla jsem i do mini obchodu, kde prodávali potraviny, předměty denní potřeby, byla tam i pošta a turistické infocentrum. Koupila jsem si tam jeden pohled. Paní na mě byla milá. Sedla jsem si u obchodu na dřevěnou lavičku a snědla svůj chleba, který jsem si mazala ještě v Umea. Všimla jsem si samoobslužné benzínové stanice a musela jsem si ji hned vyfotit. Najednou z civilizovaného Švédska málem zpátky na stromy! :) Pak se rozhoduju: jít, či nejít na rozhlednu. Říkám si, že teď mám jedinečnou příležitost, kdo ví, co bude zítra. A tak vyrážím po červené cestě do mírného kopce. Nasazuju celkem rychlé tempo, nechci přijít moc pozdě k Andersovi a Gunille. Neřekla jsem jim ani, kdy se přibližně vrátím. Cestou nepotkám ani jednoho chodce. Jen dvě auta. Všude kolem je klid, jen ptáci zpívají. Cítím vůni lesa. Na rozhlednu je to jen 1,2 km. Vylezu až na kopec, kde jsme stáli minulý den s Andersem. Restaurace poblíž je otevřená, na parkovišti sedí dva kluci, na vzdálenějším parkovišti stojí dva stany! Nahoře se nacházejí chaty pro hosty. V dálce vidím moře. Chci se podívat na trolí stezku. Podle průvodce tam má být asi kilometrová trasa pro děti. Nacházím první informační tabuli vítající rodiče s dětmi. Vydávám se po kamenech dolů, míjím starý dům, pořád dál a dál, ale nikde po trolovi ani stopy. Mrzí mě to, jdu pořád dál a dál a říkám si, kdy už nějakého spatřím. Jenže nic. Jdu takovou zvláštní krajinou, není to les, ale ani holé skály, prostě kameny a sem tam nějaký ten jehličnan. Najednou si všimnu dřevěné šipky, jdu směrem, který ukazuje, nacházím další a další. Pořád si říkám, kdy tam bude nějaký ten trol. Pak ale nacházím další tabuli, na které je napsáno, že tato cesta vede až k moři a má 5 kilometrů. Narazila jsem tedy na stezku pro dospělé. Dolů jsem jít nechtěla, a tak jsem se musela obrátit. Vrtá mi hlavou, proč jsem neviděla žádného trola. Nemyslím si, že jsme šla špatným směrem, první tabule byla přeci správná. Možná je ještě příliš brzy na troli, třeba se ještě neprobudili ze zimního spánku.. třeba je mají schované někde v kůlně na letní sezónu. Ta tu na Ålandech začíná až ke konci června.
Naštěstí zdejší kopce nejsou vůbec žádná makačka, vydávám se cestou k rozhledně, po 300 metrech ji spatřím. Červená, stejně jako všechny zdejší domky, ne moc vysoká, ale bytelná. Dveře jsou otevřeny, tak stoupám nahoru. Je to zvláštní, protože snad všude dohlédnu na konec ostrova. Aspoň kousíček někde vzdadu je modrý. Stromy, moře, jen moře. Na rozhledně si člověk teprve uvědomí, jak je malý, nepatrný oproti tomu celé Zemi. Okénka nahoře byla zasklená, některá ale rozbitá. Když jsem se kolem dosytosti pokochala,s lezla jsem zase dolů a vydala se rychlým krokem zpátky k Andersovi a Gunille. Měla jsem to pět kilometrů. Z kopečka se šlo krásně, od obchůdku mi to trvalo jen 35 minut, cestou jsem trochu zmokla, ale nevadilo mi to. Ráda jsem na sebe nechala dopadat kapky deště, tady taková zima nebyla, přesto jsem všude raději nosila svoji mikinu. Anders mi říkal, že rozhledna je normálně zamčená, že se musí vždy klíč vypůjčit v restauraci. Já jsem měla ale ten den štěstí. Zvláštní, že se ve Švédsku rozhledny nijak nejmenují. Prostě jen "utsiktstorn". Mám ráda ten zvyk je u nás v Čechách pojmenovávat. Tahle rozhledna, kterou jsem navštívila, leží na nejvyšší hoře Åland, na Getaberg.
Když se vrátí do Östergety, Anders s Gunillou čtou. K obědu jím ruský chleba s vajíčkem a s máslem. V životě jsem nic takového neměla. Jsem sytá a spokojená. Anders s Gunillou mají nějakou práci, navíc počasí nevypadá úplně dobře, takže výlet na hrad Kastelholm odkládáme na další den. Já si čtu knížku Die Kinder aus Nr. 67. .Odpoledne se přece jen sluníčko ukáže, dáváme si fíku venku, jíme Gunillin kakaový koláč se šlehačkou, mňam. Povídáme si, Anders mi navrhuje, že se půjdeme koupat do jezera. Moře je prý daleko, ale jezero mají hned za humny. Zpočátku se trochu děsím, jak to bude teplé. Ale koupat jsem se přeci chtěla, sice raději v moři, toho se dočkám hned další den. Fouká trochu studený vír, ale sluníčko pořád svádí ke koupání. Takže se převléknu a jdeme na pláž. Gunilla nás při odchodu chce ještě postříkat hadicí, to se nedáme. Zkouším vodu nohou, připadá mi dost ledová. pak Anders vyjde z převlékárny, ptá se, jaké to je. Tak se snažím říci něco neutrálního. Ander strčí do vody nohy a slyším: Det är bra! Najednou to ve mně cvakne a jdu do vody. Přeci se nenechám zahanbit? První vteřiny jsou děsné, ale čím rychleji jdu, tím je to lepší. Pak přichází nejhorší moment, kdy se musím ponořit celá. Během okamžiku plavu v jezeře, snažím se dělat co nejrychleji tempa, abych se zahřála. První minutu je mi děsná zima,ale už tu další je to v pohodě. Anders mě fotí, pak jde brzy za mnou. Plaveme asi tak pět minut, já zůstávám ve vodě trochu déle, pak vylézám na chvíli, je mi teplo! Vzduch je totiž teplejší než voda. Po krátkém sezení na lavičce se ale teplo opět mění v chlad. Jdu ještě jednou do vody, plavu celkem daleko, určitě bych dokázala doplavat až na druhý břeh. Ale to by ta voda musela být teplejší. A někdo by třeba plaval se mnou, nebo by mě na tom druhém břehu čekal. Takhle jsem se neodvážila. Vrátila jsem se zpátky z vody a rychle se převléci do sucha.Poprosila jsem Andersem, abychom zůstali ještě na sluníčku, abychom se trochu ohřáli a uschli. Povídali jsme si na lavičkách o zpívání ve sboru, o ledu a o Vánocích. Vyprávěla jsem mu o švédském sboru v Brně. Představte si, že jsme začali zpívat v ten moment švédské vánoční písně. Přesně ty, které jsme trénovali na vánoční koncert v minulém roce. Připadala jsem si trochu jako blázen. Takový spokojený blázen:-)
Když dorážíme domů, informujeme Gunillu o koupačce. Čtu si a pozoruju přípravu sleďů. Smaží se na pánvi, připomíná mi to trochu řízky, ale nejsou to úplně řízky. Sledi jsou obaleni snad jen v mouce. Ty ryby mi chutnají, nemají ani kosti, jen páteř se vyhazuje. Sním jich hodně, ještě zůstane na další den. Švédi prostě ryby milují. Já už se začínám pomalu těšit na jiný druh masa. Po večeři si opět čtu u malého domečku, kde ještě svítí sluníčko. Prý je to jendo z posledních míst, kde se drží sluneční paprsky. V devět hodin večer Anders zavelí a jedeme ke Kimovi. Pomáháme mu orat brambory. Nejdříve je odkryjeme, vybereme plevel, pak Kim nastartuje traktor, já si stoupnu na pluh, ten se zaboří hlouběji do země. Pomalu se rozjdeme a půda se pod mýma nohama převrací. Na konci pole z pluhu slezu, Kim přejede opět na začátek a ořeme zas další řádky. Anders pomalu přikrývá hotové řádky plachtou. Vždycky, když Kim jede na začátek pole, tak se snažím Andersovi s přikrýváním pomoci. Mám pořád co dělat. Ta práce mě baví, akorát ke konci mě už docela žerou komáři. Na chvilku nás vyruší jedna žena, opět jsem jí představena. Je taková hodně komunikativní, z její řeči mám dojem, že mluví v nářečí. Její švédština je taková měkčí, skoro jako by obsahovala písmeno č. Ke konci si ještě hladím kočky, zjišťuji že Tiger má sestřičku a maminku Všechny tři kočky mají podobnou barvu, maminka je ještě víc huňatější než Tiger. Zato sestra je spíš krátkosrstá. Všechny se nechají hladit. Opět se nemůžu od koček odtrhnout. Kim je moc rád, že jsme mu s bramborama pomohli. Usmívá se, je to sympatický člověk. Přeje mi hezkou cestu domů.
Když přijedeme ke Gunille, sledujeme televizi. Nějaký chlápek v růžový košili tam má přednášku o tom, jak si správně uvázat motýlka :-D Připadá mi to trochu ujetý. Pak sledujeme desetiboj. Když si jdu lehnout, stihnu si ještě splést ve skříňce šampón s krémem na obličej, takže se jdu toho lepkavého pocitu zbavit do koupelny. Pak už jen spát.. spááááááát.
zamotané sítě
hladina jako zrcadlo
Naše úlovky
Jak dělají švédské krávy? Co myslíte?
Velký mlýn
Před kostelem v Getě
To je on, vlevo vidíte obří zvonici. Ve skutečnosti není tak velká, asi jsem to nějak divně natočila..
objevování trolí stezky
Na troly jsem nenarazila, ale potkala jsem několik míst s těmito kameny. Prý před x lety na tomto místě bylo moře. Tyto kameny jsou pozůstatky moře. Připadala jsem si jako na nějakém posvátném místě.
Utsiktstorn
Pokus o samospoušť
Den jako stvořený na koupání!
Mávám :)
Anders
och jag
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)