čtvrtek 31. května 2012

So ist das Leben..

Zdravím!
   Po báječném úterý přišly opět smutnější dny: šrocení se do školy, neustále zamračená obloha jen začít pršet a stýskání po domově. V poslední době se mi stejskalo jen trochu, ale čím víc se to tu chýlí ke konci, tím to přichází ve větší míře. Někdy prostě máte chuť promluvit si s někým z vašich blízkých, vyhledat Rozárku, pokusit se ji vzít do náruče a hladit ji po hebkém kožíšku, nebo ji alespoň pozorovat někde z dálky. Jenže to všechno tu musíte oželet. Místo toho se začtu do knihy, nebo si poslechnu nějakou písničku. Cítím, že takhle bych to nevydržela věčně.. že tohle zabírá čím dál tím méně.
      Abych ale nebyla nespravedlivá, dneska jsem dostala mail od Máji. Po necelých třech měsících našla čas napsat mi čtyři řádky. Z jejích zběsilých vět jsem pochopila, že prožívala nějaké špatné období, snad neměla náladu nikomu odpovídat.. každopádně jsem ráda, že žije. Začínám pomalu cítit to napětí, které jsem prožívala před svým příjezdem do Umea. Tehdá jsem řešila, kde tu ve Švédsku složím hlavu, jak mě tu lidi přijmou, jestli si s někým budu rozumět.. děsila jsem toho, že všechno, co mi bylo dosud v ČR tak známé, opustím, a že ve Švédsku se vším budu muset začít zas úplně od nuly. Teď je to napětí trochu jinačího druhu, tady jsem si našla prima lidi, se kterými se tu budu muset rozloučit. Je to těžké. Zároveň mám obavy, jaké to v Čechách bude, až se vrátím.. jak moc jste se změnili a jestli si ještě budu se všemi tak rozumět. Kvůli tomu se mi do Česka zas až tak příliš nechce.
        Je zvláštní, jak někdy tu den utíká děsně pomalu a jindy se sotva stačíte otočit a je za vámi. Třeba teď bych si přála, aby se čas tochu zrychlil a bylo už pondělí. Čas chce čas. Ale konec řečí, chtěla bych napsat něco o včerejším Schweden im Blickpunkt. Přišla jsem na něj trochu pozdě, seděli jsme v malém kroužku, jedna dívka dokončovala povídání na téma Bullerbü- Syndrom. Mrzelo mě, že jsem tu prezentaci neslyšela od začátku. Pojem Bullerbü-Syndrom jsem ještě nikdy v životě neslyšela. Podle diskuse, která se hned rozpoutala, jsem poznala, že se jedná o jakýsi naivní obraz Švédska. Doma jsem si vygooglila, že to slovo Bullerbü- Syndrom vzniklo v Německu docela nedavno, jedná se o jakýsi idealizovaný obraz Švédska: zelené lesy, červené domky, čistá modrá jezera, usměvaví blonďatí lidé a Mittsommersonne. Ta debata mi přišla velmi zajímavá. Spousta lidí říkala, že si po svém pobytu v Umea na Švédsko udělala realističtější názor. Vše tu není tak prima, jak se na první pohled zdá. Němky vyjmenovávaly věci, které se nám tu moc nezdají, já jsem většinou jen poslouchala, ale nakonec jsem to nevydržela a přidala taky svůj vlastní názor. Němkám jsem skoro ve všem musela dát za pravdu, mám dost podobné zážitky jako ony. Když si mě vyslechly, i ony moje postřehy potvrdily. Je vidět, že k sobě máme blízko. V porovnání se Švédskem si má Německo s Českem hodně společné. Je to paradox, vždycky jsme se učili rozdíly mezi ČR a Německem, ale pořád je tu spousta.. spousta věcí, které jsou v obou zemích podobné/stejné. Švédi vidí Německo podobně jaky někteří Češi: pivo, bohatá země, Berlín je super, "A jéé, zase další člověk z Německa..". Němců je všude docela hodně. Nikdo se mě neptal, jak vidí Švédi Českou republiku, ale v duchu jsem si udělala malé shrnutí: všichni znají Prahu- ta je super, Brno a další města zná už málokdo.. jinak nás dost často spojují s Rusy, taky se mě občas ptají, jak moc je slovenština podobná češtině a jaké vztahy máme se Slováky, náš jazyk jim připadá hodně nepochopitelný.
            Z noci na dnešek udělal Michael rekord. Ušel 100 kilometrů na jeden zátah. Říkala jsem si, jestli to nějak zvládne, převapilo mě, že došel už před jedenáctou dopoledne. Přežil! Poslední kilometry už běžel. Na jednu stranu nechápu, jak může někdo chodit aniž by došel k nějakému dobrému cíli(hradu, rozhledně apod.), na druhou stranu ho chápu, že si chtěl zkusit, co dokáže. 100 kilometrů je pro mě nepředstavitelná vzdálenost, myslím, že jsem ušla nanejvýš tak 30. Víc než rekord v chození by mě lákal rekord v plavání. Třeba takový La Manche ;)


středa 30. května 2012

Má velká láska :-)

Ahojky!
     Zdravím vás ze slunečné a chladné Umea. V poledne se mi podařilo dopsat svoji Tussi seminárku. Nevím, co na ni bude učitelka říkat, ale přepracovávat se mi ji už v žádném případě nechce. Za hoďku půjdu do školy na poslední Schweden im Blickpunkt. Je to zvláštní.. všechno se to pomalu ale jistě chýlí ke konci. Postupně se loučím s lidmi s tím, že už se s nimi neuvidím. Včera byl úžasný den, a proto vám o něm něco napíšu.
        Ve škole jsem strávila šest hodin, věnovali jsme se dětské literatuře- mému oblíbenému tématu. Jen necelou hodinu jsme si odpočinuli. Celkově byla řeč o  sedmi knihách. Není proto divu, že jsme na to potřebovali tolik času. Tři jsme četli všichni  společně, a pak každý z nás představil jednu svoji vlastní. Mluvila jsem o knížce od Mirjam Pressler. Překvapilo mě, že ji nikdo z holek neznal. Přitom dvě z nich pochází z německy mluvící země.. Mirjam Pressler je celkem hodně známá autorka. Naposledy jsme se sešli takhle všichni společně.. v pátek a v pondělí možná z naší čtyřčlenné skupinky uvidím, ale lekce už mít teď nebudeme. O přestávkách jsme se spolu kupodivu hodně bavily, holky jsou zvyklé na mě mluvit německy, ale mezi sebou se jinak baví švédsky. Teď už jim docela rozumím i v té švédštině. Chudák Filippa musí předělávat větší část ze své seminárky. Stejně jako já ji musí odevzdat tenhle týden, protože jede v neděli do Turecka za kamarádkou. Vyptávaly se mě docela dost, jak to vypadá u nás v Brně se studiem germanistiky.. Poprvé, co jsme se takhle sešly, je zajímala Česká republika. Antonia pojede na měsíc do Německa, taky se podívá se svou kamarádkou do Česka.. jede tam někdy v červenci, tak jsem jí hned navrhla, že bychom se mohly setkat, pokud budu v Praze. Žádná z nich dosud v ČR nebyla. Stejně mi pořád vrtá hlavou, jak to tu může ta Antonia celý rok vydržet.. mně by se stýskalo po rodině, kamarádech a teplejším klimatu.
        Hned, jak skončila škola, jsem vyrazila k ICE. Erik mi navrhl, že mi ukáže moře, vyprávěla jsem mu, jak strašně toužím po tom ho vidět. Pořád jsme doufali, že bude pěkné počasí. Nakonec nepršelo, občas vysvitlo sluníčko, ale bunda se velmi hodila. Ten výlet jsme nakonec neodvolali. Před ICOU byl přesně v 16.05, jak jsme se domluvili. Erik mi vyprávěl, že nedaleko vesnice Sörmjöle zná dvě pěkné pláže. Jeli jsme věštinou lesem, občas jsme minuli pár domečků. Na parkovišti nebyla ani noha. V létě je ale prý přecpané a dokonce se tam vybírá vstupné 10 SEK. Prošli jsme cestičkou mezi stromy a před námi se objevila veliká písečná pláž s betonovým chodníkem až k moři. Došla jsem po něm až k vodě a hned jsem do ní položila ruce. Hodně studená a na jazyku jsem necítila vůbec žádnou sůl. Erik mi pověděl, že je to proto, že nedávnou na moři byl ještě led, takže proto teď ta voda je sladká- od toho velkého množství ledu. Procházeli jsme se po pláži, našla jsem mini mušličku a spoustu super kamínků, sluníčko bylo schované za mraky, ale na hladině se pohupovaly jen malé vlnky, v dálce jsme zahlídli tři ptáky, jak poklidně plují do neznáma. Nejvíc ze všeho jsem vnímala to šumění. Ponořila jsem ruce do písku. Byl jemný. S Erikem jsme se usadili na kamenech kousek u lesa, abychom byly v zákrytu proti větru. Moře jsme měli jak na dlani :-) Vyndala jsem čaj a taky čtyři čokoládové koblihy s oříškovou polevou, které jsme koupila v ICE. Moc mi tu chutnají, člověk občas prostě ty peníze za tu dobrotu musí oželet :-)
          S Erikem jsme si dlouho povídali.. švédsky samozřejmě. O tom, jak často jezdíme k moři, o našich chalupách, vyprávěla jsem mu, že máme jednu u Karlštejna.. samozřejmě, že ho neznal, divil se, že ji máme tak  blízko Prahy. Pak jsem se mu snažila vysvětlit, co je to couchsurfing a jednu moji děsnou příhodou. Nevěřili byste, jakou práci  to dá. Ani by mě nikdy nepadlo popisovat takovéto věci ve švédštině. Pak přišla řeč i na školu, Erik říkal, že vyrostl tady v Umeå, že tam chodil na technické gymnázium. VŠ studoval v Luleå, bydlel tam chvíli, ale v Luleå je prý ještě větší zima než v Umeå. Erik má mladší sestru, která žije ve Smålandu. Na začátku června ji prý jede navštívit. Na swingu 9. června nebudu, tou dobou pojedu teprve z Uppsaly do Umea. Snad se spolu ale ještě setkáme. To místo, kde jsme si užívali mořského příboje, se jmenovalo Kvarken. Přesně Norra Kvarken, existují i Södra Kvarken, ale ty jsou víc na jihu.
          Dvě koblihy jsme si nechali na další pláž. Na informační tabuli jsme si přečetli, o tom, že půda na tomto místě ubývá, pobřěží se zmenšuje a hladina moře každým rokem stoupá..Obě dvě pláže, ke kterým jsme šli, byly ještě plné různého mořského humusu. Viděli jsme jasně, kam až sahala voda, někdy byly mezi mořem a pláží skoro metrové rozdíly.. písek se různě přesypával, občas tam protékaly malé potůčky. Bude ještě práce to dát všechno do pořádku. Ptala jsem se, jestli je normální mít u moře plavčíka, prý moc ne, ani si nepamatuje, že by to tam někdo hlídal. Druhá pláž byla od té první vzdálena asi 3 km. Jeli jsme za ní proto autem. Překvapilo mě, že opravdové moře leželo až hodně daleko, u břehu jsme viděli spoustu malých jezírek s rybkami, suchou nohou jste mohli dojít relativně daleko. V dálce jsme zahlídli ostrov, mohlo to být tak 700 metrů, Erik říkal, že by se tam klidně dalo dojít s vyhrnutými nohavicemi. Tak mělké to tam bylo. Odněkud ale prý přijde jakýsi proud a vítr a v létě je tam už vody víc. Prošli jsme opět celou pláž, narazlili taky na mrtvého ptáka. I to patří k moři, naštěstí jsem to tentokrát nenesla tak děsivě, protože kolem bylo tolik dalších podnětů. Objevili jsme houpačky z pneumatik, hned jsem je vyzkoušela a Erik taky :-) Sedli jsme si na lavičku, snědli zbytek koblih a vypili čaj z termosky. Byli jsme svědky zvláštního jevu, vlny šly ze dvou různých stran a navzájem se překrývaly. V létě to musí být prima sem jezdit. Erik je tam dost často. U moře jsem zažila úžasné chvíle, snažila jsem se zhluboka dýchat a vtisknout si do paměti co nejvíc. Pokaždé, když se dostanu do blízkosti moře, jako by se ve mně probudilo něco nového, něco, co ve mě jinak pořád jen spí. Ačkoliv jsem ke konci musela nasadit rukavice, protože se ochladilo, pobyt u moře se mi líbil. Voda na koupání byla opravdu hodně studená, ale třeba až se vrátím z Ålandu, bude teplejší. Nebýt Erika, tak bych se určitě na toto místo nepodívala, zahraniční studenti o něčem takovém nemají ani páru a nikoho z místních tu moc neznám. Moc jsme mu poděkovala za náš společný výlet, za to, že mě vzal na tohle báječné místo a taky za  švédskou konverzaci. Dvakrát jsme přešli i do němčiny, Erik se učil německy na gymplu, ale od té doby nemluvil. Víc jak čtyři hodiny švédštiny... ! O tom jsem si dosud mohla nechat jen zdát. Cítím, že jsem se zlepšila, občas mám sice problémy se slovíčky, ale to, že můžu normálně souvisle s někým v tomto jazyce mluvit, považuju za velký úspěch.
          Ještě v posteli jsem slyšela šumení vln.. Moře, miluji tě :-)





S Erikem





A pak že není možné chodit po moři  a po obloze ;)




Så skimrande var aldrig havet
och stranden aldrig så befriande,
fälten, ängarna och träden, aldrig så vackra
och blommorna aldrig så ljuvligt doftande
som när du gick vid min sida
mot solnedgången, aftonen den underbara,
då dina lockar dolde mig för världen,
medan du dränkte alla mina sorger,
älskling, i din första kyss.
( Evert Taube)




pondělí 28. května 2012

Kachny, večírek a opět nasazujem rukavice

Hallo všichni!
   Tak jsem to s tím teplem trochu zakřikla, dneska se počasí zhoršilo. Dvakrát jsem dneska hodně vymrzla. Ráno se ještě zdálo, že bude slunečno, ale během toho, co jsem byla na radnici, se přihnaly mraky a začal foukat studený vítr. Čekala jsem před bankou, než ji otevřou a klepala kosu. Vrátila jsem se domů pro další vrstvy. Pak hned do školy, v půl jedenácté mě čekala zkouška z litratury. Mám pro vás dobrou zprávu, dala jsem ji. Jedno období jsem si mohla vybrat, jedno mi bylo přiděleno. Mluvila jsem taky o Die Leiden des jungen Werther, protože tahle knížka mě prostě zaujala ze všech nejvíc.
        Hned po zkoušce jsem jela do Ersbody, navštívila jsem dva bazary, kde jsem vybrala dárek pro Judith- přívěšek na krk, taky jsem si koupila pro  radost dvě sukně a jednu halenku. Už se těším, až si je obleču, tady jedině tak s legínami a punčocháčemi, ale doma v Čechách snad bude teplo. V jednom tom bazaru neměli moc dobrý výběr, zato v tom druhém jsem zůstala nejméně hodinu. Asi to záleží hodně o náhodě, jaké zboží jim tam zrovna ten týden přijde. Jedna ta sukně snad bude pasovat i mamce, myslím, že by se jí mohla líbit. Ta druhá sukně, kterou si nechám, má zelenou barvu s takovým drobným květinovým vzorem.  Halenka je kostkovaná a je rovněž zelená. Poslední dobou jsem si oblíbila sukně, ve kterých se dobře točí. Aspoň když půjdu na tancování, tak budu mít větší výběr co na sebe. Taky už mě tu docela štve, že tu mám k dispozici asi jen šest triček, takže už nemám nápady, jak to kombinovat. Už abych měla u sebe celý sůj šatník. Přeci jen nosit půl roku pořád to stejné je docela nuda.
        Snažila jsem se najít i něco pro Anderse a Gunillu. Chci jim ještě něco předat.. na památku, aby si při tom, když tu věc spatří,  mohli vždycky na mě vzpomenout. Jenže nic takového jsem nenašla. Musím nad tím popřemýšlet. Kdybyste měli nějaký nápad, tak mi dejte vědět. Momentálně vůbec nevím. Jako poslední cíl jsem si vybrala Willy:s, kde jsem nakoupila zas pár zásob. Cestou zpátky do Tegu jsem přibrzdila u hřbitova. Na procházku sice nebyl nejlepší čas, ale kdo ví, kdy se do Ersbody zas podívám. Ještě jsem tu v Umea na žádný hřbitov nenarazila, jen tady. Všechny hroby byly malinkaté, né jako u nás, kde máme hrobku dlouhou třeba i dva metry. Hřbitov neměl žádnou zeď, podél rostly zakrslé keříky. Místami jsem si připadala jak v Lidicích, velké pláně a sem tam ostrůvky s hroby. Narazila jsem i na pár dětských náhrobků v podobě postav z Mumínků. Uprostřed hřbitova jsem zahlédla uměle vytvořené jezírko. Kostel byl zavřený, tak jsem si ho prohlédla aspoň zvenku. Místa na hřbitově je ještě opravdu dost.
             Doma jsem pobyla asi čtyři hodiny, vařila oběd a dočítala knížku. V půl sedmé začínala narozenivoá párty u Judith. Když jsem tamd dorazila, poznala jsem mezi lidmi ještě Tanju a Loicka. Stáli jsme v hloučku a bavili se. Grilovaní řídila Judith a ještě nějaký kluk, nic jsem nejedla, protože jsem byla ještě dost syta z oběda. Postupně jsme se začínali víc a víc klepat. Nejvíc mi toho řekli práve Loick a jedna polská holka. Pocházela z Krakova.Ostatní stáli opodál. Strávila jsem tam asi hodinu a půl, ale pak už nepomáhaly ani ruce v rukavicích a k tomu zastrčené v kapsách, tak jsem řekla, že jdu domů. Loick říkal, že dokud neprší, je to ve Švédsku vždycky dobré.. Tady se prostě teplota během dne mění radikálně. Předala jsem Judith dárek. Loick to stejně jak já zabalil, musel se učit,  a tak jsme šli kousek cesty spolu. Dozvěděla jsem se od něj něco o bláznivém švédském vaření, něco o Monthy Python, pak mě zval na nějakou sobotní párty, která se koná někde v Alidhemu.. Uvidím. Loick odjíždí 13. června, říkal, že mě v Nice někdy rád uvidí. Proč ne, ve Francii jsem ještě nebyla.. tak třeba příští rok podniknu výlet tam. Loic je fajn, myslím, že si rozumí se spoustou lidí a že někdy prolamuje ledy při rozhovorech. Hned, jak jsem se vrátila, dala jsem si horkou sprchu. Teď jdu spát. Zítra mě čeká Jugendliteratur a moc se na to těším.

Kachní rybníček podél silnice do Ersbody..byla tam celá rodinka :-)


Kdybyste se mě zeptali, jaký je nejtipičtější pták ve Švédsku, tak bych odpověděla, že je to kachna.


I taková věc jako berle se dá někdy ztratit..



 Narazila jsem na tři takovéto kruhy, na nichž byly připevněné tabulky se jmény a daty.. že by to byl mini hrob? Jsem raději, když má každá rodina svůj vlastní, ale na druhou stranu nevyžaduje takováto tabulka asi moc velikou péči.






neděle 27. května 2012

Je léto, je léto.. :-)

Ahój!
    Konečně jsme se dočkali i teplého počasí. Už asi tři dny tu je vedro. Včera jsem nevytahla paty z domu, ale dneska mi to nedalo a vyrazila jsem na procházku. Už dřív jsem si vyhlídla místo, kde by se dala rozprostřít deka. Přes most jezdila sice auta, ale vůbec mě to nerušilo. Hustota aut je tu oproti Praze velmi malá, a tak ani necítím smrad výfukových plynů. Všude kolem je zeleň, voda šplouchá, občas zafouká vítr, abych se náhodou neupekla.. Otočím se a zjišťuji, že během hodiny, co tam ležím, přišly další dvě slečny. Obě dvě tam byly jen v plavkách, asi se chtěly co nejvíc opálit, mně připadalo pobývat v plavkách prakticky v centru, u autobusové zastávky a u toho mostu trochu divný. Četla jsem si poslední knížku, kterou mám mít na úterý... vypadá to, že nakonec stihnu všechny. Pak jsem listovala sešitem z literatury a snažila se vybavit si všechna díla, která jsme četli.
       Zůstala jsem tam asi tři hodiny, pak jsem se zvedla a vydala se směrem k jedné běžkařské trati. V zimě jsem tam samozřejmě nikdy nebyla.. z Mariehem je to sem pěšky tak hodinu..bez sněhu to ale vypadalo rovněž pěkně. Nikde ani noha. Přečetla jsem si na tabuli, že se na trati nachází nějaké otázky. Kdo je vyřeší všechny správně a pošle je na nějakou adresu, má zdarma fíku. Nevím, jestli ta soutěž ještě platí, třeba to bylo staré.. ani se mi nepodařilo je najít. V lese byl cítit opět kravín. Pátrala jsem po tom, odkud se ta "vůně" může linout, asi jsem na to přišla. Podél cesty jsem zahlédla spoustu temné vody, asi močůvka. Odkud se vzala, to je mi záhadou. Krávy jsou cítit dokonce někdy i u našeho okna, aspoň si tu připadáme jako na statku :-D Trasa měla 1,4 kilometru, řídila jsem se podle osvětlení. Po cestě jsem potkala dvě ohniště a spoustu skal. Brzy jsem tu trasu měla prošlou. Vrátila jsem se zpátky domů na pozdní oběd. Michael mi říkal, že mu brzy projde karta na plavání, a tak jsem odpoledne vyjela ještě do IKSU. Ani jsem nemusela jeho kartu použít, turnikety byly otevřené. Asi kvůli rodičům, kteří doprovázeli na nějaké cvičení své děti. Možná to bylo naposledy, co jsem tam zašla. Voda mi připadala dnes trochu studenější, ale jinak jsem měla větší část bazénu opět jen pro sebe. Ve vířivce jsme byli čtyři, společně se dvěma malými kluky, jeden tam pěkně blbnul a hrál si na fontánku. Když jsem jela zpátky, už se docela ochladilo.
        Zítra mám zkoušku  z literatury, předtím chci jet ještě na radnici vyřešit jeden omyl s nájmem, pak chci jet nakupovat do bazaru a večer má narozeninovou oslavu Judith. Mám toho prostě spoustu v plánu, snad nebude lejt.
          Řeším jednu záhadu...skoro pokaždé, když ve švédštině říkám, odkud jsem, mi lidi nerozumí. Turkien? Ale já nejsem proboha z Turecka! Myslím, že slovo Tjeckien se má vyslovit na začátku se š, někdo to ale říká i s č. Vždycky se musím soustředit na to š, ale přesto mi občas nerozumí. Fakt nevím, jak to mám vyslovit, aby to bylo jasné.
      




Tuhle číču jsem dneska potkala u jednoho rodinného domku kousek za řekou


Začátek tratě


Jíst s někým by určitě mělo lepší grády, ale přeci nezůstanu sedět doma na zadku jenom proto, že jsem tu sama..


sobota 26. května 2012

Neplánovaný výlet

Ahojky,
    sedím na zemi ve svém pokoji a snažím se učit. Právě si dávám pauzu na blog. Včera jsem měla fakt zajímavý den. Nevím, jestli se mi podaří zachytit všechno, ale pokusím se.
    Ráno mě čekalo brzké vstávání kvůli zkoušce, ještěže jsem vyjela trochu dřív, už jsem tam byla nejméně třikrát, přesto tu budovu, kde se píšou testy, nemůžu pokaždé najít. Nepovím vám, jaký pocit z toho mám, protože sama nevím. Prostě se nechám překvapit. Samotný text pojednával o dětech a o výukovém programu nějaké školky. Třetí věta byla smrtelná. Měla jsem přeložit něco v tom smyslu, že jedno dítě píchalo do hlíny brčkem, druhé nějakou špejlí a třetí si ji strkalo do pusy. Slovíčka jako brčko i hlína mi zamotala hlavu. Obě jsem je musela nakonec opsat jinými slovy. Hlína mě zarazila proto, že jsem netušila, jakou hlínu mají na mysli.. keramickou..? Hlínu ze zahrádky? Jednu chvíli jsem se musela v duchu smát, ten, kdo to bude po mě opravovat, ten si teda počte..
      Ze zkoušky jsem jela zpátky domů, uvařila si oběd a dodělala tabulku na literaturu. Taky čtu od Mirjam Pressler Wenn das Glück kommt, muss man ihm einen Stuhl hinstellen. Hlavní postavou je jedna taková mudrlantka z dětského domova. Michael dokončoval svou seminárku o ruském imperialismu v baltských státech. Přečetla jsem si ji, uvědomila jsem si, že jsme se o historii baltských států ve škole skoro vůbec neučili, dozvěděla jsem se spoustu nových informací..blbé je, že jim dávají učitelé časový limit, konec musel dost zkrátit, což byla škoda.
      V sedm se konal koncert ve Stadskyrka, vyrazila jsem ve třičtvrtě nakole a ještě jsme museli docela dlouho čekat, než to začne. Na jarní koncert Nationskören se přišlo podívat docela dost lidí. Už v úterý v tom kostele zpívali, ale to jsem se musela učit. Překvapilo mě, že jsem ve sboru zahlídla i Kubu. Myslela jsem, že Kuba zpívá v jiném. Ale asi tady těch sborů nakonec moc není. Zpívali anglicky a švédsky, sóla i ve více lidech. Nemůžu říct, že bych si oblíbila nějakou konkrétní písničku, celé to bylo pěkné. Vzpomněla jsem si na náš sbor v Brně a slíbila si, že se do něj opět na podzim přihlásím. Chvilku měl řeč farář, kterého jsem už znala z Velikonoc, četl nějaký úryvek z Bible. Společně jsme si zazpívali. Ke konci předvedlo asi šest lidí jednu skladbu ve formě dialogu. Občas vydávali různé zvuky, domýšlela jsem si, co by asi tak mohlo být tématem rozhovoru.
      Pak jsem šla a swing. Naposledy do Ordenshuset. Třináctého června se už bude konat venku v Gammlia. Překvapilo mě, že v sále tančilo asi tak deset mužů a jen tři ženy. Bylo vidět, jak jsou rádi, že jsem přišla posílit followry. Učili jsme se shim sham. To není nikdy na škodu, zjistila jsem, že si ho pořád ne a ne zapamatovat. Když ho tančíme na pomalou hudbu, ta to zvládám, ale na tančírnách hrajou většinou rychlé shim-shamy. To se pak musím dívat na někoho zkušeného, abych se nespletla. Kroky se musí zmenšit a i přes to to ne vždycky stíhám. Zatancovala jsem si opravdu vydatně, chvíli jsem nestačila ani vydechnout. Pak přišel Erik a dali jsme si společně fíku. Tentokrát jsem ochutnala čokoládový a banánový koláč. Mňam. Ten banánový byl báječný. Dali jsme se do řeči, ale ne moc dlouho, vedle mě seděl taky ten Francouz, bylo vidět, že by chtěl tancovat, ale všichni followři už byli zabraní. A tak jsem ho zas vyzvala. Vím, jaké to je, když je někoho přebytek..
      V našem povídání jsme se dostali s Erikem až k foxtrotu, říkal mi, že musí jít, protože ve vesnici jménem Gräsmyr se koná první letní tančírna. Tančí se tam foxtrot a buggy. Zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěla jet. Rozhodovala jsem se asi jen vteřinu, řekla jsem, že moc ráda. Na swingu bylo tento večer málo lidí, protože všichni šli na bränbollový zápas. Bränboll je prý jedna z největších akcí v roce, ale není moc o co stát, lidi se tam hodně opíjej a často tam zasahuje policie. Francouz jel s náma a Erik ho vysadil v Ålidhemu, kde bydlí. Myslím, že už ho asi neuvidím, ani jsme se moc nerozloučili. Třeba na něj náhodou narazím v Brně..
       Erik se mě zeptal, jestli se nechci stavit doma pro kabát, dobrý nápad, v noci je tu ještě dost zima. Netušila jsem, jak je ta vesnice daleko, původně jsem si myslela, že je to někde na okraji Umea, ale ve skutečnosti jsme jeli asi 24 kilometrů za Umea.  Erik mi ukazoval, kam až sahalo moře před několika tisíci lety... to Umea ještě byla na houbách. Pak jsme zahlédli sovu, pak povídal o chráněné zóně, odkud se bere pitná voda. Jeli jsme lesem, občas nějaká ta chaloupka. Překvapilo mě, že se najednou před námi objevil palouk a na něm spooooousta aut. Jedna velká budova s  tanečním parketem, pak další dvě, kde byl sál na fíkaření a záchody. Kolem jsem zahlídla ještě docela velké zbytky sněhu. Zděsila jsem se, kolik je na tu zábavu vstupný, ale Erik to za mě zaplatil. Dostali jsme na ruku neviditelná razítka a vstupenku hodili do dřevné truhly. Slíbila jsem mu, že ho pozvu aspoň na fíku.
        Zatancovali jsme si na jednu písničku a muzikanti si zrovna dali půlhodinovou fíku. Nedalo se nic dělat, obchod s fíkou byl v obležení lidí, a tak jsme se s Erikem posadili vedle třech lidí, dva z nich jsme znali se swingu. S tím třetím jsme se bavili nejvíc, pochopila jsem, že je snad z Dánska. Ale nevím to jistě. Mluvili jsme anglicko-švédsky. Nevím proč, ale když mě Erik představil, začal mluvit anglicky. Přitom se předtím celou dobu s těmi dvěma švédsky. Hned jsem řekla, že můžeme zůstat u švédštiny. Nu bylo to fakt zvláštní, konverzace se pořád tahla ve švédsko-anglické verzi. V místnosti povídalo tolik lidí, že bylo docela těžké rozumět tomu, kdo seděl naproti vám. Ten kluk se jmenoval Filip, jeden z jeho rodičů je Švéd, ale švédsky se začal učit až ve dvaceti. Brzy pojede domů. Ptal se mě, co tu ve Švédsku studuji a jak dlouho tu jsem.. Kapela načerpala síly a my jsme mohli zase na parket. Erik měl pravdu, bylo nás tam tak kolem 500- 600 lidí. Parket byl plný, zadní část již nezasklená, vepředu velké pódium, kde hrála kapela. Připadalo mi to něco jako pop.. ale v určování hudby se nevyznám, tak se možná mýlím. Tanec je to hodně kontaktní, něco mezi swingem a ploužákem. V životě jsem snad něco takového netancovala, ale bylo vidět, že spousta lidí v sálu jsou v něm už hodně zběhlí. Zezačátku jsem tancovala s Erikem, který mě to učil, pak jsem to zkusila s dalšími. Určitě bylo poznat, že jsem začátečník, ale na tu hudbu se dalo tancovat spousta věcí. Mně se třeba líbí otočky. Občas jsme se pohybovali z přední části parketu do zadní, kde jsme měli pěkný výhled na les a na oblohu. Tma pořád nikde. Obloha měla světle modrou barvu. Sluníčko sice spalo, mesíc slabě zářil, ale hvězdy..? Ty tu prý v létě vidět nejsou. Tancovala jsem s různě starými lidmi. U jednoho Švéda mě čekalo velké překvapení. Když jsem mu prozradila, že jsem z Čech, pověděl mi, že umí trochu česky. Hned jsem mu řekla, aby mi něco v češtině pověděl. "Nevím, co mám říct. Moje máma je z Čech." Žasla jsem. Přešli jsme do češtiny. Mluvila jsem pomalu, aby mi rozuměl. Mamku má prý v Chomutově a jezdí za ní tak jednou za rok. Po tanci mi řekl "děkuji". Bylo to tak milé :) Za chvíli mě vyhledala jedna žena, prý slyšela, že jsme z Česka..mluvila plynule česky. Ten Švéd, se kterým jsem tancovala, je její brácha. Ona mluví se setrou česky, ale s bráchou švédsky. Žijí v Umea.. snad v Bagbölle. vyměnili jsme si kontakty, oni už odcházeli, ale prý mě rádi někdy uvidí. Mysleli si, že chodím an tancování nějak pravidelně, když jsem řekla, že za tři neděle odjíždím a že jsem tu jen náhodně s kamarádem, byla překvapená. Oni jezdí na tancování v létě pravidelně. Rozloučili jsme se, třeba se někdy potkáme..v Čechách, nebo ve Švédsku..kdo ví. Zas a znova se mi potvrdilo, že Češi jsou prostě všude!
                 Ke konci jsem tancovala hlavně s Filipem, má zvláštní styl, takový samá ruka.. samá noha. Docela často dělá otočky, poslední písně jsme si náramně užili, v jednu kapela skončila s hraním a už se nenechala přemluvit k dalším přídavkům. Popřáli jsme si s Filipem hodně štěstí v životě, z věšáku jsem si vzala kabát a tašku a s Erikem vyrazila autem do Umea. Po tmě ani památky, naopak jsme na jedné straně oblohy spatřili rudou záži. Mraky.. snad červánky.. a dole se někde probouzelo sluníčko k životu. Erik podle rádia zjistil, že před patnácti minutami začalo svítat. Bylo před druhou hodinou ranní. Na noc jako v pytli si budu muset počkat do Česka. Povídali jsme si o tom, co podnikneme zítra.. vlastně už dneska. Ten večer jsem si švédštinu potrénovala znamenitě. Pravda, ne všemu jsem rozuměla, občas mi trvalo vyjádřit se srozumitelně, ale zvládla jsem to. Moc si vážím toho, že se mnou mluví Erik švédsky. Možná si rodičové říkáte, že to byl trochu risk, Erika znám od první swingové tančírny, ale přesto.. Vyplatilo se. Dneska odpoledne mě čekalo ještě jedno velké překvapení. U zdi našeho domu jsem objevila své kolo. Erik mi ho přivezl z centra, kde stálo u Ordenshuset, abych se pro něj nemusela dneska vracet pěšky.

Fotku žádnou nemám, seběhlo se to tak rychle všechno. Tahle fotka byla pořízená 13. května kolem půl jedné v noci. Teď je tu snad ještě světleji.


pátek 25. května 2012

Eine kleine Änderung

Hola hej!
     Ačkoliv už jsem docela unavená, chtěla bych napsat pár řádků.. (odstavců?) Každopádně tenhle článek se bude možná ještě měnit, mám na mysli to, že sem přibude pár fotek. Právě jsem dočetla spoustu zajímavých komentářů od Rony. Díky! Je to fakt zvláštní, že nejvíc mi tu přispívají ti, s kterými jsem se v životě osobně nesetkala, nebo jen párkrát.. Většina mých blízkých to vůbec nekomentuje, prolítne fotky, někdy i přečte, ale nezanechá tu po sobě žádnou stopu. A přitom pořád opakuju, jak mě každý komentář potěší. No nic, jsem ráda, že tu mám své staré známé již ze starého blogu. Snad se k němu zas po příjezdu do Čech vrátím.
        Ze včerejška si pamatuji jen konzultaci na syntax, pak dloooouhou konzulatci s dvěma lektorkami ohledně seminárek, čtení Filippiny práce a náš krátký rozhovor. Ty konzultace mě dost vyčerpaly, pořád musím něco opravovat, pořád je nějaká drobnost špatně. Prostě mě to úplně znechutilo, nechce se mi do další práce. Včera i dnes jsem pokračovala s překladem, projížděla jsem všechny staré verze, které jsme dělali. Stejně tam ale zítra bude něco dočista jiného. Třeba mi ale i tohle opakování pomůže. Večer jsem měla prezentaci na Schweden im Blickpunkt, mluvila jsem o filmu My z ostrova Saltkrakan. Na semináři se nás sešlo jen pět. Všichni ostatní jsou kdoví kde. Doma jsem si musela na chvíli odpočinout, než jsem začla zas něco dělat. Jo a ve schránce jsem objevila mámin pohled s koťátkem, to mě trochu povzbudilo.. jinak bych už asi nenašla sílu na další práci.
          Dnešek byl po dlouhé době pěkný den. Ještě ve mně zůstala trochu sluníčka, vůně párků a německých rozhovorů. Na angličtinu už si ani nepamatuju. Ale abych začala od odpoledne. Ve čtyři jsem zajela za Evou, aby mi dodala potvrzení o zvládnutí kurzu švédštiny, zároveň jsem se s ní rozloučila. Přála mi, ať se mi v budoucnu daří a říkala, ať sem přilákám další české studenty. Na Slovensko jet neplánuje, tady v Umea asi už bude natrvalo. Bylo to trochu smutný, hodiny švédštiny patřily k mým nejoblíbenějším. Kdo ví, jak to bude v Brně se švédštinou.
              Pak jsem se stavila v knihovně, abych si vyzvedla švédsko-český slovník. Chtěla jsem se zeptat, jestli by nemohli udělat výjimku a půjčit mi ho na pět hodin na test. Ten, co jsem našla v knihovně, je totiž podrobnější a novější. Jenže ouha. Ani jsem se k tomu nedostala. Na místě, kde měl být, jsem ho nenašla. A slečna u pultíku mi prostě neporadila. Šly jsme se obě znova přesvěčit, že tam není. Prý ho možná má někdo půjčený a listuje v něm, jenže by mě fakt zajímalo, kdo se tady ve švédsku učí češtinu... Vždyť se to tu nedá ani na univerzitě studovat. Záhada slovníku je tedy neobjasněna. Stejně tak zmizel i další starší slovník, který jsme měla rovněž včera v ruce. Budu si muset vystačit se svým žlutým.
             V knihovně jsem chvíli zůstala, abych začala pracovat na literatuře, píšu si takové shrnutí, aby se mi to lépe učilo.Pak jsem taky četla knihu od Mirjam Pressler, v úterý o ní budu muset referovat. To čtení už teď ale nestíhám. Na stole mi leží ještě jedna kniha na úterek, ale to už fakt nedávám... Před šestou jsem na kole vyrazila do Mariehem. Ve schránce jsem našla obálky se složenkami, a pak taky pohled od Beccy. V srpnu pojede do Prahy, takže je naděje, že se uvidíme. Na pohledu je suprový citát..


           Porozhlédla jsem se trochu po okolí, hromada před mým bývalým oknem roztála, ale vzadu za kuchyní se ještě nacházely zbytky sněhu. V lese jsem našla asi čtyři hroudy. Je to nějaké chladnější místo, že se tam ten sníh pořád tak drží. Cestou do Mariehem jsem potkala černou kočičku. Někdo ji vypustil ven, aby se proběhla. Trochu se bála, ale nakonec se nechala pohladit, otřela se o mě a zase odběhla do bezpečí domova. Bála se rychlejších pohybů.


               Z Mariehem je to k jezeru Nydala kousíček. Zabočila jsem doprava, po mně dobře známé cestě. A chvíli jsem musela jen stát a zírat. Žádný led, žádné bílo, ale tmavě modro.. a celá ta modrá plocha se hýbala. Jezero jsem neviděla už nejméně měsíc, teď už tam po sněhu není ani památky. Musela jsem na chvíli položit kolo a zvyknout si na tu vodu. Po mostě jsem jako obvykle přešla, i když se tam normálně smí na kole. Katharina se svými kamarády byli v na místě, které se jmenovalo Hällan. Když jsem přijela, už seděli na jedné z laviček, oheň za nimi v jakémsi betonovém kruhu plápolal. Seznámila jsem se s Katharininými kamarádkami z Německa, a pak taky s jedním chlapíkem, který pochází ze Švédska, ale dlouhou dobu žil v Anglii. Protože tento chlapík neuměl moc německy, mluvili jsme anglicky. Na tácek jsme shromážidli všechny buřty a párky, pak jsme ho na chvíli položili do ohně. Některé to maso se trochu připálilo, ale když se to oškrabalo, šlo to jíst v pohodě. Ty Němky mezi sebou mluvily samozřejmě německy a já jsem na Katharinu měla pořád taky chuť šprechtit v němčině. Když jsme stály u ohně a bavily se jen spolu, tak jsme přešly do němčiny.
                Za chvilku přijel i Katharinin přítel, který vytahl obrovskou bagetu, do ní si naládoval párky a úžasně si to jídlo užíval. Pak si vybalil prut a chvíli chytal ryby. Bohužel neúspěšně. Ryvaření má rád. Zkoušela jsem vodu v jezeru, ani mi nepřipadala tak studená. Sluníčko nám svítilo do tváře, konečně teplé počasí. Dneska jsem celý den chodila jen v mikině. S tím chlapíkem jsme si povídali o nehodách s mobilama, pak o vzdělání a o poplatcích na univerzitách. Ve Skotsku prý musí platit Angličané za studium. Je to fakt na hlavu, protože jak cizinci, tak Skotové to mají zdarma. Jen ti Angličané to mají špatné, docela diskriminace.. Ten chlápek má procestovaný snad celý svět, vyprávěl nám, že když byl rok v Austrálii, pořídil dohromady jen tři fotky. Zaujalo mě, že všechny potraviny, které si donesl, měl uložené ve skleničkách. Říkal, že si myslí, že jídlo ve Švédsku není drahé. Záleží na tom, co jíte. Má pravdu, když neste moc vybíraví a nevadí vám jíst pořádto samé, tak dost ušetříte. Asi to tak dělá. Já jsem ale ráda za naši pestrou a relativně lacinou kuchyni. 
          Když  jsme se dosytosti najedli, přesunuli jsme se k vodě, kde hráli nějací mladí lidé folklórní písně. Povídali jsme si na břehu, opět v němčině, protože ten chlapík s jednou Němkou zůstali ještě u stolu. Vyprávěla jsem Katharině, proč jsem se musela přestěhovat, jak mě teď deptají ty seminárky a zkoušky.. dokonce i její přítel byl dost překvapený, když slyšel, že zítra dělám překlad ze švédštiny do němčiny. Katharina mi zas povídala o tom, jak si užívala týden v Německu, kam se chystají na výlety.. a že v červenci pojedou do Abiska. Zůstane tu až do září. A pak ukončí studium, bude si hledat práci.. možná zkusí pracovat chvíli tady ve Švédsku, ale její velký plán je Amerika. Je vidět, že Katharina se svým přítelem hodně cestují.. i tady v Umea využívají každé volné chvíle.. a to je dobře. Teď se budu snažit si každého dne rovněž plnými doušky užívat. Aspoň se o to pokusím. Škola mi v tom teď hodně brání. Ale zbývá už jen 22 dní.. na něco proklatě málo, na něco ještě dost...
          Sluneční paprsky se odrážely ve vodě, občas vykoukla nad hladinu nějaká ryba. Katahrina hádala, že je to prý "Hecht". Že by tu fakt žily štiky? Byl to prostě wunderschöner Abend, až chlad mě znovu vrátil do reality, rozloučila jsem se se všemi a na kole vyrazila přes Berghem do Tegu.  Dostala jsem povzbuzení na zítřek, snad ten překlad zítra nebude tak děsný... U našeho baráku jsem narazila na druhou kočku tohoto dne. Tentokrát zrzavobílou, plachou.. s obrovským ocasem. Vlastně jsem tu ještě nikdy neviděla krátkosrstou kočku, asi tu srst mají v Umea všechny kočky dlouhou.. není divu :)

Gute Nacht!



fotit moc nešlo.. svítilo mi sluníčko přímo do obličeje..


jak se griluje ve Švédsku..


Moi moi

     
Blíž nepřišla


    

úterý 22. května 2012

Je to dřina

Ahoj,
    tak jsem se před chvílí přesvědčila, že naše buddy skupina už neexistuje. V Ålidhemu se dnes konala hromadná oslava léta. Oficálně ji slaví Švédové v červnu, ale protože tu tady už skoro nikdo z nás nebude, rozhodli se to orgové posunout na květen. Ryu mi slíbil, že přijde. Ale nakonec jsem mezi tou spoustou lidí nikoho z naší skupiny nenašla.. Hodně známých tváří, ale všech 42 členů z dvanáctky nepřišlo. No nic, aspoň budu mít víc času na učení. Je mi to ale přesto docela líto..
     Včera se nic speciálního nedělo, akorát jsem se dost najezdila na kole, ráno jsem si naplánovala nakupování ve Willy:su a zbytek dne čtení a učení v knihovně. Knížku Made in Sweden jsem dočetla v 0:36. Wow! Byl to fakt super pocit. Ještě nikdy jsem tak tlustou knihu v němčině nepřečetla.. těch 430 stránek mi trvalo jen pět dní! Ne, že by se mi ta kniha tak líbila, ale konec mě překvapil.. Aspoň na konec se dělo něco akčního, jinak zbytek knihy popisoval život jedné rodiny žijící v Malmö.. asi pět let pořád to samé..jestli ten autor psal o svém životě, tak ho teda dost lituju. Nakonec mi ale z té knihy nějak vyplynulo jisté"moudro".. totiž, že člověk by měl přijímat i negativní věci a nacházet i na tom špatném nějaké pozitivum. A pak se mi líbilo, že Johan, hlavní postava té knihy, říkal své sestře "Schwesterherz".
      Zjistila jsem, že se dnes jako každé úterý konají lunchfilm. Přijela jsem trochu později, ale moc to ani nevadilo. Ten film by se mi nejspíš tak jako tak nelíbil. "Oxygen" pojednával o komunistické éře v Rumunsku, jak lidé tajně prchali přes vodu do bezpečí... kolik tisíc jich při tom zemřelo. Nebyl to dokument, nebylo to ani ve formě příběhu.. vystupoval tam nějaký muž a žena, ten muž se snažil často uprchnout přes vodu, nafukoval pneumatiky a dělal si z nich vor. Ta žena čekala na břehu. Pak jsme viděli ještě spoustu záběrů neozvučených-stará videa, na nichž stály davy lidí, nějaké proslovy, najednou se to přerušilo a objevili tam racci. Zvukově mi to připadalo hodně nevyvážené, moc velké rozdíly mezi tichem a "hlukem". Možná si říkáte, proč na ty lunchfilms teda chodím, když se mi to nelíbí.... Jde o to, že jsou tam ještě další lidi, máte společný zážitek a později si s nimi můžete o filmu popovídat. Vím, že tam s největší pravděpodobností potkám Janu a Kubu, Loika a další známé tváře. Ráda s nimi prohodím pár slov, lunchfilms jsou prostě fajná příležitost k setkávání.
         Po lunchfilms jsem čekala před knihovnou na Filippu, přišla asi o čtvrt hodiny pozdě, což není jejím zvykem(ale mým :-)) Sedly jsme si do Humanisthuset a četly si navzájem naše práce. Napsaly jsme si k nim komentáře, Sprachwissenschaft ještě ani jedna nemáme hotové, ale do zítřka musíme i tohle mít navzájem přečtené. Filippa mi říkala, že Sprachwissenschaft i Syntax vzdala. Na začátku června letí do Turecka za příbuznými. Ale jen na chvíli, pak tu bude celé prázdniny pracovat. Myslím, že dělá v domově důchodců. Němčinu už prý na podzim studovat nebude, vymění to za nějaký ekonomický směr. Překládání se děsíme obě dvě, minulý rok to prý dal první člověk až napodruhé. Jenže já to MUSÍM dát hned, protože další termín je až v srpnu. Filippa má švédštinu jako mateřský jazyk, takže aspoň v porozumění švédského textu nebude tápat, já si to nejdřív musím přeložit do češtiny, a pak z češtiny do němčiny. Rovnou mi to moc nejde. Toho překladu se bojím, je to teď společně s literaturou to nejdůležitější.. jestli to dám, tak bude mejdlo!!! Sice nevím s kým, ale on se někdo najde.
       Ve tři jsem si dala pozdní oběd a vrhla se překládat. Taky jsem pokročila trochu v jedné švédské knížce" Jag ska ha barn! ". Tentokrát bez obrázků, jen text. Nerozumím všem slovíčkům, ale celkově pořád vím, o čem je řeč. Když ti z buddy group nepřišli, prohlídla jsem si apoň cestou domů jezírko u školy. Tohle malé jsem doteď jen párkrát minula, všimnula jsem si jakýchsi soch, ale nikdy jsem je podrobněji neprozkoumala.
         Vzpomněla jsem si ještě na včerejší dokument. Chybí mi tu české zprávy, a tak jsem se ze zvědavosti podívala na stránky České televize. Zaujal mě tam titulek Heydrich-konečné řešení. V tomto dokumentu se zabývají zaměstnancem Pražského Hradu, který dával zprávy o Heydrichových cestách. Jako jeden z mála válku přežil. Co mě překvapilo, je to, že prý Valčík zřejmě nebyl při atentátu přítomen. Jeden muž to argumentoval tím, že tou dobou už o něm gestapo vědělo a proto byl pro Gabčíka s Kubišem nebezpečný.  Tím dokumentem se mi připomnělo 70. výročí atentátu. Jak jsem tady ve Švédsku, skoro bych na to zapomněla.. Věřili byste, že si už taky nepamatuju všechna jména svých profesorů v Brně?

Školní mini jezírko





asi papoušek




neděle 20. května 2012

Kulturnatta

Ahoj všichni!
       Tak jak jste si užili víkend? Nebo si ho ještě stále užíváte? Já momentálně bohužel už ne. Snažím se za každou cenu dočíst jednu knížku, tak si dávám podmínku, že se na net podívám až překročím stránku 200, 250 atd. . Chci tohle mít prostě konečně z krku.  Nehledě na to, že mě čeká ještě jedna knížka povinně, protože ji musím před ostatními představit. Další kniha je taky povinná, ale tu asi prostě už nestihnu. Přednější jsou zkoušky, v následujících dvou týdnech mám čtyři. :-( Ale včera byl celkem fajn den. Tak sem o něm něco napíšu.
    Nechápu, jak si tu Kultnurní noc ti organizátoři dokázali tak dobře naplánovat, počasí jim vyšlo akorát. Nelilo a dokonce i občas vysvitlo sluníčko. Dnes je zas hnusně. Napsala jsem si dopředu, na jaké koncerty bych se zašla podívat, ale všechno neproběhlo podle plánů. Ve dvanáct se mělo konat jedno představení na Kungsgatan, ale kde nic tu nic. Už na konci cyklostezky směrem do centra jsem si všimla nových stojanů na kola, spousty lidí, rodinek s dětmi, v kočárku, v přívesech na kolo, klackovitých puberťáků, barbínek, drsoňů, babiček s vozítky a  spousty handicapovaných lidí. Do Umea prostě vyrazili i ti, kteří se celou zimu schovávali doma. Šla jsem se šla podívat k radnici, kde už na pódiu zpívali, ta hudba se mi ale nelíbila. Před radnicí stály taky nové stánky s jídlem, celá Kungsgatan voněla koblihami a hemžilo se to v ní spoustou lidí. Zastavila jsem se u menšího pódia, kde hrál jeden kluk na kytaru. Líbil se mi jeho hlas, zpíval švédsky, snažila jsem se těm slovům porozumět. Nějak se mu podařilo zvednout mi náladu. Bylo mi mezi tolika lidmi prostě dobře. Chvíli jsem se potulovala uličkami a narazila jsem na další mně neznámý kostel. Už jsem tou trasou šla několikrát, ale tenhle kostel zdaleka nevypadá jako kostel..proto jsem ho dosud bez povšimnutí míjela. Vešla jsem dovnitř, abych se ujistila, že tam budou varhany, lavice, oltář. prostě takové ty hlavní znaky všech kostelů.. a opravdu jsem to tam našla. Nějaké důchodkyně tam měli dobročinný trh, líbil se mi tam jeden náramek, ale kartou se platit nedalo a už jsem neměla moc peněz hotovosti.
                  Ve dvě se konal koncert jedné folkové kapely ve Vänortsparken, ani jsem nevěděla, že tak malému místu se dá říkat park. Ještě mi zbývalo trochu času, kousek nad tím parkem parkovalo asi tak padesát motorek, zahlédla jsem stánky, u kterých stálo spousta chlápků v kožených bundách a i několik žen- rovněž v koženém. Podívala jsem se blíž k parkovišti, vzadu na pódiu někdo vyhrával.. taky ne moc příjemně.. ale mou pozornost upoutala auta. Celé parkoviště bylo zaplněné starými typy aut, vzpomněla jsem si na našeho Moskviče. Ačkoliv se v autech vůbec nevyznám, strávila jsem na tom parkovišti víc než hodinu. Každé auto jsem obešla ze všech stran, občas se podívala i dovnitř, vybírala mezi nimi to, které by se mi  nejvíc líbilo.. které bych chtěla vlastnit. Ale nakonec bylo těžké se rozhodnout. Možná červené. Spousta aut byla čerstvě nalakovaná, jako by vyjela z továrny. Na sluníčku se krásně třpytila. 






Tohle červené prostě nemá chybu :-) Připadá mi, že se usmívá.



Auto se zlatou střechou.. proč ne?



Tohle už byl opravdu hodně starý dědeček..


A na závěr něco trochu snobáckýho.. 


U stánku jsem si tam koupila hamburgra, sedla si na zelenou želvu v parku a odpočívala. Taky jsem musela podruhé, co tady bydlím, vybrat peníze z bankomatu. Překvapilo mě, že oba da dva bankomaty byly obklopeny tolika lidmi, že jsem musela stát asi čtvrt hodiny frontu. Něco takového jsem naposledy zažila v Brně na České. Ve dvě opravdu začali hrát, stál nás hlouček kolem pódia, pak si spousta lidí posedala. Já jsem si klekla na jednu nohu, poznala jsem jednoho pána ze swingu a taky jednoho Němce z mé skupiny na švédštinu. Ale ani s jedním jsem se nebavila. Hráli pěkně, folkovou hudbu nejen ze Švédska, ale taky z Bulharska a Irska. Bohužel nemůžu teď najít, jak se ta skupina jmenovala, vypadá to, že stránka s programem noci byla zrušená. Nechápu.  Z té zpěvačky jsem měla husí kůži, jak to mohla s těmi holými rameny vydržet? Já jsem měla na sobě tři vrstvy a byla jsem hodně ráda, že mám s sebou svoji modrou bundu. Později jsem ale narazila na další "blázny", kteří chodili rovněž nalehko.. jako by tu bylo 20 stupňů.


            Po tomto koncertu jsem jela zpátky domů..trochu se najíst a taky postoupit v akci "Tussi". Navečer se konala fíka u jednoho z Čechů, hráli jsme hokej, a tak jsme byli pozváni fandit. Já jsem ale nešla, moc mě to nebere. Těšila jsem se na další koncerty a taky na swing. V sedm začínal kytarový koncert ve Stadskyrka, kostel nebyl ani celý zaplněný, sedla jsem si doprostřed a čekala, až to začne. Vždycky to má v tomhle kostele takovou slavnostní atmosféru..připadám si jako někde na vesnici..líbí se mi, že je tam spousta věcí vyrobena ze dřeva. Ta žena zpívala švédsky, zase jsem se snažila uhodnout, o čem to je. Většinou ke mně doléhala jen jednotlivá slova.. bylo to smutné a i ona měla takový naříkavý hlas. Všem se její  vystoupení líbilo, mně to nepřipadalo nic extra, ale ten kostel tomu dodával šťávu. Když dozpívala, tak jsme tleskali. To bylo poprvé, co jsem v kostele tleskala. Už dřív při bohoslužbách jsem měla takovu chuť na konec zatleskat, vnímám ta kázání totiž dost často jako jakýsi speciální druh umění.
             Z kostela jsem se přesunula do parku u řeky, kde vyřvávala nějaká metalová kapela. Poslouchala jsem je zdálky a stačilo mi to. Ochladilo se, chodila jsem po parku a objevovala nová místa, dosud jsem do tohoto parku ještě nikdy nezašla.. mám na něj jen vzpomínku, jak  všude ležel sníh a výlet k řece byl pro mě hodně mrazivý zážitek. Navzdory tomu, že svítilo sluníčko, mi byla  docela zima. Chvíli jsem poslouchala ještě ten koncert, když tu mi najednou někdo zaklepal na rameno. Judith. Moc ráda jsem ji viděla, od téhle chvíle jsme chodily po městě spolu. Judith nemohla najít svoji buddy skupinu, bylo fajn, že jsme se našly aspoň my dvě. V tom Vänortsparken jsme si poslechly další folkovou skupinu, asi osm lidí tam hrálo na housle.. Bohužel jsme přišly na konec. Prodraly jsme se až k radnici, chvili se zastavily u menšího pódia, kde to rozjížděli nějací rockeři. Na hlavním pódiu zpívaly nějaké blondýnky, shodly jsme se s Judith, že je to příliš süβ. Vydaly jsme se dál za radnici, tam měl být na programu jakýsi kytarista. Jenže ten kluk než si vybalil kytaru, než se usadil, než to naladil... Obě dvě jsme tam pěkně mrzly.  Hrál docela fajn, ale nám už byla taková zima, že jsme se brzo šly podívat do kostela. Jenže jsme brzy zažily šok. Směrem od kostela se tahla asi dvě stě metrů dlouhá fronta. Neměly jsme vůbec žádnou šanci se tam dostat. Ais to bylo kvůli Deportiees, jsou hodně slavní a od devíti tam měli vystupovat. V té frontě jsme potkali Loika, který to vzápětí taky vzdal a řekl, že si raději půjde koupit něco k jídlu. My jsme se s Judith vrátily zpátky k radnici, ale Judith mě tam za chvíli opustila. Prý se půjde navečeřet domů a v noci je párty v Alidhemu. Jo, i Loik mě tam lákal, ale pro mě byl večer strávený na swingu přece jen atraktivnější. 
                   Na programu, který byl vylepený u radnice na skle a u kterého se tísnilo deset lidí (volně dostupný program pro každého nikde neměli!) jsem si našla, že se koná nějaké představení v Kulturhuset. Tam jsem se vydala tím směrem. Bylo tam teplo. Nejdříve tam zpíval jeden černoch a další člověk mu k tomu hrál na kytaru, pak se tam nahrnulo spousta mladých lidí z YMCY. Zpívali, tleskali, my jsme se k nim přidali. V jevišti nás seděla hrstka. Né, že by to bylo nějak profesionální, né že by se mi ty písně nějak moc líbily, ale z těch lidí měl člověk dojem, že je to fakt baví a že si to užívají. Taky mě šokoval ten kytarista. Neměl ruku, přesto dokázal hrát na kytaru. Zůstala jsem i  na další blok, vystupovali tam nemocniční klauni. Ukazovali nám akrobatické kousky, dva černoši a dvě bělošky. Ti černoši nám i říkali svůj smutný příběh, tady ve Švédsku se učí akrobacii a všemu, co takový klaun potřebuje umět. Je to pro ně moc dobrá práce. Zezačátku mi jejich kousky připadaly dost slabé, ale konec mě překvapil. Fakt se předvedli, dělali různé pyramidy, zvedali se do výšky, skákaly přes sebe.. ty holky musely mít fakt v rukách neuvěřitelnou sílu. Možná trochu hodně povídaly, možná to taky s tím svým příběhem moc rozpitvávaly, ale druhá polovina jejich představení mě nadchla. 
                  Poslední, na co jsem ten večer šla, byl swing. Maruška s Janem mi doporučili jít tam až po desáté. Dřív je tam prý velký nával lidí. Překvapilo mě, že parket byl dost volný. Nováčci to asi vzdali a štamgasti se nejspíš šli podívat na jiné akce. Pár známých tváří jsem tam ale přeci jen zahlédla. Hrála živá hudba, tahle skupina se ale asi orientovala na pomalejší písně, prostě moc rychlých nehráli. Což nebylo zrovna nejlepší. Nejvíc času jsem strávila s tím Francouzem, jak zná Brno(zapomněla jsem, jak s jmenuje), a pak taky s Johanem. Povídali jsme si o Kulturní noci, kde jsme byli, jak se nám to líbilo apod.. Taky na minulý sobotní večer ve Scandicu přišla řeč. Zatancovala jsem si s oběma, pak taky s Bolívijcem, jedním nesympatickým Švédem.. ani jsem netušila, že s Johanem tancuju naposledy. Za deset dní se vrací do Stockholmu, tak jsem se s ním rozloučila. Třeba někdy..za pár let.. až se sem přijedu podívat, ho tu na swingu zas potkám. Ještě štěstí, že na tančírnu přišel taky Erik. Než jsem odešla, ta jsem pro něho šla. Erik je z Umea, a tak tu bude snad do konce mého pobytu. Jeho úsměv mě trochu povzbudil, řekl mi, že mi dodá další fotky ze swingových večerů. Protože se mi už v tu dobu všechny jazyky míchaly do hromady,  usoudila jsem, že potřebuju spánek. A tak jsem šla domů. Tma pořád nikde.

kolem řeky to zatím ještě nevypadá moc dobře, pořád tam něco kopou, ale pořád je to lepší než v  únoru pod sněhem


Tudy jezdím do školy a do centra


Sluníčko, zlobíš mě!


podivné stromy


A pohled od Entonyho, který jsem našla v sobotu ve schránce.. Děkuju :-)