Mišmaš v hlavě

           Zdravím vás všechny, tentokrát z nejútulnějšího místa, co jsem tu zatím našla-totiž z postele. Po teplé sprše, ve které bych mohla zůstat snad hodiny, jsem na sebe navlékla vlněný svetr, teplé ponožky, uvařila si čaj a k tomu ještě přidala dvě deky. Konečně můžu říct, že mi je teplo. Ale prsty na rukou mám studené věčně, snad si brzo zvyknou na chladné Švédsko :)
            Školu jsem měla ráno poměrně brzo, jen tak tak jsem to stihla. Cesta mi trvá 15-20 minut. Brali jsem celé tři hodiny literaturu. Nejdřív obecně osvícenství, pak jsme rozebírali asi hodinu a půl Nathana. Jsem ráda, že se mi to podařilo přečíst. I když jsem půlku knihy četla v češtině. Nikdy bych neřekla, co všechno se dá v takovém díle najít. Strašně se mi líbí rozebírat podrobně ty knížky. Tak mě právě napadá, jak to, že jsem tomu, když jsme tuhle knihu měli číst v prváku, skoro vůbec nerozuměla? Skoro nic jsem nepochytila? Buď jsem ještě nebyla pořádně navyklá na to, že na mě ve škole mluví německy nebo jsme to tak pečlivě nerozebírali. Myslím, že obojí je pravda. Zjistila jsem, že čím víc se musím v něčem piplat, tím víc se mi to začíná líbit. Nejdřív počáteční odpor, pak najdenou přijde zlom, kdy se do věci naprosto vžiju. Stejně tak mě uchvátila Goethova knížka Utrpení mladého Werthera. Je napsaná tak realisticky, jako bych byla sám Werther, který své štěstí (a pak i utrpení) prožívá. Tříhodinovou pauzu mezi němčinou a švédštinou jsem strávila čtením této knihy. Dostala jsem ji k Vánocům.. je v češtině. Když si něco chci pořádně vychutnat, není nad to číst ve svém rodném jazyce. Vzala jsem si s sebou do Švédska jen dvě české knihy- Školu malého stromu a Werthera. Literatura mě z celého studia němčiny baví asi úplně nejvíc.
            Švédská lekce byla zajímavá, chodí nás tam asi dvacet, z toho nejméně deset Němců. Pak je tam ještě jeden Australan, dvě Kanaďanky, jedna dívka z Nizozemska, Francouz, Taiwanka, Číňanka a tři Španělé. Z Česka jsem tam jediná. Jsem ráda, že nás učí mně dobře známá Eva, rodačka ze Slovenska. Je fakt neobvyklé, aby se někdo ze Slovenska přestěhoval do Umea a učil tu švédštinu. Aspoň mi to připadá zvláštní. Ale lidé mají různé sny. Evě moc fadím. Výuka mi připadala komplexnější, učíme se z knížky a ne z papírků jako v Brně. Čteme texty a diskutujeme o nich, což jsme v Brně taky vůbec nedělali. Když něčemu nerozumíme, vysvětlí nám to Eva anglicky. Na to si budu muset taky zvyknout. Jsem ráda, že si zároveň procvičím dva jazyky najednou.
           Dnes jsem měla takové malé dilema.. A to rozhodnout se, jestli jet na exkurzi do Würzburgu, nebo na výlet do Laponska. Vybrala jsem si Laponsko, doufám, že se mi podaří překonat problém s platbou (nemám zařízené internetové bankovnictví). Snad to jde i jinak. Snad mi brzo odepíší. Snad..
          Taky jsem si vzpomněla na svůj milovaný swing. Jak ráda bych si s někým zatancovala. Tanec je mou drogou a já pomalu začínám mít absťák. V pátek se snad dočkám, mám volňásek na první lekci. Ani nevíte, jak se těším. Dnes jsem si poprvé, co jsem ve Švédsku, vzala na sebe sukni. Zima mi v ní ani nebyla. Je to paráda, lepší než kalhoty.. tisíkrát lepší než džíny, které studí. Právě tou sukní se mi připomnělo tancování. Už aby byl pátek..

Někteří už tuhle číču znáte z mého druhého blogu, ale tady ještě není, tak ji sem přidávám pro všechny. Potkala jsem ji cestou z centra, měla úžasně huňatý kožich, pozorovala mě zdálky, ale pohladit se nedala. Těším se na to, kdy ji zas potkám.

      

Nakupování jako sport

                   Nikdy bych neřekla, že nakupování dokáže tak unavit. Myslím, že nepotřebuju chodit do žádného sportcentra IKSU, stačí se projít do školy, pak na nákup a je to jako bych plavala nepřetržitě hodinu v bazénu. Michael mi poradil, že se v průmyslové části města za Mariehem nachází supermarket Coop, kde prý mají zlevněné jídlo, kterému brzy projde trvanlivost. Trochu mi naznačil, kudy se tam jde. Říkal, že to je trochu dál, ale když jsem ušla asi pět kilometrů a pořád jsem tam nebyla, docela jsem znejistěla. Na průmyslovou část města jsem opravdu nakonec narazila, ale všude kolem mě byly obchody s autama. Věděla jsem, že se má zahnout vlevo, ale co deset kroků, to byla nějaká odbočka vlevo. Jednu jsem riskla, asi po půl kilometru jsem se zeptala nějaké Švédky a  ta mi opravdu potvrdila, že ještě chvíli a dojdu ke Coopu. Tenhle obchod mi zatím tady připadá nejlevnější, ceny jsou docela srovnatelné s našemi. Nakoupila jsem si tam tři pomeranče a jablka, citron a brambory. Levných prošlých věcí tam měli dost málo, asi to chce chodit tam ráno, kdy to ještě nemají přebrané. Zajímavé, že někteří lidé s sebou nosí takový přístroj, vždycky ho namíří na zboží a uloží do košíku. Jestli se tím zjišťuje cena nebo co, nevím.. Všimla jsem si, jak to kolem mě občas zapípalo. Zpáteční cestu jsem už znala, tak to nebyl pro mě žádný problém. Trvalo mi to ale asi hodinu, měla jsem těžký batoh a tašku, a ta jsem byla strašně ráda, když jsem dorazila na pokoj.
             Před chvílí nám tu začal pípat požární alarm, byl to strašný zvuk, nedalo se u toho pořádně ani jíst. Naštěstí se to někomu podařilo vypnout. Michael mi ukazoval své kolo, našel ho v hluboké závěji, bylo zřejmé, že na něj někdo nejméně měsíc nešáhl. Je dost zachovalé. Třeba taky někdy v závěji nějaké objevím.. kolo by se hodilo, podnikat pěšmo cesty do Coopu je fakt vyčerpávající. Každá nevýhoda má zas ale svoji výhodu. Kochala jsem se zasněženou krajinou, objevila jsem běžkařskou trať a taky sjezdovku.
                 Ve škole nás dnes bylo velmi málo. Jen dvě :)  Já a dívka z Lucemburska. Dostala jsem se mnohokrát ke slovu, bavilo mě porovnávat literaturu švédskou, německou, lucemburskou a českou. Vždycky jsme si řekli, jak to chodí v naší zemi. V březnu možná pojedu do Würzburgu, ještě nevím, kolik peněz do toho budu muset vrazit. Bylo by to zvláštní jet do země, která je tak blízko Čr. V tu dobu se ale koná také pěti nebo šestidenní výlet do Laponska. Budou tam i další zahraniční studenti. Je to zatím jediná nabídka, kterou jsem našla. Takže i to mě láká.
                 Také jsem se dopoledne byla podívat v tom sportcentru IKSU. Prý je to největší sportcentrum v severní Evropě. Můžeme si koupit zlatou, nebo stříbrnou kartu. Na mě je to ale dost drahé. Uvažuji, že si pořídím jen 12 lekcí plavání za 800 SEK. V bazénu prý dnes dopoledne skoro nikdo nebyl. Je tam ale taky trochu zima. No jo, tady ve Švédsku je zima snad úplně všude. Najít tu teplého místečka.. to je jak hledat jehlu v kupce sena.

Tohle jsem fotila cestou ze školy, v pozadí je vidět kampus.

 

Strašně se mi líbí ta obloha.

 

Mít tak běžky a nechodit pěšky..

Čínsko-japonsko-český dýchánek

Zdravím vás a přeji pěkný zbytek neděle.

                     Celý dnešek jsem na pokoji, ležím v posteli, nebo sedím za stolem, snažím se kurýrovat a čtu Nathana der Weise. Jó, nejsem asi moc zvyklá na drsné švédské podnebí, a tak mě tu přepadla pořádná rýma. Naštěstí jen rýma, ale stejně je to nepříjemné. Není minuta, co bych nesmrkala, stále doufám, že nebudu mít za chvíli odřený nos. Vzpomněla jsem si na Marka a jeho radu, jak si vyrobit účinnou meducínu z citronu, medu a slivovice. Bohužel tu med ani citron nemám, jen tu slivovici. Tak doufám, že to i tak trochu zabere.
                      Chtěla bych vám napsat o včerejší pre-party. Konala se v části města obývané převážně studenty- v Ålidhemu. Domluvila jsem se s jedním Švédem, Christopherm, že se sejdeme na zastávce v Mariehemu a že pojedeme společně. Poprvé jsem jela tady autobusem. Jízdenky se platí kreditkou, platba v hotovosti není ani možná. Musím říct, že bez Christophera bych to místo, kde se konala party, asi nikdy nenašla. Připadala jsem si jako v bludišti. Na zastávce jsme se bavili anglicky, když jsem mu řekla, že studuji švédštinu, přešli jsme do švédštiny;) . V autobuse jsme potkali kluka z naší buddy skupiny, pochází z Minessoty. Mluvili jsme tedy zas anglicky. Cestou se mě ptal, kde vlastně leží ta Česká republika.. a jak se jmenuje řeč, kterou tam mluvíme. Tím mě na chvíli úplně vykolejil. Dosud pro mě bylo samozřejmé, že každý tak nějak Čr zná. Aspoň trochu. A čemu prý je čeština podobná..? Němčině? Ujistila jsem ho, že němčině český jazyk moc podobný tedy není. V supermarketu jsme potkali ostatní lidi z naší skupiny, potěšilo mě, že tam byla i Číňanka Suina. Odpoledne mi říkala, že asi nepřijde. Počkala jsem na ni v supermarketu, kde si ještě kupovala pití. Ostatní nám mezitím stačili utéct. Tipovaly jsme, jakou cestou se tak mohli vydat, nakonec jsme si vybrali tu správnou odbočku a kluci nám za chvíli přicházeli naproti.
               Dorazili jsme do většího bytu, kde bylo úžasné teplo. Přišla i organizátorka Buddy programu Anna. Hádám, že nás tam mohlo být tak 25. Zahraniční studenti i švédští studenti.. všichni dohromady. Ten byt nepatřil k žádné koleji, ale asi ho poskytla nějaká studentka, jejíž rodiče nebyli ten večer doma. Měli to tam fakt útulné, akorát málo židlí v kuchyni. Vytvořili jsme asi čtyři skupinky, někdo postával, někdo seděl u stolu. Chvíli jsem se bavila s dvěma dívkami z Německa. Konečně jsem mohla uplatnit svou němčinu. Jedna je z Kolína a druhá odněkud z jihu, kde prý mají taky hodně sněhu. Na zimu je tedy zvyklá. Společně jsme si připili nějakým alkoholem mixlým s něčím. Prý tam byla vodka, ale já ji tam skoro vůbec necítila. Spíš mi to připadalo jako limonáda. Sedla jsem si na volnou židli a poslouchala Annu, Ondru z Česka a toho Američana, jak se baví o sportech. Zeptala jsem se, jestli je možné vidět i tady v Umea nějaké hokejové zápasy. Prý jo, ale nejsou na velké úrovni. Ti nejúspěšnější hrají v jiných městech, tam se za nimi pořádají výlety. Nu uvidím, tak velký fanoušek nejsem, abych kvůli hokeji někam zajížděla, ale když bude tady příležitost, ráda se podívám. Anna ani Američan Jaromíra Jágra neznali.
               Debaty přibraly na hlasitosti, a tak jsem měla stále větší problém ostatním rozumět. Šla jsem se podívat tedy do vedlejší místnosti, kde seděli Suina a Ryu. Tam bylo relativně ticho, tak jsem se s nimi dala do hovoru. A snimi jsem zůstala až do konce party. Myslím, že jsme se navzájem dozvěděli spoustu zajímavých informací. Bavilo mě to s nimi. Každou chvíli jsme museli věty opakovat, protože jsme si navzájem hned napoprvé málokdy rozuměli, ale o to větší legrace to byla. Seděli jsme všichni na zemi v tureckém sedu, nebo v kleče na nohou(sakra, neumim to popsat ani v češtině, pak se divim, že mi to dělá problém říct i v angličtině..). Prý je to tak v Japonsku zvykem. Ryu mi říkal, že u nich doma vůbec nemají židle. Ryu pochází z japonského města Sendai a Suina z Číny ze Shenzenu. Suina mi říkala, že se v dubnu pojede podívat do Prahy, bude to pro ni malý výlet. To je hustý, pro mě je Praha-Umea taková dálka, ale oproti Číně je to fakt kousíček. Suina chtěla napsat nějaká pěkná místa, která bych jí doporučila v Praze navštívit. Už se tam moc těší.  Dozvěděla jsem se, že v Číně je doprava sice levná, ale že Suina raději jezdí na kole, protože je všude moc lidí. Ryu nám vyprávěl o zemětřesení, které Sendai loni v březnu postihlo. Fukušima je prý vzdálená asi 200 kilometrů. Nám to připadalo blízko, ale pro Ryu to je prý hodně daleko. Pro mě je to jako cesta z Prahy do Brna..dřív mi to přišlo taky jako strašná dálka, ale teď jsem si už zvykla a cesta mi pokaždé rychle uteče.
          Taky jsme si navzájem říkali, jak se co řekne v japonštině, čínštině a češtině. Pak se k nám přidal i Christopher a bavili jsme se i o švédských výrazech. Ryu bude chodit na švédštinu pro začátečníky, já do pokročilých, škoda, že se nebudem vídat. Snad budou další společné buddy akce.

 Na hlavní párty, která se konala od půl desáté, jsem už nešla. I Ryu a Suina chtěli domů. Problém byl najít autobusovou zastávku. Oba mi pomohli ji hledat. Měla jsem to na kolej dost daleko, pěšky se mi jít nechtělo, asi bych dlouho bloudila, než bych našla tu správnou cestu. Natoupila jsem do pětky s tím, že u univerzity přestoupím na jedničku, či dvojku. Jaké zděšení bylo, když se dveře autobusu neotvíraly. A to jsem mačkala tlačítko STOP. Jenže marně. Asi na to musím myslet dřív. Ujela jsem další dvě zastávky, ptala se nějaké paní, ale ta mi vůbec nic neporadila. Vystoupila jsem tedy neznámo kde a doufala, že tam pojede nějaký spoj do Mariehem. Měla jsem kliku, jezdila tam jednička. Čekala jsem asi patnáct minut, chtěla jsem se svézt a být v teple. Lístek mi naštěstí platil ještě z předchozího autobusu, tak jsem se do deseti dostala domů.

Tuhle fotku jsem vyfotila na zastávce, když jsem zkoušela různé režimy na foťáku. Málem mi umrzly prsty na rukou, ale autobus nakonec přijel.

A ještě jedna fotka ze včerejška.. Chcete se projet na kole? Nejdřív si ho budete muset vyhrabat ;)

             

          

            

Teambuilding a předešlé dva dny

Hejsan!
         Tak jsem si založila kvůli svým badíkům facebook, abych věděla o všech akcích, které se budou konat. Dnes jsme měli Teambuilding Day. Společně jsme prošli šesti disciplínami a soutěžili s Buddy skupinou č. 11. Bylo to pořád nerozhodně, ale závod, při kterém jsme museli mít ve dvojici svázané nohy k sobě jsme na plné čáře vyhrály. Máme ve skupině rychlé Němky. Seznámila jsem se s dalšími čtyřmi lidmi, ale jejich jména si bohužel až na jednu výjimku nepamatuji. Ach jo, má paměť na jména. Nejvíc jsem se ale bavila zase s Číňankou, která se jmenuje Suina(?nevim, jak se to správně píše), a s Japoncem Ryuem. Chudák Ryu, při jedné aktivitě mě musel tahat na zádech, určitě jsem pro něj byla dost těžká. Nakonec to ale zvládnul a naše Buddy group 12 dokonce vyhrála. Porazili jsme dalších pět skupin a získali jsme tak pití a jídlo na večerní párty. Perfektní! Líbí se mi, jak se umí všichni tak radovat z vítězství, všichni šli do všech aktivit fakt s nadšením. Nejlepší bylo stanoviště "fíka", tam jsme dostali napít a najíst, prostě taková odpočinek. Fíka je pro Švédsko typické slovo, znamená to něco jako pauza, odpočinek apod. Běžně se říká jdem na fíku..
              Po dlouhé době mám fakt nacpaný žaludek, uvařila jsem si tu na koleji první velké jídlo- těstoviny se salámem a se žampiony. Zjistila jsem, že Nathana jsem už trochu četla dřív a že jsme ho ve škole dělali loni na literatuře. Takže to bude jednodušší.
           A ještě, co mi říkala Suina.. Prý bude vařit večer čínskou večeři, ale i pro další lidi.. kamarády. Má tu i kolo, sama si ho sestavila z částí, které našla někde u kolejí po minulých zahraničních studentech. Prý je rozbité, ale chce si ho sama spravit. Říkala jsem jí, že u nás v Čr jezdí na kole lidi především v létě, ale v zimě na sněhu potkat cyklistu je docela rarita. Tady je to ale úplně normální. Asi to chce cvik.

Ještě krátce o čtvrtku a o pátku, moc se toho nedělo. Ve čtvrtek jsem měla školu od rána až do patnácti. Taky jsem psala test ze švédštiny. Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude zkoušet člověk ze Slovenska. Eva je moc sympatická lektorka a na hodiny švédštiny se moc těším. Po škole jsem šla do města koupit internet. Chlápek v obchodě ze mě asi musel růst, když odpovídal mé stupidní dotazy, ale raději se zeptám, než abych to neuměla pak zprovoznit. Večer se mi net stejně nepodařilo nahodit, k tomu mě ještě začali všichni  bombardovat smskami, proč se neozývam. V pondělí hned ráno jsem se vydala opět do centra do obchodu i noťasem. Je to pěkná štreka.. tak 5 kilometrů tam, pak zas zpátky. Chtěla jsem se ještě podívat trochu po městě, zašla jsem do kostela a taky k řece. Řeka vypadá spíš jako louka, je zamrzlá, ani jsem se pořádně k ní neohrabala, všude je strašně moc sněhu. Když jsem přišla domů na kolej, byla jsem dost unavená. Ale taky šťastná, že mi internet funguje. Byla asi chyba v kontaktu sim karty v USB. Sedla jsem si k notebooku a do večera jsem se od něj nezvedla. První skajpování s mamkou a taťkou, a pak do hajan.

Je moc dobře, že si tu procvičím snad všechny tři jazyky ve srovnatelné míře. Se studenty z dalších zemí mluvím anglicky, se Švédy švédsko- anglicky(když je to něco krátkého, tak švédsky, když potřebuju něco víc popsat a vysvětlit, tak anglicky). Ve škole mluvím a poslouchám zas jen němčinu. A příští týden se mi k tomu přidá ještě ta švédština.

Takhle vypadá fíka u Anderse a Gunilly :)

       

Nové tváře

              Ještě před začátkem školy jsem se chtěla podívat na internet, a tak jsem vstala o něco dřív. Než jsem ale došla do kampusu, stačila jsem se ztratit. Veškerý čas navíc jsem tedy strávila hledáním své univerzity.  Na hodinu jsem ale přišla včas. Jako první jsme měli literaturu, bavili jsme se o tom, co je to kultura a rozebírali báseň od Rilkeho. Líbilo se mi, že jsme jen pasivně neposlouchali, ale že jsme vlastně všichni dostali ke slovu.  Já tedy zas tak aktivní v rozhovorech nebyla, snažila jsem se co nejvíc porozumět všemu, co bylo řečeno.  I to považuju za malý úspěch.  Následovala jazykověda. Tam jsem se tedy moc nechytala. Ne, že bych nevěděla, o čem je řeč, spoustu věcí jsem už znala, ale naše lektorka mluvila hodně rychle, byl problém všechno pochytit.  Nejaktivnější je v naší skupině jedna Němka,  ta mluví taky dost rychle, ale už se víc chytam. Jak hodina pokročila, bylo to s porozuměním horší a horší. Nakonec jsem poprosila naši lektorku, jestli by mohla mluvit trochu pomaleji. Pak už to šlo. Jedna lekce tu trvá hodinu a tři čtvrtě, což je pro mě nezvyk takhle dlouho sedět a dávat pozor.
           Co mi tu připadá dost zvláštní, je to, že se normálně všem tyká. Ve švédštině je vykání neobvyklé, všem se říká du.  Jenže v němčině říkají všichni ostatní taky du. Kdyby u nás někdo řekl profesorovi, dospělému, cizímu člověku, ty… bylo by to barbarské. Tady ale ne. Eva mi napsala, abych jí tykala, tak se to snažím naučit. Pak až budu ale psát učitelům z Masarykovy univerzity, musím dávat pozor, abych jim taky netykla.
          Po škole jsem zašla nakoupit do supermarketu, vzala jsem nějaké čínské polívky, chleba a marmeládu. Ten chleba je dobrý, ale má sladkou chuť. Na koleji jsem si v obřím hrnci uvařila vodu, rozdělila to do termosky a do té polívky. Bohužel tu není rychlovarná konvice, ale naštěstí se to na plotně rychle uvaří. Jsem tak ráda, že jsem si vzala s sebou z Čech termosku. Nic jiného tu kromě čaje moc nepiju. Čaj zahřeje.
          Najedla jsem se ve společné jídelně  a poznala jsem tam jednu dívku ze Stockholmu. Pak jsem se ještě seznámila s Chockem, klukem z Indonésie. Hned mi řekli, že tu taky bydlí Michael. Netušila jsem kde, tak hned za ním zašli, ať se seznámíme. Ostatní netušili, že se už známe z předešlého dne a z letadla. Pozdravili jsme se jak staří známí. Byl na odchodu s Chockem na univerzitu. Začínal tam nějaký program pro zahraniční studenty. Tak jsem na sebe navlékla bundu a přidala se k nim.  Jak jsme šli všichni tři vedle sebe, tak kolem nás šminkali cyklisti řítící se sněhem za svým cílem. Chock je tu jen do března, zapomněla jsem, co že to studuje. V životě prý u nich v Indonésii nesněžilo. Cesta do Umea mu trvala dva dny. Wow!
           Dorazili jsme akorát na přednášku o IKSU, největším sportovním centru tady na severu. Je tu pestrá nabídka různých aktivit, těším se, až si půjdem s Michaelem zaplavat. Zatím mě ale patřičně unavuje chození po městě, na kolej, do školy apod. . Snad brzo získám kondici. Po přednášce jsme měli na chodbě k dispozici občerstvení, bylo ho tam fakt hafo, tortily, chlebíčky a limonáda. Myslím, že jsme nebyli s Michaelem jediní, komu to moc chutnalo. Taky jsme si dvakrát přidali. Přeci to tam na stole nenecháme?  :) Mezi hrami ve sněhu a jídlem byla krátká pauza, dala jsem se do řeči s jednou Švédkou, pak se k nám přidal jeden kluk. Jaké překvapení pro mě bylo, když mi řekl, že je z ČR. Prý jsme tu celkem čtyři, tři kluci přes Erasmus z Karlovy univerzity z Prahy a já jako freemover z Brna. Mazec.  Sdělili jsme si své první dojmy ze Švédska a Petr mi prozradil, že sem s kamarádem jeli autem.  Prý se střídali. Jsou fakt borci. Mohli si tak vzít aspoň víc věcí. Prý chtějí pak po škole ještě Švédsko trochu procestovat. To chápu, že si brali auto,  doprava je tu dost drahá.
          Od sedmi se konaly hry ve sněhu. Zjsitila jsem, že jsem v Buddy skupině č. 12. .Je nás tam fakt hodně, jsem tam s tím posledním, čtvrtým Čechem, kterého jsem dosud nestačila poznat. Jeho jméno mi teď naneštěstí bohužel vypadlo.  Hned první aktivita byly závody na bobech. Do dvojice jsem dostala maličkou Číňanku.  Měla jsem strach, jestli mě utáhne, ale zvládla to.  Dozvěděla jsem se, že pochází z nějakého města nedaleko Hongkongu a studuje fyziku. Zbývajících pět disciplín jsem se bavila převážně jen s ní, byla moc milá. Při poslední disciplíně (sněhové ragby) jsem jí držela brýle.  Ale předbíhám. Následovala hra s ocasy. Navzájem jsme si je měli krást, kdo měl nejvíc, vyhrál. Pro mě to bylo dost těžké, neznala jsem skoro vůbec lidi ze své skupiny, a tak jsem se spíš snažila bránit ten svůj.  Legrační byla třetí disciplína, kde jsme se měli desetkrát otočit v předklonu kolem baseballové pálky, a pak běžet za svým týmem. Spousta lidí se motala tak, že rovnou padla do sněhu. Taky jsem se málem neudržela na nohách.  Pak jsme hráli fotbal. Ještě nikdy jsem nehrála fotbal zabořená ve sněhu. Bylo umění se vůbec do toho míče strefit. Ale bavilo mě to.  Pátá disciplína byla o postřehu a rychlosti. Kdo sebral šátek a utekl zpátky do svého domečku, měl bod. Tuhle hru znám z Mořského koníka, hráli jsme ji na pláži s tenisákem.  Nikdy by mě nenapadlo, že se dá hrát taky ve sněhu.. Ale proč ne? Jako poslední byly ragby, těch jsem se ale už neúčastnila, neměla jsem zas tak dobré oblečení a když jsem viděla, že se většina lidí válí ve sněhu, raději jsem fandila. Všechny tyhle aktivity jsme podnikali v areálu univerzity přímo uprostřed kampusu.
            Chtěla jsem se ještě sejít s Michaelem ohledně internetu, ale bohužel jsem ho v tom mumraji lidí neviděla. A tak jsem šla na kolej sama. Byla mi už docela zima. Jak moc jsem se těšila do postele. Přikrývky nejsou zas tak teplé, ale mé termotriko je jako topení. Stačí si ho vzít jen na chvíli a už jsem zahřátá.

Tady teď bydlím.

 

Jazyková škola naproti..

 

A touhle cestou chodím do školy.

První den v nové škole, první noc v novém bytě

           Když jsem se probudila, byla ještě dost tma. Budík jsem si totiž nařídila na osmou, chtěla jsem být v kanceláři YMCY co nejdřív, aby mi to ubytování někdo náhodou nevyfoukl před nosem.  Anders mi popřál ve dveřích hodně štěstí. Slečna na recepci mě přivedla k jednomu pánovi. Když mi řekl, že mi může pomoci, že mají volný pokoj, spadlo ze mě skoro všechno napětí. Tak moc jsem si oddechla!!!!! Vyplnili jsme společně údaje, občas jsme mu vyťukala něco na klávesnici.. A pak… předal mi klíčky od pokoje a papíry s mapou a adresou…. To byl pocit :) Bydlím v Mariehemsvägen 2G(kdybyste mi chtěli třeba poslat dopis :) )
           Pospíchala jsem do školy, v 10.15 jsme měli mít první hodinu. Přišla jsem do třídy a ještě tam nikdo nebyl. Jen má učitelka, předtstavila se mi, sedla jsem si a čekali jsme na ostatní. Jsem v šoku. Celkově chodíme do kurzu Tyska B čtyři. Ano čtyři!!! Ostatní mluví německy úplně profesionálně. Není divu, vždyť pocházejí z německy mluvících zemí. Je tam jen jedna Švédska, které v Německu ale žila. Pak tam s námi taky chodí praktikantka z Innsbrucku.  Tam mi připadá ze všech nejsympatičtější. A hodně mi připomíná chováním Annu z Poznaně(z workampu). Celkově nás budou učit tři učitelky, z toho dvě rodilé mluvčí z DAAD. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že je nás tam tak málo.! Krátce jsme se přestavili, pak jsme dostali informace ohledně kurzů, jak budou rozděleny a tak… Všichni se divili, že nemám své identifikační švédské číslo. Mám jen provizorní, to ale platí jen pro univerzitu. No později jsem zjistila, že v tom zdaleka nejsem sama. Důležitější je mít vlastní e-mail na Umea universitetet. Další hodinu jsme měli literaturu. Budeme brát mně již známé autory, pro učitele je trochu jiný program, mají navíc ještě dětskou literaturu, Zeptala jsem se, jestli bych ji mohla mít taky, i když nechci být učitelkou. Dětská německá literatura mě totiž velmi zajímá. Myslím, že to půjde. Hned jsme dostali první úkol- přečíst Nathana der Weise. Snad to nebude moc těžké a snad to zvládnu.
            Odpoledne jsem zašla ještě na internet do International Office a k obědu jsem si dala jogurt. Dohodla jsem si taky test ze švédtiny. Musím totiž prokázat patřičné znalosti, pak budu moci chodit do pokročilejších kurzů. Jaké překvapení mě v kanceláři švédských učitelů čekalo!  Začala jsem mluvit anglicky..pak se mě ale mladá lektorka zeptala, odkud jsem. Když jsem řekla, že z České republiky, řekla, že můžem mluvit klidně po slovensky. To bylo pro mě překvapení. Zjistila jsem, že Eva je tu už sedmým rokem, prý jezdí domů na Slovensko tak jednou za rok, tady na severu se jí líbí. Dělá tu lektorku švédské jazyka. Je příjemné potkat někoho z našeho kraje. Musím říct, že to ale pro nás bylo zpočátku obtížné mluvit svým rodným jazykem.. fakt jsme byly obě dvě chvíli mimo :) Domluvily jsme se, že mi ještě napíše. A  pak už jsem šla domů na Hemvägen. Tam nikdo nebyl. Sbalila jsem si tedy věci a čekala na Anderse a Gunillu. Chtěla jsem se s nimi osobně rozloučit a poděkovat jim. Přišli docela pozdě a ještě další tři hodiny trvalo, než jsme vyrazili. Zmeškala jsem tedy úvodní Buddy programme. Nevadí. Měla jsem to luxusní, Anders mě vzal do Mariehem autem. Abych se nemusela tahat se svým kufrem pěšky po tom sněhu. Jsou to fakt moc hodní lidé, jsme jim nesmírně vděčná za to, jak mě přijali. Společně jsme povečeřeli-tresku, omáčku a brambory. Zvláštní, že uvařili tak málo brambor. Skoro vůbec je nejedí. Nevím proč.  Bavili jsme se o polární záři. Tady v Umea je vidět taky, nejlépe ale za městem. Tenhle týden má být středně silná. Nejlíp je ale vidět ještě víc na severu. Anders vzal atlas a ukazoval mi, kde všude byl.. nejsevernější místo Švédska, kde byl. Říkal, že mají s Gunillou chatu na Ölandu. Prý tam jezdí každé léto. Wow! Jak romantické.
                Ještě bych vám chtěla říct něco víc o lidech, u kterých jsem první dva dny bydlela. Anders je povoláním dětský psycholog a Gunilla pracovala na univerzitě tady v Umea jako poradkyně pro studenty s dyslexií. Teď jsou oba v důchodu, Gunilla má řecké předky a má sedm vnoučat. Anders má dva syny, ale žádné vnouče, synům je prý 23 a 27. Oba dost cestovali. Anders byl dokonce i v Praze a Olomouci. Jinak mi ještě říkal, že navštívili Čínu, Ameriku, nějakou hodně exotickou zemi v Africe..to už jsem zapomněla.. prostě fůru míst.  Prý mají raději poznávání cizí kultury než relax u moře. Taky bych chtěla se svým mužem takhle cestovat.
                  S Gunillou jsem se rozloučila už doma a Anders mě dovezl až na kolej.  Další věc, se kterou mi velmi VELMI pomohli, bylo povlečení a deka s polštářem. Ty mi půjčili na celých pět měsíců. Připadala jsem si jako ve snu.  Když jsme našli můj pokoj a byl čas na rozloučení, nebyla jsem schopná ze sebe vydat víc než pouhé tack. Jejich medvědí objetí a slova, že se na ně můžu obrátit, kdykoliv budu mít nějaký problém, mi dodaly tady ve Švédsku větší pocit jistoty.

To jsou mí zachránci..

Navždy ztracená :)

       V pondělí jsem vstala asi v půl deváté a společně s Andersem a Gunillou jsme se nasnídali. Měli jsme pro Švédsko typický opékaný chléb s máslem, marmeládou a sýrem.  Vzala jsem si jen chléb s marmeládou, divili se, že nejím slané a sladké dohromady, prý si na to ale taky po čase zvyknu.

                 Za hoďku jsem vyrazila ven a mým prvním cílem bylo Bostaden. Tam jsem ale nepochodila, řekli, že se vše vyřizuje přes internet, že mi nemůžou pomoci.  Vydala jsem se tedy do školy, orientovat se podle mapy ve sněhové vánici..  když všude kolem vás jsou hromady sněhu a cedule s názvy ulic jsou vesměs zaváté, je dost adrenalin.  Nakonec jsem se ale s jednou pomocí dostala do budovy, kde sídlí International Housing office. Tam mě přivítal chlapík, s kterým jsem si už dříve psala maily. Bohužel mi řekl, že mi nemůže nic zaručit, že momentálně nemá volný pokoj.  Naštěstí jsem aspoň našla jednu dobrou věc.. a to volně dostupný internet hned ve stejné budově.  Tak jsem si sedla a chvíli si četla zprávy a odpočívala. Ve dvě začínal program pro zahraniční studenty v Humanisthuset.  Přivítali nás na univerzitě a vysvětlili nám švédský systém školství. Je úplně jiný než u nás. Ve Švédsku se studuje předmět po předmětu, takže budeme dostávat postupně papíry se známkami a potvrzením, že jsme to absolvovali.  V půlce přišel ten český kluk z letadla. Jmenuje se Michael.  O přestávce jsme si sdělovali dojmy a on mi poradil, kde mi dají na devadesát procent ubytování. Ať jdu na Emergency housing office. Já jsem o této možnosti už věděla, jenže jsem to pochopila tak, že mám tuhle možnost využít,  až bude opravdu nejhůř. Ale on mi radil ať to zkusím, že prý holky berou ještě radši. Po přestávce jsme si sedli dozadu, mluvilo se tentokrát o knihovně. Bylo to pro nás už dlouhé,  už jsem moc  ani nebyla schopná vnímat anglicky. Michal mě pořád přemlouval, ať si s ním zahraju piškvorky.  Tak jsme dali jednu hru, dokonce mi jednou poradil. Piškvorky jsou prý o tom někoho přelstít, neplatí, když to někdo přehlédne.  Stejně jsem ale prohrála.


                     Na té informační schůzce jsem nebyla až do konce. Chtěla jsem ještě ten den zajít do YMCY, abych měla jisté to ubytování. Bohužel než jsem to našla, bylo po páté a měli zavřeno.  Musela jsem ještě do centra, měla jsem tam dohodnutý sraz s jedním člověkem kvůli ubytování. Měla jsem se jít podívat na pokoj. Čekala jsem před infocentrem pro turisty, ale nikdo nepřicházel. Mrzlo, až praštilo. Sledovala jsem hodiny na mobilu, chodila sem a tam, abych se zahřála, v 18.17 jsem to vzdala. Vydala jsem se domů ke svým zachráncům na Hemvägen.  Přešla jsem železniční přejezd dřív než ráno, myslela jsem si, že cesta je mi jasná. Jenže ouha.. Ztratila jsem se. A to úplně.  Mapu už jsem měla docela rozmočenou a nikde nikdo. Jen zasněžené domečky, světla v oknech a podivně svítící obloha.  Musím říct, že mi trvalo asi čtyřicet minut, než jsem se z těch ulic vymotala. Baráky tu vypadají všechny dost podobně, hezky, malebně,  švédsky..ale hodně člověka matou.  Napůl jsem si užívala té noční atmosféry, napůl se už těšila do tepla. Dost přituhlo. Když ale člověk jde, tak se dost zahřeje. Když jsem dorazila konečně domů,  Anders mi uvařil čaj a prý mi dají i večeři.  Já jsem měla koupené něco svého, ale tak nechtělo se mi odmítat. Kdo ví, kdy se zas najím pořádného jídla. Dostala jsem šťouchané brambory s nějakým kořením, jehněčím a výbornou omáčkou. Ta chuť nejde ani popsat, to se musí vyzkoušet naživo! Nikdy jsem snad ani jehněčí maso nejedla. Pak mi dovolili, abych se s nimi dívala na televizi. Nejdřív dávali pořad o vaření, pak vyhlašování nejlepších švédských filmů, herců apod. . Uváděla to taková děsně nesympatická ženská. Připadala mi jak z nějakých amerických filmů. A každou chvíli měnila šaty. Získala jsem dobré tipy na švédské filmy, těším se, až si je stahnu, Ani jeden jsem neznala.. taktéž švédští herci mi vůbec nic neříkali. Gunilla mi ale občas něco o někom řekla, abych byla trochu v obraze.

A dál? Co dál? Šla jsem spát na své nafukovací lůžko, tentokrát jsem hned tak rychle neusnula. Všimnula jsem si tu noc taky, že obloha dost jasně září.. když se do toho přidají ta světla z okolních domků a pouličního osvětlení, je to docela síla. Jak zvláštní.. když se probudím, je šero, obloha bílá, když  je noc, je snad ještě větší světlo než za dne.

P.S.  Michal chtěl za svou radu s ubytováním nějakou odměnu. Domluvili jsme se, že spolu budeme chodit plavat. On je ale blázen, chce chodit každý den.  Tak sportovní a majetná zas nejsem. Uvidíme, kolik to bude stát.

Trochu jsem experimentovala s foťákem, musím se naučit fotit ve tmě. Dosud jsem měla problém nastavit ten správný režim, ale Švédsko mě snad naučí. Když je tu tak dlouho tma.. Tohle je výhled z okna v pracovně Anderse, kde jsem spala. Z tepla se na to hezky kouká.

Välkommen!

               Zdravím vás, moji milí. Konečně jsem našla stálejší ubytování a s ním i čas na to, abych vás informovala, jak se mi tu daří a co mě tu potkalo.  Děkuju všem za povzbuzující  esemesky, moc mi pomáhají.  Některé si čtu tak často, že je umím už i nazpaměť.  Díky.

                Začnu nedělí, protože ta byla pro mě svým způsobem nejvíc zlomová. Do té doby jsem měla náladu na houpačce, chvíli se do Švédska těšila, chvíli vůbec.  V neděli jsem sháněla poslední věci a jak jsem tak byla ve víru našeho sídliště,  rozhodla jsem se zajít ke kadeřníkovi, aby mi zastřihnul konečky vlasů. Prostě nic neobvyklého.  Jenže výsledek dopadl úplně jinak, než jsem si představovala. Než jsem se stačila vzpamatovat, vlasy mi zkrátili o patnáct až dvacet centimetrů, navíc je mám nepravidelně sestříhané, což fakt nesnáším..  Prostě úděsné,  dosud jsem se ještě se svým novým účesem nesmířila, vůbec se sama sobě nelíbím.  Doma mi pak připadala nějaká Umea oproti mým vlasům daleko méně zásadní událost. A pak jsem si uvědomila, jak strašně ráda odjíždím, že mě nikdo neuvidí  takhle ostřihanou.. a pořád doufám, že mi do června vlasy dorostou. K tomu kadeřníkovi už fakt nikdy nejdu!
                Odjezd z domova byl dost hektický. Mamce se ale podařilo vyjet tak, abychom stihli bus na letiště, jak jsme si původně naplánovaly.  A vyplatilo se to. Můj kufr totiž vážil něco přes dvacet pět kilo. Takže jsme ho museli otevřít a asi dvě a půl kila věcí vyndat. To se mi ještě nikdy nestalo. Ale dalo se to předpokládat. Rozloučila jsem se s mamkou a hurá do letadla. Do Copnehagenu to trvalo asi hoďku a čtvrt, překvapilo mě, jak malým letadélkem jsme letěli. Škoda, že jsem si ho nevyfotila, ale byla už tma. To letadlo mělo jen na každé straně dvě místa, tipuju, že celkově bylo tak pro padesát šedesát pasažérů. Mělo velké vrtule a spousta sedaček byla neobsazených. Ani v jednom letadle, ve kterých jsem v neděli letěla, mi nenabídli nic zdarma k občerstvení.  To byla pro mě taky novinka, vždycky jsem byla na něco malého zvyklá. V Dánsku to mají na letišti dobře značené, navazující spoj jsem bez problémů našla. Jenže letadlo do Stockholmu mělo  asi půl hodinu zpoždění.  Oproti předešlému letadlu, byl tohle velký kolos.. tak pro sto osmdesát lidí. V Kodani mi připadalo, že bylo hodně mokro, spousta domků vyloženě plavala na vodě.. buď jsou na to zvyklí, nebo tam mají povodně asi?? Ve Stockholmu nás už přivítal sníh. Dorazila jsem tam cca v 19.45. Letadlo do Umea odlétalo ve 20.30, jenže.. když jsem se podívala na informační tabuli, nikde jsem svůj let a toto město neviděla. Co teď?
                Vydala jsem se hledat někoho, kdo by mi poradil. Dozvěděla jsem se, že to letí z jiného terminálu.  Ptala jsem se asi třech lidí, kteří mě postupně odnavigovali někam..jenže  jsem  se asi dvakrát vynořila na stejném místě. Když jsem konečně našla ten  správný terminál,  musela jsem znova projít bezpečnostní kontrolou. Takže všechny věci znovu vyndat, notebook, bundy.. jenže  to nebyl  ještě konec mého maratonu. Na jedné tabuli jsem viděla, že do Umea to jede z Gate 32, tak jsem samozřejmě hledala příšlušné číslo..už jsem byla u 31.. jenže 32 nikde. Prošla jsem nějakými dveřmi, zpátky to nešlo.. a ouha.. zas jsem byla uprostřed terminálu. Nezbývalo nic jiného než zajít za chlapíkem, co kontroloval letenky. Vysvětlila jsem mu, že Gate 32 jsem nemohla najít..  On mi odpověděl, že to je přece číslo 42. Aha. Tak mi nezbývalo nic jiného než projít znova bezpečnostní kontrolou..podívala jsem se opět na tu tabuli, tam stálo Umea Gate32.  Takže tam měli chybu pni. Šla jsem hledat tu 42, jak mi poradil. Naštěstí jsem dorazila konečně ke správnému vchodu. Letadlo mi neuletělo, ale myslím, že jsem byla mezi posledními, kdo do něj nastoupil. Byla jsem tak ráda, že jsem ho stihla, mohla jsem si přádně oddechnout. Do Umea to trvalo necelou hoďku.

                                Už při nástupu si mě tak prohlížel jeden kluk. Co asi může chtít? Občas se na mě podíval..při výstupu mi zaklepal na rameno a prý jestli nejsem z ČR. No jasně, že jo.! Dozvěděla jsem se, že letí studovat taky na univerzitu v Umea a že taky nemá ubytování. To už jsme ale vcházeli do haly a hned mě zde oslovil Anders, Švéd, kterého jsem oslovila přes Couchsurfing. Měla jsem u něj domluvené ubytování.  Druhý kámen mi spadl ze srdce, opravdu mě tam čekal. Ten kluk se Anderse taky ptal, jestli by ho ubytoval. Ale ne, měli doma málo místa, a tak mohli přijmout jen mě. Rychle jsme si vyměnili telefonní čísla a já mu popřála hodně štěstí v hledání ubytování. Anders mi pomohl s kufrem a odvezl mě autem z letiště domů na Hemvägen.  Myslela jsem, že pojedeme autobusem, ale ten prý jezdí v noci velmi špatně.  Anders mi dopřál menší okružní jízdu po městě, všude ležely hromady sněhu, z domečků se kouřilo a  na všem byla velká vrstva sněhu. A světýlka. Anders bydlí v zeleném domě v posledním patře. Představil mi svou manželku Gunillu. Ukázal mi svou pracovnu a nafukovací postel, na které jsem spala. Provedl mě celým bytem, a pak jsme společně posvačili. Švédi tomu říkají fíka. Měla jsem jejich typický opékaný chléb s máslem a se sýrem.. Mmmmmm..přišlo mi to k chuti po těch sedmi hodinách, co jsem nic nejedla a nepila.  Napsala jsem ještě uklidňující smsky domů a rychle spát. Byla jsem  hodně unavená, a tak jsem usnula za chvilinku.

Pracovna, mé přechodné útočiště.