Filmový večer, kanelbulle a má úžasná seminárka..

Hejsan!
         Zase se vám hlásím ze svého místa tady v pokoji. Ukusuju z právě koupené kanelbulle, k tomu kakao a užívám si té malé únavy po jízdě na kole. Od rána až do čtyř jsem psala seminárku, byla jsem odhodlaná to dopsat až do konce, ani jsem si nevšimla, že jsem se zapomněla částečně převléknout z pyžama do svého domácího oblečení. Jelikož chodím uvnitř nabalená ještě v mikině, tak to ani nikdo nezpozoroval. K obědu jsme si uvařila vepřovou konzervu z Čech a k tomu českou rýži. Mňam. Pak mi ještě zbyl kotel polívky, tak ten jsem taky snědla. Je to super pocit, když dopíšete poslední slovo své seminárky. Chtěla jsem se nějak protahnout, a tak jsem vyrazila na nákup do Willi:su. Cestou jsme se náhodou potkali s Mattisem, jel zrovna ze skateparku. Nevěděla jsem, že jezdí na skateboardu. Zítra podnikneme společně ještě s Judith a Tanjou a možná tím Francouzem výlet do Skulptur parku. Snad bude sluníčko jako dneska.  Ve Willi:su jsem koupila samé lahodné věci: hroznové víno, dva pomeranče, sušenky, chipsy a švédskou limonádu Trocadero. Po tomhle se mi už stýskalo. Tady v ICE mají tyhle potraviny hodně drahé. Teď si užívám těch dobrot a těším se na psaní blogu a na čtení knížky o polárních výpravách. Ani bych nevěřila, jak málo mi tady stačí ke spokojenosti.V Čechách je pro mě třeba taková limonáda a ovoce běžná věc, ale tady tomu tak není.
               A co vy? Doufám, že se mi v Čechách tím horkem neroztečete ;-) Včera jsem kromě psaní seminárky taky jela do centra opět na filmový festival. Ten páteční drsný program mě neodradil. Udělala jsem dobře, tentokrát se mi líbilo hodně filmů. Zhlédla jsem jich asi dvacet sedm, nejvíc se mi asi líbily lotyšské. Je vidět, že mají Lotyši svůj vlastní smysl pro humor. Spousta situací mi připadala smutná i legrační zároveň. Taky tam promítali blok německých filmů. Většinou tomu bylo dobře rozumět, tak jsem ani nemusela číst titulky v angličtině. Němci to mají tak půl napůl. Občas takové přemýšlecí, trošku pesimistické, občas hodně ujeté.. prostě crazy! Jeden film, který nám pouštěli, vytvořili Slováci. Ten se fakt hodně líbil, seděla jsem vedle Loika(známe se z Laponska) a jednoho kluka z Rumunska. Vždycky jsme si řekli, jak nás ten film bavil. Z toho slovenského byli nadšení. A já vlastně taky. Sice jsem moc nepochopila konec, ale ten nápad.. ten byl prostě originální. Když to celkově zhodnotím, tak nejhorší jsou pro mě prostě ty skandinávské filmy. Je to většinou depresivní, o umírání apod., je to dáno určitě tím prostředím.

     Vyprávět o všech filmech je nad mé síly. Ale určitě se podívejte na tenhle. U mě vyhrál.

Dalších několik filmů, které jsem našla a měly něco do sebe, najdete tady:
Lotyšsko
U tohoto filmu se mi líbil spád, rychlost a styl těch malůvek
http://vimeo.com/12267205

Trochu ztřeštěné, ale pěkná barevná podívaná
http://vimeo.com/15051566

Není práce jako práce.. Ten hlavní hrdina je hezky ošklivej :)
http://www.youtube.com/watch?v=piaAiiTdYqU

Bohužel jsem našla jen trailer.. tam se mi líbila slavnostní atmosféra, vznešenost a naopak překvapující chování všech postav v závěru.
http://www.youtube.com/watch?v=7qvZO8_PtGo&feature=player_embedded

Slovensko(taky jen trailer), suprová hudba
http://www.youtube.com/watch?v=4Z390oGx85o

Německo
s úžasným komentářem vypravěče
http://filmwithinafilm.com/?p=445

Zajímavý vzhled postav, sklerotická babička a tačící sporák :)  .. jen trailer
http://vimeo.com/23523337

Aneb co se může stát, když vás omrzí vás drahý/á..
http://blog.trikk17.com/animation/12-jahre-daniel-nocke/


Ráda si přečtu vaše komentáře.
Zatím čau =)

Příběhy

Ahoj,
    zdravím, teď bych chtěla napsat zase "normální" článek o událostech z posledních dní. Ono se toho zas až tak moc nedělo, ale přeci jen.. Ve čtvrtek jsme měli poslední hodinu švédštiny, přespříští týden budeme mít ústní prezentace a to je všechno. Včera jsme psali velký test z gramatiky a porozumění textu. Ve středu a ve čtvrtek jsem se tedy připravovala na švédštinu. Včera už jsem to moc neřešila, napsala jsem si do deníku obsah knížky Vargen, o které vám chci trochu povyprávět.
                     V knížce vystupují dva vlci- jeden starý a statný, druhý mladý a nezkušený. Oba mají hlad, a proto se pokusí napadnout koně. Jenže je spatří sedláci, a tak vlci musí prchnout. Sedláci se na vlky domluví, chtějí je chytit a zabít. Udělají rojnici, vlky obklíčí, jednomu se podaří nějak utéct, ale druhý-ten starší je zastřelen. Ten, který utekl, má kulku v zadní noze. Utíká před lidmi daleko, předaleko. Pak si lehne pod smrk, líže si rány a vyje, snaží se přivolat pomoc. Nemůže se postavit, nemůže lovit, možná zemře. Naštěstí mu odpoví vytím jiný vlk. Nebo spíš vlčice. Ta si k němu lehne a ráno mu přinese v hubě králíka. Stará se o něj a za pár týdnů je vlkovi lépe. Od té doby chodí oba dva po lese společně, společně loví a taky společně hledají úkryt pro svá mláďata. Když se vlčici mladí vlci narodí, nepustí k sobě nikoho, ani taťku vlka. Vlk je už zdravý a nyní chodí on lovit pro vlčici králíky. Za pár týdnů, když vlčata trochu vyrostou, přestěhuje je vlčice výš do hor na bezpečnější místo. Vlka to poděsí, ale naštěstí svoji rodinku najde.

                   
              Včera a dnes tu máme v Umea sluníčko. Sníh pomalu, ale jistě mizí a já už chodím ve své modré bundě. Taky jsem si vzala podruhé, co tu jsem, tenisky. Alergii jsem se tu nakonec nevyhnula, oči mě pálí a každou chvíli smrkám, ale tentokrát jsem to uvítala docela s radostí. Možná za to můžou břízy, kterých je tu na severu požehnaně.  Rozhodla jsem se toho pěkného počasí využít a na test ze švédštiny jsem vyrazila o dvě hodiny dřív. Zahajila jsem svoji "Kyrkotour".  Chtěla bych navštívit všechny kostely v Umea. Je jich tu asi patnáct, ale když si to rozdělím do čtyř výletů, mělo by to stačit.

Tohle je kostel u nás v Mariehem hned za ICOU. Kostel si představuju spíš jinak, ale tady v Umea je jich podobného rázu spousta.

Tak to vypadá, když taje sníh.. Celkem mě překvapilo, kolik vody tu najednou je.

I v lese je mokro :)

Tahle vypadá Ålidhems kyrkan. Hezky to tam uvnitř vonělo dřevem.

 A tohle je zas Carlskyrkan.

Uvnitř to vypadalo nově, čistě a prostě. Abych pravdu řekla, mám raději starší kostely. Takové ty, co vidíte v každé vesnici, se špičatou věží, starodávnými obrazy a výzdobou. Na druhé straně je ale dobře, že se pořád staví nové kostely a že víra v Boha na spoustě míst stále přetrvává a přenáší se ze starší generace na mladší.

       Procházela jsem se po Carlshemu a skoro jsem zapomněla na test. Naštěstí jsem měla kolo, a tak jsem v Östra Pavilonu byla za deset minut. Po testu jsem jela na kolej, následovalo skajpování s makou a malá večeře. V sedm jsme měli sraz s Mattisem a jeho kamarádem před ICOU. Šli jsme na Umeå International Short Film Festival. Ani nám nevadilo jít pěšky, bylo krásně, sluníčko občas vykukovalo mezi mraky.  Vyprávěla jsem jim trochu o Stockholmu, Mattis povídal zas o tom, jak se měl doma v Rize. Každý jsme taky říkali, jak se slaví v naší zemi Velikonoce. Ten Mattisův kamarád je z Francie, povídal, že hledají vajíčka na zahradě stejně jako v Německu. V Lotyšsku se zas pořádají vajíčkové zápasy, kdo má nejsilnější skořápku, která nepraskne, ten vyhrál. Nad naší pomlázkou se divili, nikdo tu nechápe, že holky se nechávají šlehat dobrovolně =)
                  Na festival jsme všichni tři přišli s výbornou náladou, když jsme se vraceli domů, bylo to naopak děsné. Jeden film nám totiž hodně zahrál na city. Asi jím začnu, protože to nepříjemné chci mít rychle z krku. Jako čtvrtý v pořadí nám promítali dásnko-švédský film Nothing Can Touch Me. Já jsme viděla vlastně jen asi deset minut, pak jsem zavřela oči. Už jenom těch deset minut mě stačilo vyděsit natolik, že jsem měla trochu strach, jestli vůbec tu noc usnu. Už jenom slyšet ty zvuky bylo otřesné, něčemu jsem bohužel i rozuměla, protože dánština je hodně podobná švédštině. Film byl vlastně dost podobný tomu, co se stalo loni v Oslu. Všechno to bylo z pohledu jedné dívky, která se s útočníkem setkala na záchodcích, ukryla se do jendé z kabinek, on si právě na těch toaletách vyměňoval náboje, spatřil ji, ale jako zázrakem ji nechal žít a odešel.  Když vyšla z toalet, ve škole bylo už všude ticho. Když se před školou setkala se spolužáky, kteří masakr přežili, vydali se společně do útočníkova domu. Tady už raději skončím, nechce se mi o tom dál psát. Tenhle film vyvolal velké ohlasy i u diváků, bylo slyšet, že to fakt spousta lidí hodně prožívala.
                Jako pátý film nám mohli pustit něco optimističtějšího, ale v zásadě The Egg nebylo tak špatné. Byla to fikce, po smrti se muž setkal na jedné jakoby přestupní stanici s jiným mužem v obýváku. Tam mu bylo vysvětleno, co se stalo.. že zemřel při autonehodě, společně vykročili rovnou z toho obýváku do lesa, ten les, celý ten svět patřil jim jen dvěma. Posadili se na kmen, povídali si a za chvíli ten zemřelý zmizel, reinkarnoval se.. Kdo ví, do koho.. Líbilo se mi celkem to téma, ale asi bych si představovala nějaký lepší konec, zajímalo by mě, co se stalo potom s tím mužem.. ale to by už asi nebyl krátký film.
                   Zhlédli jsme ještě video Everyday Thoughts o sprejování v Rusku, Dánsku a Švédsku. To mi připadalo nudné a celkově mi to nedávalo žádný smysl. Nejhezčí filmy pro mě byly ty první dva. Mr Curiosity and The Cat měl parádní myšlenku- o lidských snech, o tom, že nestačí jen snít, důležité je si své sny jednou splnit. Zajímavé animace, nehezká lysá kočka, ale fantasy filmy se mi prostě líbí. Asi by bylo dobré film zhlédnout ještě jednou, určitě bych ho ještě lépe pochopila. Poslední loutkový film The Girl and The Sirene se líbil asi spoustě lidem. S Mattisem jsme se shodli na tom, že udělat dobrý loutkový film, který by diváky zaujal, není nic lehkého. Ten příběh dívky, která přeprala sirénu a zachránila námořníky, byl dobře zpracovaný. Použili materiály jako sklo, kůže, dřevo.. Film se točil deset měsíců. Pták, kterého nosila dívka na hlavě, byl fakt vtipnej. Pomohl jí přemoci sirénu, vykloval jí oči. Hostinský, u kterého dívka pracovala, působil děsivě, místo ruky měl jakési kovové klepeto. Ničil jí hračky. Příběh měl dobrý konec, to není u skandinávských filmů tak časté. 
                   Pět filmů mi bohatě stačilo, po půl jedenácté jsme opustili Folketshus a vydali se směrem do Mariehem. Byla jsem ráda, že nejdu sama, že jsme mohli filmy s Mattisem a s tím Francouzem ještě během cesty probrat. Ani oni nebyli po tom čtvrtém filmu v nejlepší náladě. Jen jsem se jich zeptala na konec, ale nic víc jsem o tom vědět nechtěla. Oba si taky stěžovali na to, že pán, který filmy představoval i tvůrci těch filmů, mluvili ve švédštině a nikdo to moc nepřekládal. Přitom bylo jasné, že umí anglicky. Nejméně polovina diváků byla určitě z ciziny. Mně to zas tak nevadilo, já jsme jim celkem rozuměla, ale chápu jejich rozhořčení. Vlastně jsem se ale zas tolik informací nedozvěděla. Všichni hlavně děkovali a děkovali.. prostě jak je ve Švédsku dobrým zvykem.. díky za díky.
                    Cestou zpátky na kolej jsme potkaly dvě kočky. Huňaté, ocasaté, přítulné, přišly jak na zavolanou. To je přesně to, co jsem potřebovala. S tím Francouzem jsme je hladili a nemohli jsme se od nich odtrhnout. Ten Francouz povídal, že mu tu ve Švédsku taky chybí jeho kočka. Mattis stál opodál, cizí zvířata prý raději nehladí. Tyhle kočky ale byly pěkně vypasené, krásnou srst měly, bylo vidět, že mají páníčka. A tak jsme si užívali toho nenadálého přívalu kočičí lásky. Když jsem se s Mattisem a jeho kamarádem loučila, strach, který ve mně vyvolat ten film, celkem opadl. Kočky jsou dobré léčitelky. Ostatně i Miachel říkal, jak má rád svého kocoura, že je dobrý uklidňovák, když se na něj podívá, řekne si, co blázní, vždyť přece klídek pohoda.. není co řešit :)

Na závěr ještě nějaké pozitivní fotky.

 Jaro přichází i sem do Umea (snad )

Jeden dům jako druhý, na milimetry stejně daleko od sebe..(Carlshem)

Čokoláda od Mattise z Lotyšska :)

Válečná loď a sraz u ptáka

           V pátek jsme se probudily po osmé, uvařily jsme si do termosky čaj a připravily si ve společné kuchyni snídani. Měly jsme se královsky, celé čtyři dny jsme se s Terkou zásobovaly z toho, co mi poslali rodiče. Jen chleba jsme si dokupovaly. Dev ještě spal a vypadalo to, že se jen tak nevzbudí. A to nám předtím večer slíbil, že nám ukáže cestu, kudy se jde na autobus. Venku pršelo. Byly jsme už obě připravené k odchodu, ale nechtěly jsme odejít bez rozloučení. Terka se snažila Deva nějak probudit, ale ten se ani nehnul. A přitom už měl taky vstávat do školy. Je to děsně divný pocit budit úplně cizího člověka. Nakonec nás napadlo pustit nějakou písničku z mobilu. Nevěděla jsem vůbec jakou, ale vybrala jsem jednu od Paper People a zabralo to. Probudil se. Z okna nám ukázal, jak se jde k té zastávce, popřál nám šťastnou cestu a zašel zpátky do svého pokoje. My jsme se vydaly obtěžkané batohy a taškami na autobus, ten déšť byl celkem nepříjemný. Trošku jsme zabloudily, přejely jsme zastávku, na které jsme měly vystoupit, ale naštěstí autobusy jezdily často a kolona, která se zase na silnici vytvořila, nám nevadila. Autobus opět jel tím speciálním pruhem. Měly jsme radost, že nemusíme čekat mezi auty. Na Cityterminalen jsme objevily celkem rozměrné skříňky, do jedné zkušební jsme narvaly všechny naše věci. Vešly se tam, jupí! Nechaly jsme si tedy všechno v úschovně a s úlevou .. jen tak nalehko.. jsme se vydaly na průzkum města.
                          Jenže déšť nám to všechno zkomplikoval. Nejdříve jsme hledaly infocentrum, na různých mapách bylo zakreslené různě. Nevěděly jsme, kde přesně je, ale nakonec nám poradil jeden kluk, co rozdával nějaké reklamy. Uprostřed obchodního centra stál pultík a u něho dvě ženy. Myslela jsem, že to bude větší, ale asi je ve Stockholmu těch infocenter víc. Mapa se nám během hledání venku úplně rozmočila, a tak jsme si vzaly novou. Paní nám poradila, jak se dostaneme do muzea. Jely jsme šalinou/tramvají/švédsky spårvagn. Po dlouhé době jsem opět jela tímto dopravním prostředkem. Ve Švédsku totiž moc tramvaje nejsou, jen pár linek ve Stokholmu a v Göteborgu. 

       
             Na ostrově, kam jsme jely, se nacházelo asi pět muzeí. Byl pro nás tedy trochu oříšek najít to správné. Vydaly jsme se asi ne úplně tím nejlepším směrem, ale naštěstí jsme se protahly dírou v plotě, abychom to nemusely obcházet. Cestou jsem fotila první květiny. To mě nepustilo celou tu dobu, co jsem byla ve Stockholmu. Terka se tomu trochu divila.. jí to připadá normální, ale já jsem byla jak v uvytržení, protože od ledna.. a vlastně možná už od minulého roku žiju jen ve sněhu a ledu. A tak jsem si nemohla nechat ujít tu šanci se pokochat.

                   Muzeum Vasa vypadá zvenku mohutně a celkem ošklivě. Když jsme ale vešly dovnitř, pochopily jsme, proč tomu tak je. Ta loď Vasa je totiž obří. Netušila jsem, že je tak veliká! Vlastně celé muzeum je jen tato loď a předměty z lodi, které se našly. V muzeu jsme se zabavily víc jak dvě hodiny. Prohlédly jsme si loď ze všech pater, z různých úhlů pohledu. Byla pěkně nablýskaná, vedle ní stál záchranný člun a ještě jedna malá loďka. Ke všemu tam měli popisky ve švédštině i angličtině a někdy i v dalších jazycích. S Terkou jsme zhlédly video o tom, co zapříčinilo potopení té lodi. Každý svaloval vinu na někoho jiného. Hlavní konstruktér byl ještě před potopením zavražděn, a tak nemohl při pozdějším objasňování nijak pomoci. Nakonec se došlo k závěru, že nikdo přesně neví, proč se ta loď roku 1628 potopila. Ještě než vyplula z přístavu, tak klesla ke dnu. Možná byla nevyvážená, tolik pater.. a když jsme viděly, kolik věcí s sebou nesla. Takovou bohatou výzdobu měla.. Člověka napadá otázka, proč ji ti lidé tak zdobili, když hlavní účel lodi bylo sloužit ve válce? K čemu ty výjevy z různých bájí... apod.? Kdo ví... Možná je dobře, že se ta loď potopila, pak ji v roce 1961 mohli lidé vytáhnout  a nyní ji chodí všichni obdivovat do muzea. Kdo ví, kde by byla, kdyby tehdá vyplula na moře. Zajímavé pro nás bylo video, kde nám ukazovali, jak loď vytahovali. Kolik čerpadel a různých přístrojů k tomu potřebovali. Nejdříve vyhrabali na dně šest tunelů pod tou lodí, aby ji mohli vůbec nadzvednout. Je zázrak, že se ta loď dochovala v tak dobrém stavu. Část výstavy byla věnována lidem, kteří na palubě lodi Vasa zemřeli. Našla se tam i těla dvou žen. Mohly jsme si prohlédnout, jak pravděpodobně ti lidé vypadali. Úplně nás zarazilo, jak věrohodné byly tváře těch lidí. Jako živé bytosti. Loď schnula 9 let! Představa, kolik lidí na tom všem pracovalo, je závratná. Někdo třeba opravoval oblečení-šil boty, někdo zas sestavoval sochy a slepoval nádoby.. Tohle muzeum si prostě nenechte ujít, až pojedete někdy do Stockholmu! Když jsme vyšly ven, zjistily jsme, proč má ta budova tak divný tvar. Stojí vlastně tak trochu na vodě, s Terkou jsme hádaly, že to neprobíhalo tak jako ve většině muzeí-exponát se přinese do muzea- ale že to muselo být naopak- muzeum se postaví kolem exponátu :)

                  

                   Muzeum Vasa se nám líbilo. Dostaly jsme celkem velký hlad, ale už jsme neměly moc chleba, a tak bylo na řadě nakupování. Nikdy bych nevěřila, jak těžké je najít v centru nějaký supermarket. Trvalo nám to víc jak půl hodiny. Prošly jsme jeden velký obchoďák, všude samé oblečení a kosmetika, ale po jídle ani památky. Konečně jsme narazily u metra na Icu. Trvalo nám celkem dlouhou dobu, než jsme si vybraly nějaký ten chléb, páč Terka trvala na tom, že nesmí být sladký. Chápu ji, ale na druhou stranu taky mohla trochu okusit švédské chutě =) Sedly jsme si do Kulturhuset k topení, tam rozbalily šunky a sýry z domova a hodovaly. K tomu jsme pily čaj, venku pořád pršelo. Přemýšlely jsme, co podnikneme. Kousek od Kulturhuset stál kostel Klara kyrka, a tak jsme se vydaly tam. Uvnitř se konal, myslím, nějaký koncert, ale moc lidí tam nebylo. V okolí kostela rostla krásně zelená tráva, ačkoliv pršelo, vypadalo to pěkně. Kostel uvnitř nebyl zas až tak nazdobený, shodly jsme se s Terkou, že nemáme obě moc rády přezdobené kostely. V jednoduchosti je krása.

                    Od kostela jsme se vydaly směrem k vodě, šly jsme se podívat na radnici. Byla dost zima, déšť neustával, naopak. Obloha byla zamračená, udělaly jsme pár fotek a vydaly se opět k Cityterminalen.

           Tam jsme se zeptaly jedné paní na ptáka. Už v infocentru jsme se na něho zeptaly a tam nám moc nerozuměli. Tady jsme ale tentokrát uspěly. Se Švédem Mattiasem jsme měly totiž domluvený sraz ve čtvrt na šest u bronzové sochy ptáka. Nevěděly jsme ale, na kterém nádraží to je. Prý je tu soch ptáků celkem dost. Později jsme opravdu asi na další dva ještě narazily. Ten náš správný pták se nacházel na vlakovém nádraží. Šly jsme se přesvědčit, že tam fakt někde je. Hledaly jsme velkou sochu ptáka, ale nikde nic. Najednou mně do očí padla asi tak pětadvaceticentimetrová soška ptáka, která byla přidělaná k zábradlí. U ní postávali nějací lidé. Usoudily jsme, že je to asi místo častého setkávání. Uklidněny, že jsme to našly, jsme se vydaly ke svým věcem do úschovny. Nasadily jsme bágly a vrátily se k tomu ptákovi.
               Chvíli jsme jen tak vyčkávaly, ale pak se u ptáka objevil muž se dvěma Asiatkami, Terka slyšela, jak říká, že musí ještě počkat na dvě Češky. To jsme byly my :) Šla jsem tedy k Mattiasovi a zeptala se ho, jestli je to opravdu on. Ale byla jsem si celkem jistá.. podle té fotky, co má na svém profilu, to musel být on. Představily jsme se taky s těmi Asiatkami, ale teď už si vůbec nepamatuji, jak se jmenovaly. Čekali jsme ještě na jednu dívku z Venezuely, jmenovala se Paola. Normálně Mattias jezdí na kole, ale tentokrát pršelo, a tak jel s námi metrem. Celou dobu se nás ptal, jak se k němu jede, zkoušel nás. Dal nám svůj mobil  a podle jeho pokynů jsme se měli nějak dopravit k němu domů. Cestou jsme se ještě stavili v supermarketu, já jsem si tam sedla na lavičku, protože jsem si přetížila batoh a byla jsem hodně vyčerpaná.
                     Mattias měl velký apartmán, my jsme s Terkou nakonec spaly na manželské posteli v jeho pokoji. Mattias i s ostatními spali v obýváku. Důvod byl ten, že všichni kromě nás dvou šli pozdě večer na párty. My jsme se s Terkou dlouho rozmýšlely, co dělat. Ještě se nám úplně spát nechtělo, ale pařit do pěti do rána.. to nepřipadalo v úvahu. Švédové totiž, jakmile je pátek, tak slaví a paří a opíjejí se a jsou na hadry. Teda ne všichni, ale hodně jich to tak dělá. Mattias chodí taky na párty, ačkoliv už není nejmladší, je mu přes čtyřicet. To nás trochu překvapilo, přeci jen mezi těmi pařmeny je převážně mládež. Nakonec jsme zůstaly tedy doma, nechal nás tam samotné, říkal, že tam ještě nikoho takhle nenechal, že jsme první pokus. Předtím, než odešli všichni na tu párty, jsme měli společnou večeři. My s Terkou si vařily těstoviny, Paola jakési placky, jedlo se to s máslem, se sýrem, s rajčaty a takovou zelenou zeleninou.. je to z tropů.. nemůžu si za nic vzpomenout, jak se to jmenuje.. Asiatky měly rýži a zeleninu s masem. Všichni jsme seděli v kuchyni, kde měl Mattias na nástěnce vzkazy od svých dcer. Každých čtrnáct dní si je bere k sobě a stará se o ně. Ten týden, co má prázdný byt, může ubytovávat lidy z couchsurfingu. Mattias ale u jídla ani moc nemluvil, slova se ujala Paola. Vyprávěla o Venezuele, o tom, jak se tam přiostřuje politická situace, jak jen naoko tam jsou všichni svobodní. Říkala, že se tam chce přesto vrátit, má tam rodinu a přátele. Nyní žije v Německu, ale doma je doma. V Německu ji nedávno prý okradli o všechno, nikdo jí nebyl s to pomoci, to by se prý v její zemi stát nemohlo.
                 Po večeři se šly holky připravit na párty, těm Asiatkám se zřejmě taky moc nechtělo, byly taky unavené, ale Terka říkala, že se v Asii prý nesmí odmítat. Jsem ráda, že u nás v Čechách se může :) Právě s těmi holkami jsme si povídaly o tom, jak se odlišují Švédi a Němci v tanci, že trvá snad věčnost, než někdo začne na koncertě tancovat.. jestli se vůbec někdo odváží. Ve Venezuele a dalších státech v Americe prý mají lidi úplně jiný náboj, člověk narazí na spoustu kluků doslova posedlých tancem. Chtěla bych je někdy vidět naživo.
                Rozloučily jsme se s Mattiasem a s holkami, daly si sprchu a hurá do hajan. Já si ještě šila rukavici a popruhy na batohu. Přitom jsem jedla těstoviny, měla jsem po celym dnu velký hlad. Na noc se to nemá, ale prostě to nešlo vydržet, pořád je to lepší než usnout s kručením v břiše.  Jaká asi bude sobota? Snad se počasí trochu umoudří..

Společné foto po večeři

       

Konečně spolu

                 V tomhle článku se vrátím trochu do minulosti-do Stockholmu. První den nebyl zas až tak nabitý, jako spíš únavný. Vstávala jsem po čtvrté hodině ranní, snědla jsem kousek pudingu a vyrazila jsem. Nakonec jsem za sebou zabouchla dveře až ve 4.55. Měla jsem co dělat, abych dorazila na nádraží včas. Autobus jel v 5.40. Musela jsem jít pěšky, nic snad ani v takhle brzkou dobu nejelo. Překvapilo mě, jaké bylo ve čtyři už světlo. Šla jsem pro jistotu dost rychle, trvalo mi to půl hodiny. Z Umea jsme jeli asi jen čtyři, hodně lidí přistoupilo v Örsnkonsviku. Sledovala jsem krajinu za oknem, chvíli spala, trochu jedla. Měla jsem jen jedny sušenky, tak jsem zkusila, jak silnou mám vůli. Řekla jsem si, že budu jíst jen v tolik a tolik hodin, aby mi to jídlo vydrželo na celou cestu. Podařilo se mi to vydržet a ty sušenky hned nesníst. Kolem desáté mě čekal šok. Autobus přijel do Sundsvallu, všichni lidi vystoupili, já pořád čekala, kdy pojedeme dál. Ale přišel ke mně řidič, že tohle je už konečná, že musím přestoupit na jiný spoj. Poradil mi, kde sídlí kancelář  té autobusové společnosti, tam se můžu zeptat. Prý je ale lepší si místo zamluvit dopředu, není jisté, jestli autobus už není obsazený. To se mi snad jen zdá! Na mém lístku přitom nic o přestupu napsaného nebylo. Kdo to má vědět?
               V té kanceláři mi říkala paní, že to průběžně hlásí v autobuse. Jenže já jsem byla stoprocentně  přesvědčená, že je to přímý spoj, nejen že jsem moc tomu, co hlásili, nerozuměla, ale ani jsem nedávala pozor.. nesnažila jsem se porozumět, považovala jsem to za nedůležité. Naštěstí mi v kanceláři vytiskli nový lístek, autobus, který navazoval hned na ten můj spoj, mi ujel, musela jsem čekat dvě a půl hodiny na další. Hlavně, že tam měli místo a že vůbec ten den ještě něco do Stockholmu jelo.. a taky že mi lístek nepropadl. Paní mi poradila, ať si sednu do kulturního domu, mají tam i knihovnu. Dovnitř do knihovny se mi nechtělo, měla jsem obrovský batoh, sedla jsem si proto na malé nádvoří před knihovnu, vzala si nějaké letáčky o Sundsvallu a pročítala je. Pak jsem šla zjistit nástupiště, odkud mi jel ten autobus do Stockholmu. Chvíli jsem poseděla v čekárně, bylo tam celkem dost lidí. Po chvíli jsem poznala, že to jsou převážně bezdomovci. Pili alkohol, hlasitě se bavili, scházelo se jich tam čím dál tím víc. Po dlouhé době vidím zas bezdomovce. V Umea jsem ještě neměla to štěstí. Ani nevím proč, asi je tu u nás na ně moc zima. Prošla jsem se k moři, k přístavu. Sundsvall je ošklivé město. Aspoň na první dojem.. všude jen továrny, komíny, začouzený vzduch.. Podle těch letáčků tam můžou být i pěkná místa, ale navenek nevypadá moc hezky.
               Po chvíli jsem se raději vrátila do kulturního domu, tam to přeci jen bylo příjemnější. Chlápek, co tam dělal dozorce, si mě tak divně prohlížel, no jo, vždyť jsem tam šla už podruhé.. asi mu bylo divné, co tam pořád hledám. Chtěla jsem zajít na záchod, ale samozřejmě, že se tam platilo. Byla jsem bez drobných, v peněžence jen pětistovku. A ta peněženka ležela na dně mé kabelky, nad ní ještě tisíc dalších věcí. Tak jsem tam tak stála a přehrabovala se v kabelce, když najednou ke mně přistoupil starší pán a ptal se, jestli chci na záchod. Řekla, jsem, že ráda, ale že nemám peníze. Vysvětlovat mu, že je nemůžu najít a že mám jen papírové, bylo pro mě v ten moment ve švédštině moc složité. Ten muž mi vložil do ruky pětikorunu a já mu s úlevou poděkovala. Myslela jsem si, že mu pak dveře podržím a on už nebude muset platit. Jenže když jsem vyšla, už tam nestál. Zvláštní, u knihovny byl jeden společný záchod.. kam tedy šel? Připadal mi trochu jak kouzelný dědeček z nějaké pohádky. Zajímalo by mě, co si o mě asi tam mohl myslet.. holka s mega báglem a tvrdí, že nemá peníze :-D Když jsem vyšla z kulturního domu, autobus už stál na stanovišti, vysvětlila jsem řidičům, že mi dřívější spoj ujel, oni mi řekli : ingen problem. To mi spadl kámen ze srdce. Ta paní v kanceláři i tihle dva muži na mě působili uklidňujícím dojmem. Mile mě to překvapilo. Sedla jsem si opět k okénku. Zastavili jsme ještě na delší pauzu u jezera Tönnebro. Tam svítilo sluníčko, po sněhu ani památky. Od vody foukal dost vítr, ale bylo to příjemné procházet se venku. Snědla jsem zbytek oříškové čokolády. Ze Sundsvallu je to do Stockholmu ještě pěkná štreka.. něco přes 300 kilometrů. Pořád jsem sledovala cedule, jak se pomalu přibližujeme k cíli. Značka pozor na soba se už před Stockholmem snad ani nevyskytovala.  Zato jsem viděla z okna tři srnky. Asi tak 10 kilometrů od Stockholmu. Do Uppsaly jsme nemuseli zajíždět, protože tam nikdo nevystupoval. To bylo dobře, protože na silnici se směrem k Uppsale tvořila kolona. Posledních pár kilometrů jsem už byla fakt hodně napnutá. Jenže kolona nás nakonec neminula. Kdo ví, kolik hodin v ní můžeme stát..? Ale ne! Čekalo mě další překvapení. Autobus normálně zajel do odstavného pruhu a projel kolem té kolony, jako by se nechumelilo. Něco takového je u nás v Čechách nemožné. Napadlo mě, jak by asi tudy projížděla třeba sanitka, ale snad by to nebyl problém. V tom odstavném pruhu jezdí jen vozidla se speciálním povolením a autobusy.
                    Do Stockholmu jsem dorazila v 17.45, původně jsem tam měla přijet v 15.20 . Přemýšlela jsem, kde asi může Terka být.  Nakonec jsme se setkaly hned u autobusů. Já vystoupila ze svého žlutého a ten Terčin z letiště jel hned za ním. Nemusely jsme se tedy nijak hledat :-) Sedly jsme si na lavičku v prvním patře na autobusovém nádraží, hned jsem zavolala našemu prvnímu couchsufrovi, u kterého jsme měly spát. Říkal, že přijde až v 19.30., měly jsme s Terkou tedy víc jak hodinu na to, abychom si sdělily největší novinky a abychom snědly řízky. Hmmm, to byla lahoda zakousnout se do Šumavy. Odpočívaly jsme, naše bágly byly napěchované vším možným. A ten Terčin vážil asi 20 kilo. Když mi říkala, že jí její ségra nakonec úsporně sbalila všechno, co mi rodiče chtěli předat, nevěděla jsem, jestli se mám radovat, či ne. Kdo se s tím má tahat? Kolem půl osmé mi napsal náš couschurfer, že právě večeří. Jmenoval se Dev a pocházel z Indie. Psal, ať se trochu projdem, že nemusíme přeci sedět na místě. Jenže s těmi bágly jsme s Terkou moc daleko nedošly. Jen kousíček. Sedly jsme si opět na lavičku na nádraží, tentokrát mi volal opět Dev, abychom za ním přijely metrem na zastávku Universitet. To to nemohl říct hned? S Terkou jsme nejprve zkoumaly plán metra, pak jsme hledaly, kudy se vůbec do metra jde a když jsme přišly k turniketům, trvalo nám hezkou chvíli, než jsme zjistily, jaký lístek bude nejvýhodnější si koupit. Jednotlivá jízda je totiž strašně drahá.. asi 40 SEK. Nakonec nám pověděl chlápek u turniketů, že je výhodnější si koupit jízdenku na 72 hodin v trafice než u něj. A tak jsme se rozhodly koupit si modrou kartu asi za 215 SEK, na kterou jsme mohly jezdit, kolikrát jsme chtěly. Nechápaly jsme, proč nám ten chlap radil, abychom si ten lístek nekupovaly u něj. V Praze stojí přeci všude všechny jízdenky stejně(kromě nákupu u řidiče), ale tady je to prostě jiné. Konečně se nám podařilo projít turnikety a kolem deváté jsme dorazily na Universitet, kde nás čekal Dev. Podle fotky jsem si ho představovala trochu jinak, ve skutečnosti je dost malého vzrůstu. Vedl nás různými cestičkami..přes nějakou louku, či park, byl to celkem labyrint. Dev bydlí na studenstké koleji. Připomínalo mi to koleje v Ålidhemu. Jeho pokoj je malý. Měl matraci navíc, tu jsem přenechala Terce, aby si odpočinula od toho svého těžkého batohu. Já jsme spala na karimatce. Nakonec jsme se tam nějak všichni vešli. Když jsme už ležely připravené usnout, povídaly jsme si trochu s Devem. Plánuje jet do Španělska a tam studovat. Říkal, že využívá programu Erasmus Mundus. Dostává dost velké příspěvky, studovat v zahraničí se mu vyplatí. Dev se divil, že mám české číslo, že jsem si nepořídla švédské. Já vím, že je to nepraktické, ale zas tak moc tu nevolám, navíc všichni mí blízcí mají uložené české číslo, nechci to komplikovat. Je ale pravda, že ve Stokcholmu jsem mobil dost potřebovala, jsem zvědavá, kolik budu platit za tenhle měsíc (nebo kolik bude muset spíš moje mamka doma za mě zaplatit..). Předaly jsme Devovi malé suvenýry z Čech- magnet a trojhránky Kolonáda. Kolem půlnoci jsme šli spát.

Sem bych došla snad už i poslepu..

Uvnitř to vypadá moc pěkně.

Tyhle eskalátory nám občas stěžovaly situaci, jednou jsme se tudy řítily pro svá zavazadla a jako na potvoru zrovna nejely. Podrobnosti budou v dalším článku :)

Rozhovory nejen v němčině :)

 Zdravím vás,
      dneska jsem měla celkem náročný den, ale jsem za něj ráda, před sebou mám spíše klidnější období, psaní seminárek a pobývání ve škole. Mám spíš ráda, když se něco pořád děje. V pátek a v sobotu se koná festival krátkých filmů, v pondělí zas "Varborg" neboli čarodějnice. To jsou akce, na které bych chtěla jít, jinak školu kromě švédštiny nemám.
           Dopoledne jsem vyrazila na kole do centra, zaplatila jsem nájem, koupila si internet na další měsíc a zaběhla do infocentra. Tam mi ochotně vysvětlil jeden pán ve švédštině, jak je to s tím Västerbottens muzeem. 6. června se otevře jen jeho malá část. Jinak bude celé opravené až příští jaro. Doporučil mi ale Bildmuseet a taky Skulptur výstavu, která je venku a probíhá neustále.. je to v přírodě. Už jsem viděla ty sochy na různých letácích, ale pořád mi vrtalo hlavou, kde to může být. Je to celkem daleko, až na druhé straně Umea, ale určitě se tam někdy vypravím. Pak se ještě v jedné části tohoto města nachází sklárna. Wow, jsem ráda, že jsem našla další možnosti. Ani se mi nechce teď najednou moc domů. Když tu konečně taky sníh mizí.. a člověk přichází na jiné myšlenky. Mám trochu strach, jak moc se to změnilo tam u vás, jak moc jste se změnili vy a jestli třeba někoho ze svých přátel po tom dlouhém odloučení neztratím. V Army shopu jsem si koupila nové tenké rukavice. Ty své černobílé už nemůžu nosit. Jednu jsem totiž ztratila. Vůbec netuším, kde.. asi leží někde na ulici ve Stockholmu. Jinak fakt nevím, byly to mé oblíbené rukavice, koupila jsem si je na podzim v Brně..mrzí mě to :-(  Michael mi ale taky říkal, že ztratil své rukavice, a dokonce i čepici. A teď, když jsem se bavila s Katharinou, povídala, že jednu taky někde zapomněla. Jako by teď bylo období ztracených rukavic.. Na ulici vidím každou chvíli visící, či ležící rukavici. Jen málokterá z nich se asi vrátí ke své dvojičce.
         Po obědě jsem jela opět na kole do školy. V knihovně jsem zpovídala Tanju a Judith ohledně německých svátků. To mě bavilo, zjistily jsme, že ačkoliv obě bydlí od sebe jen asi 140 kilometrů, jejich tradice se celkem dost liší. Řekly mi toho fakt spoustu, myslím, že se seminárkou nebudu mít potíže. V pět jsem měla sraz s další Němkou, s Katharinou. Šly jsme na procházku kolem Nydalasjön. U krajů už byl led roztátý, chodit po jezeře se už moc nedá.  Jako na objednávku nám svítilo celou cestu sluníčko. Ale pomalu se ochlazovalo. Vyprávěla jsem Katharině o Stockholmu, a pak mi ona zase řekla něco o tradicích, které v Německu udržují. Vyprávěla mi např. o Christi Himmelfahrtu, kdy všichni muži ve vesnici tahnou velký vůz s alkoholem.. s pivem a šnapsem. Prý se nyní tento den slaví spíš jako Den otců, z toho to nějak vzniklo. Taky mě zaujal zvyk se střílením ptáka, ten kdo ho sestřelí, stává se opatrovníkem vesnice.. a musí všechny akce a pití lidem zaplatit. Prý se toho účastní hlavně výše postavení lidé, kteří na to mají. Třeba Kirchweihfest ale Katharina vůbec neznala. O tom mi vyprávěly zas Tanja s Judith, něco podobného jako májka, ale tady mají malou jedličku.. a slaví se to na podzim. S Katharinou jsme seděly chvíli na lavičce, bylo to příjemné, já jsem si psala zápisky z toho, co Katharina povídala, ale celkem mi mrzly prsty. Šly jsme ještě kousek dál, podél vody jsou úžasné malé chatky, lidi tam v létě grilují apod.. Brzy jsme to otočily. Příjemná dvouhodinová procházka to byla. Připadá mi, že v Čechách zas tolik ven nechodím. Proč vlastně? Asi to budu muset změnit.
          Úplně jsem vám zapomněla napsat o včerejších lunfilms, přišla jsem pozdě, ale ještě jsem stihla první dokumet. Překvapilo mě, že tam mluvili česky. Pak mi to došlo. Film pojednával o loňské demonstraci- především odborářů- proti politické situaci u nás. Vypadalo to dost drsně. Samé dělbuchy a rozzlobení lidé. Celkem mě to šokovalo, trochu jsem se za svoji zemi styděla. Co si asi o České republice musí myslet ostatní studenti, kteří to se mnou sledovali? Netuším. Další filmy byly poněkud jiného tématu. Oba dva vyprávěly příběh dvou kluků, jejichž matka potřebovala nutně odejít, a proto je nechala u svého souseda. Ten první soused byl mladší muž, který měl tetování, když se převlékal, spatřil ten kluk tajně na jeho zádech hákový kříž. Byl to zřejmě nějaký neonacista, jakmile si chlapce matka vyzvedla, sešel se se svou bandou. Ve druhém filmu si chlapec začal hrát s autíčkem, nejdříve to sousedovi, starému pánovi, vadilo, pak jako by se v něm něco přeplo.. začal se chovat stejně jak ten malý kluk.Vzal si do ruky šídlo a jezdil s ním po stole a po podlaze. Později ho vyměnil rovněž za autíčko, a tak si oba dva hráli.. každý v jiné místnosti. Pak se ozval zvonek a starý muž byl opět vážný.. ve své obvyklé zarmoucené náladě.
                    Krátké filmy jsou super, moc se těším na ten filmový festival.A teď pár fotek z dneška.

Tak to vypadá teď na místě, kde stál původně ten hrad ze sněhu.

Moje super vylepšené kolo, všimněte si toho provázku a izolepy na zadním blatníku :)

     

Před radnicí už postavili krámky s květinami.. že by se konečně oteplilo i tady?

Dokonce už i zahrádky u restaurací otevřeli.. ta žena v tom černém je Romka, všechny tu chodí oblečené v obrovských vypasených sukních..zvláštní to móda..

To už vypadá nadějně, což?

Dům mých snů.. nyní téměř bez sněhu.

Některá místa vypadají přece jen ještě dost "zatuhle" ..

Z procházky s Katharinou

      

Tenhle tobogán jsem ještě nikdy předtím u jezera neviděla.

   

Zpátky "doma"

Ahoj, ahoj,
    tak jsem zas zpátky. Z našeho čtyřdenního výletu ve Stockholmu, ale i ze školy, kterou jsem dnes měla..a z Ålidhemu. Hned, jak jsem přijela, tak na mě padla spousta věcí. Dopoledne jsem musela představit našim dvěma lektorkám své seminární práce. Pak jsem jela na kole domů, už nepršelo. Uvařila jsem si jednu z osmnácti polívek, které mi rodiče poslali. Při té příležitosti jsem se pobavila s Michaelem. Vyprávěla jsem mu, jak jsme se měli ve Stockholmu, doporučila jsem mu, co určitě stojí za to navštívit.. pak jsme si povídali o tom, jak celkově probíhá náš pobyt ve Švédsku, kam se ještě chystáme.. bylo to prostě fajn. Ve tři jsem měla být zas ve škole, kolo se mi tedy opět hodilo, vzala jsem krosnu, s tím, že ji vrátím po škole Kubovi. Když jsem za ním dojela, zeptal se mě rovněž na Stockholm. Rozpovídala jsem se tak, že mě pustil na chvilku dál. Vyprávěla jsem mu hlavně o našich couchsurfrech, u kterých jsme spali. Říkal, že bude mít ve Stockholmu jen jeden den, ale snad si toto město stihne taky prohlédnout. Prý si možná přiveze kolo z Umea do Stockholmu a projede si to na kole. Kuba už vyzkoušel couchsurfing v Indii, říkal, že se mu myšlenka couchsurfingu líbí, že je to celkem bezpečné. Kdyby totiž někdo udělal nějaký problém, hned se zjistí jeho totožnost, adresa a má navždy zaracha. Sám ale ještě nikdy nikoho nehostil. Prý do Žamberku, kde bydlí, moc turistů neproudí.
         Za chvíli jsem jela na kolej, chtěla jsem si dopumpovat kolo, to zadní bylo dost vyfouklé. Ale ouha. Asi tři vteřiny jsem držela pumpičku a plnila duši vzduchem, pak se najednou na straně udělala obrovská boule, chvíli jsem čekala, co bude, nakonec se ozvalo prásk!.. a kolo bylo v čudu. Co teď? Tak jsem vyhrabala mobil a volám- komu jinému než Kubovi... Řekl, ať mu kolo přivezu. Tak jsem to otočila a šla zpátky k němu. Byl docela problém najít nějakou pneumatiku, která by pasovala k mému kolu. Ta má stará pneumatika byla už ztrouchnivělá, duše při nafouknutí vylezla ven, a proto praskla. Nakonec se Kubovi ale podařilo najít stejnou pneu u toho růžového kola- vraku, z kterého už mám řetěz :) Je to trochu jiný typ, než to mé přední kolo, ale prý to pojede nyní rychleji. Ještěže tu Kuba je, za odměnu mu něco upeču. Myslim, že by se málokterej Švéd snížil k tomu opravovat kolo. Kdo ví, jestli by to uměl. Snad mi kolo bude zas nějaký čas sloužit.
             Když jsem jela od Kuby domů, akorát houstla mlha. Kabát jsme měla pokrytý bílou pavučinou a na mé kočičí tašce byl velký cákanec od bahna. Co se dá dělat. Blatník asi úplně nepomáhá, ale hlavně, že se člověk přesouvá díky tomu kolu rychle.
                  Je tu zima, tedy na koleji. Venku mi připadá celkem teplo, asi 4 stupně. Ve Stockholmu jsme s Terkou spaly u lidí, kteří měli doma teplo. Byl to pro mě nezvyk. Z noci na dnešek jsem proto spala se dvěma páry ponožek, v teplákách a tlustým svetrem přes noční košili. Počasí je tu škaredé, prší. Hlavně ale že nesněží. Snad už ten sníh mizí konečně nadobro. Zítra mám volno a sejdu se s Katharinou. A taky s Tanjou. Budu je zpovídat ohledně německých zvyků. Těšte se na články o Stockholmu. To bylo něco!

 Mám už foťák, jupí! Tady vidíte pohledy, které jsem dostala od svých blízkých(zleva od Amélie, Beccy, Amélie a Petry)..Za nimi mizící sníh.

 

P.S. Objevila jsem úžasnou písničku.. poslouchám ji před usnutím :-) Jak se vám líbí?

Od rána až do večera ve škole

Čaute,
   tak se nám to blíží, už jen jednou se vyspím a pojedu do Stockholmu. Jupí! Nechápu, jak někoho může balení otravovat, já se naopak začnu při přípravách na cesty ještě víc těšit. Jak se máte? Jaké je počasí tam u vás? Tady to vypadá jako ve sněhovém království, teď ke konci dne vysvitlo i sluníčko a když jsem si vařila polévku, musela jsem se chvíli pozastavit nad těmi paprsky, co prosvítaly mezi kmeny stromů. Ty obrovské haldy na parkovištích mě ale dnes šokovaly, tohle jen tak rychle neroztaje..
       Dneska jsem psala test ze syntaxe. Už jsem naštěstí věděla, že musím jít do speciální budovy, která je mimo školní areál. Takže jsem dokonce přišla včas :-) Opět se mnou psala písemku spousta dalších lidí. Test mi připadal tak středně těžký, nevím, netroufám si ani říkat, jaký pocit z toho mám. Jen mi připadalo, že se ptali hlavně na různé texty, měli jsme přetvořit věty a souvětí, atributy a zpodstatnělá jména. Nebylo tam zas tolik faktických otázek, které vyžadují nabiflování se nazpaměť. Člověk ale musel vědět všechny názvy pro větné členy, druhy vět apod. v němčině. Nu uvidím, jak jsem to zvládla. Po testu jsem si šla sníst oběd, pak jsem se usadila na měkkou sedačku v knihovně, otevřela notebook, napsala pár zpráv a stáhla si film The Butterfly Circus. Asi po dvou hodinách jsem se přesunula ke stolku, tam jsem ještě doladila svou prezentaci na Schweden im Blickpunkt. Našla jsem ještě chvíli, abych si snědla zvláštní čokoládový zákusek z Coopu. Chutnal mi ten krém, který byl nahoře. Mňam. Pak jsem šla na výuku, bylo nás tam asi deset, já jediná z neněmecky mluvící země. Snad se jim má prezentace o Wilhelmu Mobergovi líbila. Jsem ráda, že jsem si vybrala zrovna tohoto autora. Dokonce i ukázka ve skriptech se mi četla dobře. Švédští vystěhovalci, to bylo hlavní téma. Asi před sto padesáti lety byl ve Švédsku velký hladomor, nedařilo se nic vypěstovat, spousta lidí umírala na hladomor. A nebo na to, že se po několika měsících "normálně najedli". Třeba děti neměly vůbec ponětí, co se může stát, když sní plnou mísu kaše, která patří celé rodině.
           Teď navečer jsem hodně skajpovala, skoro jsem ani nestihla pověsit prádlo z pračky. Teď se jdu ještě umýt, dočíst pár stránek z "Vargen" a hurá do postele. Zítra vstávám ve čtvrt na pět.

Do úterka tu nebudu, mějte se krásně, kéž bychom narazily na samé dobré lidi a společně si to pěkně užily. Stockholmu zdar!

Copak asi dělají mravenečkové...? Tehdá jsme je přistihli při tom, jak si opravovali své obydlí. Ale teď? Zřejmě jsou zase pod sněhem..

Krátké filmy a jiné záležitosti

Zdravím,
      dnešek mě nějak vyčerpal, asi je to tím, že jsem jezdila dost na kole. Jsem ráda, že jsem to stihla skoro všechno oběhnout ještě za sucha. Když jsem se probudila, za okny byl slyšet takový zvuk, že jsem nevěděla, jestli je to déšť, sníh, či jen vítr. Naštěstí to byla jen ta třetí varianta. Po snídani jsem se hned oblékla a vyrazila. Konečně jsem našla čas na to, abych se přihlásila na migračním úřadě. Nechala jsem to skoro na poslední chvíli, když pobýváte ve Švédsku více jak tři měsíce, měli byste se tam přihlásit. Venku nikde nikdo, zato když jsem vyšla do prvního patra, čekalo tam tak třicet lidí různých národností.. Víc jich ale asi žádalo o azyl. V budníku byla spousta dokumentů, vůbec jsem netušila, který mám vyplnit. Nakonec jsem ale našla papír, kde bylo napsáno povolení k pobytu pro studenty, tak jsem to vzala a doufala, že mě s tím nepošlou pryč. Ještěže jsem si vzala číslo na čekání ve frontě hned na začátku, jinak bych tam čekala ještě hodně dlouho. I tak mi to trvalo nejméně hodinu.. vyplnit všechny ty kolonky.. když jsem byla hotová, byli přede mnou už jen čtyři lidi. Nechápu, proč je třeba zajímalo, jestli je můj bratr ženatý :-D Paní u přepážky byla hodná, říkala, že jsem si vzala trochu jiný dokument, ale že ho taky přijmou, není to problém. Ani jsem nakonec nepotřebovala speciální potvrzení o tom, že mám stipendium, Michaelem mě strašil, jak je to důležité. Podepsala jsem jen, že mám své vlastní finance a tím to skončilo. Jela jsem ještě nakoupit do Willy:su, musela jsem toho přeci využít, že jsem v blízkosti toho levného obchodu, ne? Udělala jsem si nějaké zásoby brambor a chleba. Pak mě čekala zas cesta zpátky.. na kolej jsem dorazila před polednem, rychle jsem si udělala polévku, ale za chvíli jsem musela zas jet.. tentokrát do školy.
          Lunchfilms už běžely a já dokonce přišla o půlku filmu. Tentokrát jsme se dívali na Butterfly Circus, je to krátkometrážní film, ale měl by být během několika let dokončen. Už jsem o něm něco slyšela, nebo mi aspoň ti herci připadali dost povědomí. Škoda, že jsem přišla o ten začátek, to, co jsem viděla, se mi líbilo. Vystupovali tam dva muži, jeden samé svaly, druhý bez rukou a bez nohou. Ten silný učil toho slabého, jak se naučit se svým handicapem žít.. že nemá jen tak něco vzdávat a vůbec.. že stojí za to žít  Určitě si ho stahnu a podívám se na něj, mají ho na uloz.to .  To mi připomnělo, že jsem vám ještě nevyprávěla o minulém lunchfilm, který se konal před čtrnácti dny. Filmy se promítaly dva. Tentokrát byly oba dva legrační a končily dobře, člověk z nich neměl depku =) Ten první vyprávěl o dvou sousedech, jeden starší, druhý mladší, jednou se rozhodne ten starší tomu mladšímu pomstít, protože mu chce oplatit žert, který si na něm ztropil ten mladší muž v dětství. Házel šipky a jednou hodil tak, že šipka vyletěla z okna a zapíchla se přímo tomu sousedovi přímo do ... hádejte kam.. :) A tak si ten starší muž usmyslí, že svého souseda zabije. Má pistoli a ve výtahu mu ji přiloží k hlavě. Ten druhý muž je překvapen, na žert z dětství si už skoro nepamatuje, prosí svého souseda, aby ho nezabíjel tak krutým způsobem. Ten ho nakonec vezme do kufru svého auta. Jedou, ale kam? Toho muže napadne zabít svého soka jiným způsobem.. šipkou.. stejně tak, jak mu to udělal soused před mnoha a mnoha lety. V lese, kde nikdo není, mu nakreslí na spánek kolečko, do kterého se má trefit, poodejde, zamíří a .. Jenže ten živý terč zase prosí.. padá na kolena, nechce být zabit. Nebudu vás napínat, dopadne to tak, že se z mužů stanou kamarádi, v hospodě, kde se oba opijí, se sblíží, doprovodí se domů a smluví si sraz zas na další den. Zajímavé je, že ten "vrah" je malé drobné postavy, ale "obět" je obrovský, tlustý chlap v teplákové soupravě.
                 Oceňuju nápad.. myšlenku toho druhého filmu. Každý den čekají nějaké babky na autobusové zastávce na autobus, v čekárně je umístěn billboard s mladým svalnatým chlapem, který leží v posteli a má v ruce šampaňské. Jedna ta babka se na toho chlapa dlouho dívá a on se najednou pohne. Obživne a zve ji k sobě :) Babka je v sedmém nebi. Doma se pak češe a maluje, aby se tomu muži líbila. Je do billboardu úplně zblázněná. Taky se jí jednou zdá sen o tom, že je s tím mužem společně na tom plakátu a popíjejí šampaňské. Její sen se asi nějak odrazí do skutečnosti, když to ráno přijde na zastávku, má ten chlápek z billboardu u sebe ženu, která je té babce dost podobná. Usmívají se a jsou spokojení.
              Tak to byly lunchfilms. Myslím, že pořádat něco takového je dobrý nápad. Škoda, že to u nás v Brně nemáme. Kuba mi předal ve škole batoh, takže jsem už připravená na to sbalit se a vyrazit do Stockholmu. Po promítání jsem se učila ve studovně syntax, od tří jsme měli švédštinu, kde jsme se taky chvíli dívali na film Vi hade allafal tur med vädret. Byla to komedie o švédské rodince, která jede na dovolenou. Připomínalo mi to něco jako dovolená u moře z filmu Chobotnice z druhého patra.. Během švédštiny se venku zatahlo, začalo sněžit a doteď nepřestalo. Když se podívám z okna, je tam vánice, tráva ani chodník nejsou vidět. Cestou ze školy jsem musela kolo tlačit, když jsem dorazila na kolej, vypadala jsem jako sněhulák, sníh mi zamrzl na kabátě a prsty jsem skoro necítila. Občas mi připadá, jako by tu zima předávala žezlo ne jaru, ale podzimu. Teď to ale na podzim nevypadá, první, co se mi vybaví, když se podívám z okna, jsou Vánoce.
            Včera jsem byla u Anderse a Gunilly pro spacák a dozvěděla jsem se, že se za tři neděle stěhují na Åland. Budou tam až do září. Překvapilo mě to, budou mi tu moc chybět.. třeba se mi je ale podaří v červnu ještě navštívit. Gunilla už má sundanou sádru a s rukou pomalu cvičí. Ukazovali mi rostliny, které si s sebou budou brát na chatu, těší se, až budou moci pracovat na zahradě.  Já mám zítra zkoušku ze syntaxe, tak se jdu na to ještě podívat..

 Olofsfors.. to bylo ještě hezky..

Tady se zpracovává železná ruda..

Dřevěná kombinace s těmi cihlami mi připadá trochu zvláštní.

Těžba je tu prostě to nejdůležitější.

Já létám :-)

Hola hej,
  dobré ráno, vespolek! Tak jsem se probudila v celkem unaveném stavu, jako bych byla po flámu a přitom je mi fajn. Včerejší swing, to byla jízda. To byla rychlost! Nejdříve jsme měli lekci, kde opět učili základy. Já už to všechno znala, ale vůbec mi nevadilo si to zopakovat. Swing jsem netancovala nejméně měsíc, naštěstí jsem to skoro vůbec nezapomněla =) Lekce probíhala v angličtině, jeden z lektorů byl zřejmě cizinec. Poté se zhaslo, zapálily se svíčky na stolech a mohla se rozjet volná zábava. Hrál nám k tanci i poslechu živý orchestr Ruths orkster. Spousta lidí měla oblečení vyhrazené právě pro tuto speciální příležitost, připadala jsem si občas jak v jiném století.
       Trochu jsem vyhlížela Marušku s Janem, ale oni pořád nikde. Nepřišli. Ale po dlouhé době jsme se viděly s Evou, společně jsme si daly fíku a dlouho jsme si povídaly. Samozřejmě, že ve švédštině. Občas to byl oříšek převést to, co máte v hlavě v češtině, do švédštiny. Ale vždycky se mi to podařilo nějak opsat, dvakrát jsem použila anglické slovíčko. Eva říkala, že tancovat moc nechodí, že je pořád v práci. Prý jsou v Umea taky švédské folklórní tance, to mě zaujalo, říkala, že to zkoušela a prý to bylo super. Podívám se na internet, ráda bych si to tu taky vyzkoušela. Mají tu hodně svých speciálních tanců, nejznámější se jmenuje polska. Evina kočka se doteď domů nevrátila :( Prý je možná mrtvá, nebo si našla nového pána. Snad je to ta druhá varianta. Ještě má jednu- tu jsem u ní viděla, když jsem byla u Evy na návštěvě. Té se daří dobře.
         Ten večer jsem hodně tancovala, myslím, že tentokrát hráli víc rychlejších písniček. Co člověk, to jiný styl, snažila jsem se uvolnit a poddat se hudbě. Byli to převážně lidé, které jsem znala už zdřívějška od vidění. Třeba ten chlapík z Bolívie.. říkal, že má rád tango, jestli prý tancuju tango?.. to moc nemusím. Ale zas mám ráda jive, cha-chu, walz, valčík.. Prý je tu ve Švédsku už jedenáct let! Do Bolívie skoro vůbec nejezdí, naposledy tam byl před čtyřmi lety. Zajímalo by mě to, jaké je to v Bolívii.. K tanci jsem vyzvala holku, o které jsme věděla, že taky leadruje. Zase jsme měli štěstí na rychlé písničky, chvíli mi připadalo, že letím.. jako na řetízkáči :)  U stolu se se mnou dali do řeči dva starší pánové, ptali se, odkud jsem, jak moc umím švédsky.. jeden si mi stěžoval, že když byl v Praze na swingu, nemohl si přečíst nic o lekcích na internetu, neměli tam totiž anglický překlad. To mě překvapilo, musím to teď zkontrolovat, není přeci možný, aby to měli jen v češtině, když do Prahy proudí tolik cizinců. Brno znají Švédi spíš jen z doslechu, neumí si ho s ničím spojit.. asi jak já dřív Göteborg, nebo Linköping. Ví, že něco takového existuje, ale nic víc.
         Taky jsem hodně tancovala s Erikem, minule na swingu dost fotografoval, je to takový silnější usměvavý chlapík. Říkal, že odmalička žije v Umea, nyní hledá práci. Po Evropě skoro vůbec necestuje, prý už byl v New Yorku, v Indii a ještě v nějaké jedné exotické zemi. Ale ne kvůli cestování, prý tam stavěl domy. Ve Stockhomu byl taky jen párkrát a víc se mu líbí v Umea. Ptal se, jestli přijedu i na podzimní semestr.. :) To ne. Určitě bych se ale chtěla do Umea někdy v budoucnu podívat.. na místo, kde jsem půl roku žila..navštívit Anderse a Gunillu, swing a taky to muzeum.
               Erik i Eva mi povídali, že tady na severu nemají skoro vůbec žádné jaro. Ve Stockholmu prý ano, teď by to tam mělo všechno začít kvést. Ale tady je asi rovnou ze zimy léto. Jaro je tu velmi krátké. To je pro mě nová informace. S Erikem jsme se bavili o nářečích ve Švédsku, prý je težké rozumět lidem ze západu.. mají tu spoustu nářečí. Třeba to taky začnu někdy rozeznávat. Když sleduju televizi, tak se mi stává často, že mi připadá, že tam mluví nějakou divnou švédštinou. A pak se dozvím, že je to norština :-D Norové se objevují na obrazovce často, někdo mluví norsky, někdo švédsky..to mám pak v hlavě trochu guláš. Naštěstí je norština často překládána do švédštiny, takže můžu číst titulky.
              Jó, swing, to bylo po dlouhé době zas něco, co mě velmi nadchlo. Že by na swing chodilo těch deset procent Švédů, se kterými se dá normálně bavit? Překvapuje mě, že to včera opravdu šlo, ani jim nevadila moje švédština..byli trpěliví, měla jsem z toho dobrý pocit. Zajímavé je, že si rozumím jen se staršími lidmi. Kromě Ivana a ještě jedné dívky tedy, to jsou studenti.. ti ale včera nepřišli. Je vidět, že swing sbližuje a nezáleží, odkud jste, je to silně nakažlivé a jakmile to okusíte, už v tom jedete pořád ;-)

Momentální stav

Ahoj,
     venku zase chumelí a to mám jít večer na swing. Kéž by přestalo, abych mohla jet na kole. Ach jo, stejská se mi po všech . Mám chuť to tu zabalit a jet domů. Ale nejde to, a tak to musím ještě vydržet. Připadám si tu jako zavřená v klícce. Snad budou na swingu Maruška s Janem a taky Ivan a Eva. Těším se, až si s nimi popovídám. I kdyby trakaře padaly, tak tam půjdu. Taky mi připadá, že jsem tancovat snad úplně zapomněla, měla jsem dlouhou pauzu. Tak ráda bych zašla na tanečák s Lídou v Brně.. je to všechno moc daleko. Snad tam na mě počkají.. a snad to bude pokračovat, až se vrátím.
             Včera jsem přečetla celou knížku Kledier machen Leute, o které budu psát svou seminárku. Taky jsem strávila několik hodin hledáním couchsurferů ve Stockholm a vypadá to, že všichni Švédi jsou buď strašně zaneprázdnění, nebo studení čumáci. Na Terku se moc těšim, budeme dvě, tak to snad všechno nějak zvládneme. Hlavně, abychom narazili na hodné lidi. Včera i dneska je tu uvnitř velká zima, a tak ležím hodně v posteli zachumlaná do svetrů a do dek. Přeležela jsem si trochu krk.
          Včera svítilo sluníčko, a tak jsem to hezké počasí využila k tomu vypravit se nakoupit. Dneska jsem si udělala k obědu hranolky a kuře. Skoro jako u nás v menze :-) Jsem ráda, že jsem to kuře zvládla. Není nad pořádný kus masa. Koupila jsem taky pepřové sušenky, což je prý typicky švédské jídlo, dám si je ke "kafi". Taky je tu hodně oblíbená lékořice, v Nordmalingu mi Michael řekl o jedné slané lékořici. Ochutnala jsem ji v ICE a hned  jsem ji musela vyplivnout. Fuj, představte si, že plavete v moři a v puse máte slano.. tak tohle je dvacetkrát horší! Jak to ti Švédi mohou jíst?
        Taky jsem se dokopala k tomu napsat odpověď Anně, své kamarádce z Německa.. A dnes se mi ozvala Katharina, je divné, že jí můj mail nedošel. Musím se jí zeptat na nějaké otázky ohledně těch zvyků, na běžkování už to nevidim, ale společná procházka by byla moc fajn =)

Přidávám jarní květiny z Nordmalingu,  třeba to přiláká to zatracený jaro i sem.. NAPOŘÁD!